Je moc dobře, že podél krajnic jsou profilované vodicí čáry, protože Tim Samaras neudrží oči na silnici. Je léto a on řídí velký černý pick-up potlučený kroupami, který táhne pětimetrový přívěs vybavený vysokorychlostními kamerami a dalším zařízením.

Přenosný počítač je namontovaný v kabině napravo od sedadla řidiče. Tim - s jednou rukou na volantu a s druhou na trackballu - rejdí kurzorem po mapě radarové odrazivosti Oklahoma Panhandlu, úzkého západního výběžku státu.

Shluk barev – červený střed obklopuje jako olejová skvrna oranžová, žlutá, zelená a modrá – ukazuje bouři, která se formuje severovýchodně od Boise City.

Sledovat bouřku

„Začíná to plivat celkem pěkné blesky,“ říká při pohledu na drobné žluté křížky, které vyskakují na radaru. Pohlédne znovu na notebook, kde další okno ukazuje naši pozici prostřednictvím GPS. Pak následuje drnčení pneumatik na profilované krajnici a Tim nevzrušeně stočí svou pojízdnou laboratoř zpátky na silnici.

Zatímco se na předním skle rozpleskává hmyz a pavučiny prasklin – další staré poškození od krup – se postupně rozšiřují, projíždíme Boise City a následujeme bouřku na východ směrem ke Guymonu. Před námi se rozpíná oblačnost ve tvaru karfiolů, což je typickým znamením teplého, vlhkého vzestupného proudění, které odděluje záporně nabité vodní kapky a ledové částečky od kladně nabitých (teorie vzniku není zcela objasněna); tak se vytváří napětí mnoha milionů voltů – zrovna jako to, které přímo před námi explodovalo na obloze.

„Viděl jsi tu šlehu?“ vykřikne Samaras. Pak následují další. Timovi visí z úst nožička brýlí na čtení, které si nasazuje, aby se podíval na radar, pak je strhne a letmo pohlédne na silnici. „Vidíš, jak je ta bouřka zakotvená přímo tamhle? To je to, co chceme.“

Záblesky se teď objevují každých několik vteřin a dodávka co chvíli znovu a znovu najíždí na krajnici. Právě ve chvíli, kdy Samaras hledá místo, kde bychom zastavili, začne se radarové echo scvrkávat. Tim přidá plyn, jenže než dorazíme do Guymonu, o 95 kilometrů dál po silnici, objevuje se slunce a nad hlavami se nám klene duha.

„Jakmile zahlédneš duhu, je po všem,“ oznamuje mi. „Je fuč. Nemůžu tomu uvěřit.“ V šest hodin odpoledne však jeho den sotva začíná. Radar ukazuje další echo, které se formuje nad jižním Kansasem, o 130 kilometrů dál.

Jak se rodí blesky?

Pozdní léto je v této části země bouřkovou sezonou. Od roku 2006 se Samaras snaží dosáhnout nemožného: pořídit snímek blesku v okamžiku zrodu.

Jev obvykle začíná ve chvíli, kdy se sestupující klikatá čára záporně nabité elektřiny – stupňovitý vůdčí výboj – natahuje z oblaku k zemi. Když se dostane dostatečně blízko, ze země se vzepnou chapadla kladného náboje.

V momentě, kdy se tyto dva kanály střetnou, vyskočí směrem k obloze oslnivé vzedmutí proudu – průměrně 30 000 ampér pohybujících se třetinovou rychlostí světla. Záblesk světla z tohoto zpětného výboje je to, co vidíme pouhým okem, které často tento pohyb interpretuje jako sestupný. Celý blesk trvá 200-300 milisekund.

V Samarasově přívěsu jsou dvě vysokorychlostní kamery Phantom schopné zaznamenat 10 000 snímků za vteřinu. Umožnily mu pořídit úžasná zpomalená videa podrobně vykreslující dráhy sestupných stupňovitých vůdčích výbojů a občas i vzestupné výboje. Avšak jakmile se oba setkají (a spustí jev zvaný spojení vůdčího a zpětného výboje blesku), záblesk ze zpětného výboje oslepí kameru a zastře detaily. Vědci by rádi nakoukli za oponu a sledovali, jak se celý jev odvíjí – jak se zpětný výboj zvedá z povrchu země jako raketa.

V obrazech by se mohl nacházet klíč k některým největším záhadám blesku. Proč někdy blesk uhodí do nízkého stromu, když těsně vedle něj stojí vysoká kovová věž? A proč vůbec blesk udeří? Navzdory intenzitě je napětí vygenerované v bouřkových oblacích jen sotva dostatečně silné na to, aby překonalo izolační vlastnosti vzduchu. Je k tomu potřeba nějaký zvláštní faktor a fotografie procesu spojení by mohla nabídnout odpověď. Proniknout do této neprozkoumané oblasti vyžaduje na zakázku vyrobenou kameru, která dokáže pořídit více než milion snímků ve vysokém rozlišení za vteřinu. Existuje pouze jediná taková kamera a i tu má Samaras v přívěsu.

Nulová šance na úspěch?

Samaras bude potřebovat nepohybující se bouři, která plodí jeden blesk za druhým přímo tam, kam má kamera zaostřeno. Někteří lidé hodnotí jeho šance na úspěch blízko k nule. Existují výzkumná zařízení, kde by mohl zredukovat alespoň některé proměnné tím, že zaměří Kahunu na blesky vyvolané vystřelením raket do bouřkových oblaků. Jenže Samaras se odmítá zabývat uměle vyvolanými blesky – spokojí se pouze s přirozeným úkazem.

Je zvyklý na to, že mu lidé říkají, že to, oč se snaží, se nedá zvládnout. Než se z jeho sledování blesků stala posedlost, strávil Tim několik let lovením tornád. Zkonstruoval elektronické sondy osazené videokamerami a dalšími přístroji, které nastražil do předpokládané dráhy tornáda tak, aby mohl zaznamenat, jak to vypadá a probíhá uvnitř. I to lidé zpochybňovali, jemu se však podařilo shromáždit jedny z nejpřesnějších údajů o rychlosti větru, tlaku vzduchu, teplotě, vlhkosti – tedy ingrediencí, které, když se smíchají ve správném poměru, rozpoutají ničivý větrný trychtýř.

S nadějí, že dohoníme bouři, projíždíme městem Liberal v Kansasu a pak míříme přímo na sever směrem k Sublette. Tmavá stěna z oblaků se kupí nad plání. Se zapadajícím sluncem se vrcholky oblaků ochlazují. To znamená větší vzestupné proudění, větší odstup záporně a kladně nabitých částic a víc blesků. Než stačíme zaparkovat na okraji silnice, bouře se tak rozběsnila, že o kus dál zplodí menší tornádo. To se rychle rozpadá a zanechává za sebou velkolepou světelnou show. Dva dlouhé blesky překříží oblohu jako elektrické X následované salvou výbojů od země. Samaras nahazuje benzinový generátor a přístroje uvnitř přívěsu ožívají. Stěna monitorů zobrazuje informace o počasí a elektronický hlas – Blesková dáma, jak mu říkám – věcně oznamuje vzdálenost výbojů: „17 mil,15 mil,11 mil“. Pak vysloví varování: „Velmi vysoké elektrické pole.“

„Měřič elektrického pole absolutně zešílel,“ konstatuje Samaras. Senzor instalovaný na plášti přívěsu změřil, že náboj v atmosféře dosahuje 10 kilovoltů na metr a stoupá, což znamená, že je nebezpečné pobývat venku. Dva phantomy v přívěsu se pouští do práce, zaznamenávají snímky milisekundy předtím a v průběhu toho, kdy blesk udeří. Bouřka burácí přímo nad námi. Kahuna však během celého hromobití klidně odpočívá vypnutý. Nejsou prostě ty správné podmínky na zachycení snímku…

Napsal George Johnson
Fotografie Carsten Peter