Se Světovým pohárem se rozloučil před devíti lety v Hinterstoderu. A právě tam si letos v prestižním seriálu odsloužil premiéru v roli technického delegáta. A hned za velmi složitých podmínek, kdy se závod musel kvůli počasí přesouvat. „Obdivuju Rakušany, jak během dvou hodin dokázali všechno přeorganizovat,“ říká Petr Záhrobský mladší, když líčí, jak citlivá záležitost bývá rušení závodů pro pořadatele i lyžaře. Na svazích se stále potkává s kolegy, kteří s ním kdysi závodili v Evropském poháru a dnes patří do světové špičky. Další zlepšování předpovídá i Ester Ledecké.
Sezona alpského lyžování měla skončit v neděli. Hrozba koronaviru zdevastovala její vyvrcholení a jednou z posledních štací Světového poháru, která se ještě uskutečnila, byl podnik v rakouském Hinterstoderu (28. února – 2. března). I tam se ale závody přesouvaly i rušily a byl u toho Petr Záhrobský (39), někdejší elitní český sjezdař, bratr čtyřnásobné medailistky ze světových šampionátů a majitelky olympijského bronzu Šárky Strachové, rozené Záhrobské. Dnes působí jako trenér v klubu, který sám založil, a je jedním ze čtyř českých technických delegátů Mezinárodní lyžařské federace.
Je to náhoda, že jste byl poprvé technickým delegátem ve Světovém poháru zrovna tam, kde jste jel v seriálu svůj poslední závod?
„Opravdu jen velká náhoda! Přidělování misí technických delegátů má svá jasná pravidla. Delegáti jsou rozděleni do národních skupin, my jsme s Polskem, Slovenskem a Ukrajinou. V rámci skupiny se přidělují hlavně závody nižších kategorií, jako jsou závody FIS. Během sezony vyjdou na naši národní skupinu jeden nebo dva svěťáky a nějaké podniky Evropského poháru. Já pracuju jako technický delegát, tuším, osm let, a teď poprvé jsem byl vybrán do Světového poháru.“
Budete teď dostávat příležitost častěji?
„To asi ne, v České republice jsou čtyři techničtí delegáti téhle úrovně, Bobas (Bohumír) Zeman, Míla (Miloslav) Sochor, Olga Křížová Charvátová a já. Takže předpokládám, že na mě přijde řada znovu přibližně za čtyři roky. Střídáme se.“
V Hinterstoderu to byl zrovna hodně složitý závod, kvůli počasí se měnil program. Jak do toho vstupuje technický delegát?
„Je členem čtyřčlenné jury, musí být z jiného státu než pořadatelského. Zatímco ředitelem závodu je vždycky někdo z pořádajícího klubu. Ti čtyři rozhodují společně o tom, jestli se závod uskuteční, jak se bude měnit program a podobně.“
Jak to probíhalo v Hinterstoderu?
„V pátek, kdy byla na programu kombinace, byly už v noci hrozně špatné podmínky. Šli jsme se hned v šest ráno podívat na sjezdovku a všem nám bylo jasné, že se závod musí zrušit. Rozhodnutí tudíž padlo v sedm hodin a okamžitě se začal řešit náhradní program. Musím říct, že je hodně ojedinělé, jak pružně dokázal organizační výbor zareagovat a protáhnout závodní víkend do pondělka. Tohle by se asi jinde než v Rakousku stát nemohlo.“
Co ta změna obnášela?
„Světový pohár je velikánský organizační kolos. Váže na sebe tisíce dobrovolníků, kteří pomáhají s organizací parkovacích ploch, ubytováním týmů, doprovodů… Lidí, kteří se na tom podílí, je neuvěřitelné množství, a oni dokázali všechno přeorganizovat tak, aby tam mohli zůstat ještě jeden den. Je to i finančně nesmírně náročné. V první řadě bylo třeba zařídit, aby i pondělní závod odvysílala rakouská televize ORF. A nakonec se opravdu odjely všechny tři plánované závody, jen v trošku jiném pořadí.“
Říkáte, že jinde by se to asi nestalo. Je to vlivem Rakouska v lyžařském světě? Tím, co pro Rakušany lyžování znamená?
„Určitě! Pro Rakušany je alpské lyžování sport číslo jedna, minimálně v zimě. Pro ně je otázka prestiže závody uspořádat a jsou do jednoho ochotní udělat pro to maximum.“
Takže to tam probíhalo úplně klidně? Žádná hektika nebo dramatické dohadování?
„Všechno bylo v klidu. Po verdiktu o zrušení závodu jsme se měli znovu sejít v 11 hodin, oni mezitím prověřovali, jestli je kapacita v hotelech na další noc, jestli budou k dispozici dobrovolníci na úpravu sjezdovky, jaká bude organizace parkování, příchodu diváků atd. Považuju za obdivuhodné, že během dvou hodin byli schopní tohle všechno zajistit. V jedenáct jsme se opravdu sešli a předseda organizátorů nás informoval, že všechno běží včetně lékařského zabezpečení, například musel být znovu připravený vrtulník. Poslední, co se řešilo, bylo ubytování dvou týmů, které se na jednu noc z neděle na pondělí musely přestěhovat do jiného hotelu, což se nakonec taky zvládlo.“
Pracovní stránka tedy proběhla v pořádku, co ta společenská? Potkal jste během víkendu někoho ze starých známých?
„To rozhodně ano. Spoustu lyžařů znám osobně z doby, kdy jsem ještě závodil. Třeba Švýcar Mauro Caviezel nebo Rakušan Matthias Mayer, to jsou kluci, s kterými jsem prošel několika sezonami Evropského poháru, známe se velmi dobře. Jsou mladší než já a mezitím se vypracovali do absolutní špičky. Na prohlídce trati jsem taky potkal Ivicu Kosteliče, který teď pracuje pro chorvatský národní tým, spolu jsme toho taky hodně zažili. Ostatně, ředitel mužského Světového poháru, Ital Markus Waldner, byl v době mého závodění ředitelem Evropského poháru, kde jsem jezdil. I s ním se dobře znám.“
Dá se porovnat práce technického delegáta ve Světovém poháru a v nižších soutěžích? Tam je to asi o něco klidnější…
„Je to úplně jiná práce, ačkoli funkce technického delegáta je pořád stejná. Na závodech nižší úrovně je víc té opravdové práce: musíte pomáhat pořadatelům s preparací tratě, zasíťováním a dalšími bezpečnostními prvky, opravdu se na tom aktivně podílet a vést je k tomu, aby bylo všechno v pořádku. Když to hodně zjednoduším, na Světovém poháru nemusí technický delegát chodit po kopci a věšet sítě, ale musí hlídat daleko víc věcí a má větší zodpovědnost.“
Pamatujete si nějaké složité rozhodnutí, které jste v roli technického delegáta musel udělat?
„Většinou to souvisí s počasím. Rozhodujete se, jestli povolit závod, nebo nepovolit. I já jsem už musel několik nižších závodů zrušit, například kvůli větru. Letos na mistrovství Slovenska ve Vrátné to bylo z podobných důvodů jako v Hinterstoderu. Přes noc pršelo, pak to přešlo do mokrého sněžení a povrch byl nezpůsobilý. Vždycky musí být bezpečnost na prvním místě. Složité věci můžou taky nastat, pokud dojde k těžkým pádům nebo k nějakému úrazu. To jsem naštěstí zatím řešit nemusel, musím to zaklepat.“
Dochází někdy ke sporům? Například pořadatelé chtějí, aby se závod konal, a vy víte, že ho pustit nemůžete?
„Určitě! Na nižších závodech vždycky čelíte tlaku, pořadatelé chtějí závod uskutečnit, závodníci zaplatí startovné, jde jim o body do žebříčku. Chtějí samozřejmě jet, někteří za jakýchkoli podmínek, ale člověk musí striktně nastavit pravidla. Technický delegát musí zaručit, že závod bude regulérní a bezpečný pro všechny. To samozřejmě nutně vede ke sporům. Někdy závod zrušíte, a pak chodí lidi a protestují, že se mohlo jet. Jindy naopak dáte svolení, a dozvíte se, že se jet nemělo, že hrozně fouká.“
Když vidíte v televizi závod, který se odkládá, máte už tzv. v oku, jak to dopadne?
„Jistě, člověk už tak trochu tuší, jaký bude vývoj. Ne vždycky je to tak jasné, jak bylo například v Hinterstoderu, že je trať hned ráno ve špatném stavu. Někdy jen padne mlha nebo se zvedne vítr a závod se pak posouvá klidně po hodině celý den. I když člověk vnitřně ví, že se to asi nezlepší, naděje vždycky umírá poslední. Jury obvykle závod raději dvakrát odloží, než aby ho zrušila.
Jak se vůbec člověk dostane k práci technického delegáta? Co musí absolvovat?
„Musíte projít dvouletým výcvikem, absolvovat školení, teoretické zkoušky z pravidel i praktické zkoušky při závodě, kdy fungujete jako pomocník oficiálního technického delegáta, a to jednou v technické a jednou v rychlostní disciplíně. Pak získáte oprávnění. Je to ovšem poměrně omezené na počet v rámci států. My jsme teď tedy v České republice čtyři a od příští sezony nás bude pět, protože letos skládá zkoušky Eva Kurfürstová. Pak už není v plánu to dál rozšiřovat. Jen kdyby někdo skončil, jiný ho nahradí. Závodů není zase tolik a my se musíme udržovat v kontaktu s praxí. Každý z nás by měl mít během sezony aspoň dva nebo tři závody.“
Docela to tedy ladí s vaší prací trenéra.
„Ano, tohle není práce na plný úvazek, jde o pár dní během sezony. Já měl letos dvě akce, mistrovství Slovenska a Světový pohár v Hinterstoderu. Trénovat rozhodně stíhám, snažím se ty dva programy sladit.“
Před časem jste založil lyžařský klub. Kolik lidí v něm trénujete?
„Momentálně máme zhruba 30 až 35 dětí, nejmladším je sedm let, ti nejstarší právě přecházejí do juniorského věku. Staráme se o ně v počtu pěti trenérů, z toho tři jsou na plný úvazek.“
Jaký jste trenér? Přísný? Empatický?
„To by měli říct spíš moji svěřenci (směje se)… Ale dobře. Snažím se najít rozumnou rovnováhu mezi přísností a přiměřeně přátelským přístupem a zachovat si autoritu. Ale zároveň myslím, že všichni vědí, že se dá se mnou normálně mluvit. A že když mají jakýkoli problém, můžou přijít a budeme to řešit v kamarádské atmosféře. Že máme společný cíl a já nejsem policajt, který by je měl někam honit.“
Tykají vám?
„Ano, moji svěřenci mi tykají.“
Kde váš klub sídlí?
„Úředně v Praze, nemáme žádnou domovskou sjezdovku. Děti, které se mnou trénují, jsou z celé republiky. Většinou nepocházejí z horských středisek, takže musíme někam jezdit. Nejvíc dětí mám z Prahy, Plzně, z Podkrkonoší, Litvínova… Vždycky máme někde sraz, rodiče je tam dovezou, naložíme je do auta a jedeme trénovat.“
Vy sám ještě žijete v Praze?
„Žil jsem tam poměrně dlouho, ale před šesti lety jsem se s rodinou odstěhoval do Nového Města nad Metují. Bydlíme pod Orlickými horami.“
Vážně? Váš otec (a trenér) kdysi říkal, že jste typicky městský člověk.
„Tehdy to možná byla pravda. (směje se) Ale teď žiju na malém městě přímo u lesa a musím říct, že jsem maximálně spokojený. Praha mi ani trochu nechybí.“
Vaše děti, předpokládám, taky lyžují.
„Mám dva kluky, Jana a Jiřího. Jsou malí, sedm a čtyři roky, takže lyžují, ale ještě nezávodí. Když jsem doma, snažím se je brát na sjezdovku, baví je to, mají to rádi. Uvidíme.“
Když se ohlédnete za svou kariérou, který závod vám nejvíc utkvěl v paměti?
„Určitě sjezd a super-G ve Val Gardeně v sezoně 2009/10, to byly moje nejlepší výsledky ve Světovém poháru (v obou bodoval, ve sjezdu obsadil 21. místo). Pak je tady víc závodů Evropského poháru, pár jsem jich i vyhrál, třeba super-G ve francouzském Les Orres 2009 nebo jedny z úplně posledních závodů, v nichž jsem startoval, finále Evropského poháru 2011 ve španělském Formigalu. Tam jsem vyhrál sjezd, toho si hodně považuju.“
Jak se z vašeho pohledu lyžování mezitím změnilo?
„Na nejvyšší úrovni se všechno ještě víc profesionalizuje. Na výsledcích jednotlivých závodníků se podílí větší týmy, pohybuje se tam víc trenérů, víc servismanů, hodně se pracuje s materiálem. Dřív bylo obvyklé, že jeden servisman měl na starosti klidně tři nebo čtyři závodníky, dnes každý z těch nejlepších má svého vlastního servismana, a někteří mají dokonce dva, jednoho na kratší lyže na slalom a obřák a jednoho na rychlostní disciplíny.“
Vy jste si během kariéry často připravoval lyže sám. Vidí se to ještě i dnes?
„Určitě ne na úrovni Světového poháru. Snad leda když přijede závodník z hodně nelyžařské země. Ale určitě se to nestane mezi těmi, co jezdí kolem třicátého, čtyřicátého místa. Ani v Evropském poháru, myslím. Tohle se hodně posunulo.“
Když mluvíme o těch nejlepších, Česká republika má znovu zástupce v elitě, Ester Ledeckou. Co říkáte na její výkony?
„V této sezoně měla obdivuhodné výsledky. Je zajímavé sledovat její technický pokrok, je obrovský, každou sezonou větší a větší. Je hrozně vidět, že se v lyžařském Světovém poháru už nějakou dobu pohybuje. A dá se očekávat, že se bude dál zlepšovat, protože pořád má ještě míň zkušeností než většina jejích soupeřek.“
Zkušenost hraje velkou roli.
„Závody v rychlostních lyžařských disciplínách se někdy přirovnávají k F1. Tam platí, že čím víckrát pilot okruh najede, tím líp ho zná a dokáže dosahovat lepších časů. Na sjezdovce taky časem víte přesně, která hrana je nebezpečná, kam vás která terénní nerovnost hodí. Praxe dělá strašně moc, to si dobře pamatuju, každou jízdou si člověk víc věří. V rychlých disciplínách se nestane, že by někdo přišel a hned začal všechno vyhrávat. Musí si projít třicátými místy, pak dvacátými a tak dál. A Ester se nahoru propracovává výborně.“
| Narozen: 30. listopadu 1980 (39 let) Profese: bývalý sjezdař, dnes trenér a technický delegát FIS Největší úspěchy: 21. místo ve sjezdu SP ve Val Gardeně 2009, 5x bodované umístění v rámci SP, vítěz super-G na světové univerziádě 2007, vítěz 7 závodů EP (6 super-G, 1 sjezd), 11x na pódiu v rámci EP. Zajímavosti: absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze, bratr Šárky Strachové (Záhrobské), syn trenéra Petra Záhrobského |
