Finové byli jako stroje, vypráví Dřímal. V Přerově chce být jednou tahounem
Foto: Shaun Duncan
Tomáš Dřímal se po necelých třech sezonách ve Finsku vrátil do České republiky a už v průběhu minulého ročníku zakotvil v Přerově, kde aktuálně bojuje o místo v A-týmu. Jeho cílem je získat vytížení v Chance lize a ukázat potenciál.
Tomáši, jak se udál váš odchod do Finska?
Všechno se to odehrálo po konci sezony v roce 2017, kdy jsem dostal nabídku jít hrát do zámoří. S tátou jsme chtěli nějaký posun do budoucna. Po dlouhé domluvě s rodinou a s manažery týmů jsme se shodli na finské juniorce, bylo to nejlepší řešení. Moje touha byla jít hrát do skandinávské země, takže jsem přijal nabídku z Finska a zamířil do Turku.
Proč jste chtěl změnit prostředí?
Tehdy jsem trénoval a hrál ve Zlíně. Bylo to tam super, trenér Tomas Valášek byl výborný a vždycky dbal na disciplínu, to mi hodně vyhovovalo. Byl jsem spokojený, ale s vyhlídkami do budoucna to tak nebylo. Chtěl jsem zkusit něco jiného a chtěl jsem se posunout hokejově i v životě. Finsko bylo to nejlepší řešení s nejlepšími podmínkami. V tu dobu šel i brácha studovat a hrát hokej do Ameriky. Zničehonic jsme se oba dva odešli z domova.
Takže rozhodování pro vás bylo snadné?
Ano, byl jsem rozhodnutý, ale měl jsem trochu strach, nevěděl jsem, co přijde, kam vlastně jdu a čemu budu muset čelit. Naštěstí jsem se s tím vypořádal dobře, v týmu byli i kluci ze Slovenska, takže jsme si pak navzájem vypomáhali.
„Pro taťku to bylo takové malé vysvobození, protože byl o nás někde zájem.“
Jak to brali rodiče, když najednou neměli doma ani jednoho syna?
Pro taťku to bylo takové malé vysvobození, protože byl o nás někde zájem. Bral to pozitivně a i mamka byla šťastná. Samozřejmě nás doma hledali, ale věděli, že je o nás postaráno. Brali to pozitivně a byli rádi, že je o nás zájem a má to smysl do budoucna.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Nejtěžší bylo zvyknout si na jejich přístup a styl, jakým trénovali. Bylo neuvěřitelné, jak vždycky makali. Když jsem přišel, začínal jsem napůl v dorostu a napůl v juniorce, takže jsem bojoval o lepší místo ve vyšší kategorii. To kolikrát nebylo úplně příjemné. Všichni tam makají od tréninku k tréninku, ale s tím jsem počítal, takže jsem taky hodně trénoval. Měl jsem možnost trénovat individuálně a postupem času i s hlavním týmem, abych byl připravený na juniorský i seniorský hokej.
Foto: Shaun Duncan
Mohl byste specifikovat ten přístup?
Tréninky tam byly fyzicky mnohem náročnější a kluci chtěli sami od sebe. Neměli to jenom jako zábavu, ale brali to tak, že se chtějí někam dostat. Všichni tam měli zodpovědný přístup. Byli jako stroje, to mi vyhovovalo. Když jsem dostal takovou šanci, věděl jsem, že ji chci rozhodně využít. Jak jsem tam s nimi byl, chtěl jsem se naučil brát více a více zodpovědně přístup k individuálním činnostem.
Co finština?
Pár frází jsem pochytil, ale opravdu jenom ty základní, které se používaly na ledě anebo třeba v kabině. Jinak jsem mluvil anglicky. Měl jsem možnost studovat finštinu, ale bylo to hodně náročné, proto jsem raději zvolil hodiny angličtiny.
„Kluci chtěli sami od sebe. Neměli to jenom jako zábavu, ale brali to tak, že se chtějí někam dostat. Všichni tam měli zodpovědný přístup.“
Jak se tam lišila práce obránce od českých soutěží?
Rozhodně jsou ve Finsku rychlejší kluci, takže na nás byl jako na obránce rychlejší přístup. V tomhle směru to bylo těžší, útočnici byli aktivní a nedali nám žádný prostor, nebylo na nic čas. V Česku je vlastně v porovnání s tím na všechno dost času. Na tohle jsem si musel zvyknout. Třeba první půlrok, než jsem se dostal do juniorky, to bylo těžší, ale dostal jsem se do toho celkem rychle. Chodil jsem tam na individuální tréninky a za ten čas jsem sám o velký kus zrychlil. Od Vánoc mi to přišlo v pohodě a zvládnutelné.
Jak se vyvíjela vaše role v juniorském celku?
V juniorce jsem začínal jako sedmý až osmý bek, takže jsem tam moc nehrál, ale hodně jsem trénoval s juniorským a hlavním týmem. Když jsem byl poprvé nominovaný do zápasu, moc velký ice time jsem neměl. Postupně jsem si ho musel vybojovat. Na konci první sezony byl posun viditelně znát. Na novou sezonu se se mnou počítalo do prvních dvou lajn, to pro mě bylo přijatelné.
Foto: Shaun Duncan
A týmu se dařilo?
Tým, ve kterém jsem byl, se dostal do nejvyšší juniorské soutěže, takže jsme tam byli zpočátku dost namíchaní. Museli jsme se spolu sehrát a dlouho jsme se hledali. Trochu jsme se trápili, moc se nevyhrávalo, ale šlo o to, abychom se udrželi v nejvyšší soutěži, což se povedlo naštěstí pokaždé. Vždycky se tam hrálo spíš o udržení.
Během minulé sezony jste se vrátil do České republiky. Proč?
Vrátil jsem se jednak z rodinných důvodů a také jsem byl v kontaktu s Přerovem, který o mě jevil zájem. Už jsem tam byl v létě na zkoušce ještě před odletem do Finska. Byli jsme v kontaktu a jelikož byla doma nepříjemná situace, rozhodl jsem se vrátit na závěr sezony domů. Myslím, že byl Přerov taky rád, protože jsme si vzájemně vypomohli. Bylo mezi námi férové jednání a vyšli jsme si vstříc.
„Extraliga juniorů se nedá moc srovnávat s nejvyšší finskou ligou, měl jsem tady na všechno hodně času.“
Jak velký to byl skok z finské nejvyšší juniorské soutěže do tuzemské extraligy juniorů?
Jednoznačně to byl skok do horšího, takže to pro mě byla nižší kvalita. Extraliga juniorů se nedá moc srovnávat s nejvyšší finskou ligou, měl jsem tady na všechno hodně času, ale díval jsem se do budoucna. A to bylo, abych si vybojoval místo v hlavním týmu Přerova.
Do juniorského celku Zubrů jste zapadl dobře?
Myslím, že ano. S některými spoluhráči jsem se znal už z léta, takže proběhlo všechno v pohodě, kluci mě suprově přijali. V kabině byla legrace a rychle jsme se spolu sžili, byl tam super kolektiv. Zbytek sezony probíhal s humorem.
Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz
Jak zpětně vnímáte celou sezonu v kostce?
Byla to pro mě hlavně změna. Musel jsem se rozhodnout, jestli odejít z Finska, nebo ne. Musel jsem udělat nějaká rozhodnutí. Mrzí mě, že sezona skončila tak rychle, těšil jsem se na play off, ale nedá se nic dělat, zdraví nás všech je přednější.
Co starty v dospělém hokeji za druholigový Hodonín a Přerov?
Já jsem si to tam užil. V Hodoníně jsem dostal prostor, abych si zkusil dospělý hokej. Kluci mě tam vzali v pohodě a jsem za zápasy rád. Hraje se tam jiný hokej a je tam i jiná atmosféra. Při prvním zápase v Přerově jsem byl trochu nervózní. I když mi kluci pomáhali, nějaká nervozita se stejně našla. Užíval jsem si to a byl jsem rád, že to přišlo, byť je to třeba jenom náznak.
„Jsem odhodlaný bojovat a ukázat, že mám potenciál kvalitního obránce a že můžu být jednou tahounem týmu.“
Teď máte šanci bojovat o místo v A-týmu. Co to pro vás znamená?
Je to pro mě velká motivace a výzva zároveň. Je to náznak, že by mě hokej mohl do budoucna táhnout dal. Budu se snažit, abych si vybojoval co nejvyšší místo v týmu, je to vlastně můj jediný cíl. Zpočátku jsem jsi byl nejistý, váhal jsem, jestli to má cenu, ale věřil jsem, že to vyjde. Jsem odhodlaný bojovat a ukázat, že mám potenciál kvalitního obránce a že můžu být jednou tahounem týmu.
Jak probíhá vaše příprava?
Momentálně máme plány, podle kterých individuálně trénujeme. Jinak chodím trénovat s bráchou, který má vysoké ambice, snažíme se navzájem táhnout dál. Vždycky si najdeme nějaké místo na trénování, protože bydlíme na vesnici, není to pro nás problém. Máme tady hodně možností, jak se posunout dál. Hodně se zaměřuju na rychlost, ale tréninky si měním, abych se každým dnem zlepšil v něčem jiném. Za chvilku nám začíná i týmová letní příprava.
Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz
Share on Facebook
