Článek
Je pravděpodobné, že si do podkrovních výstavních interiérů najdou v první řadě cestu poučení návštěvníci, kteří Saudkovo dílo dobře znají. Velkou část tvoří dámy i mladé dívky.
Je to pochopitelné. Ženská duše a krása ho přece vždy enormně zajímaly. Uměl s nimi pracovat, zobrazoval je z mnoha úhlů pohledů a hlavně se je snažil ukázat i u žen, které zrovna neoplývaly rozměry devadesát šedesát devadesát.
Programově si vybíral modelky s nadváhou, dámy starších ročníků i mladé dívenky či slečny s tělesným handicapem. Jeho cílem bylo, aby na snímku zobrazovaná žena netrpěla komplexem z toho, jak vypadá, naopak se cítila jako bohyně. Pro takové se stal Saudek jakýmsi psychoterapeutem. Zvedal jim prostřednictvím výtvarné tvorby sebevědomí.
Nikdy ženy na fotkách neponižoval. Je to patrné třeba u dvojice snímků do jisté míry parodujících svatební fotografii. První ukazuje patnáct žen v rolích svatebčanů vyšňořených v archaických kostýmech. Druhý je už představuje takříkajíc v plné nahotě. Šaty jim leží u nohou, některé z nich drží v ruce klobouk, ale jinak vystavují svá bělostná těla, ňadra i klíny.
Pokud se na fotografii pozorně podíváme, zjistíme, že dámy vlastně nejsou obnažené v pravém slova smyslu, ale mají na sobě kostým podobný císařovým novým šatům. V Saudkově výtvarném pojetí nahota získává i poněkud jiný rozměr.
Nejerotičtěji však působí díla, která na první pohled vlastně výrazně erotická nejsou. To je případ fotografie, na které se dvě dlouhé ženské nohy v černých síťovaných punčochách a černých střevíčkách vytahují do nekonečna. Ještě smyslněji působí černobílá fotografie Marie Nr. 1. Na plných ženských rtech se zračí velká buclatá kapka.
Neuchopitelný čas
Bylo by však příliš jednoduché mluvit o Saudkovi jako o fotografovi nahoty. Snímek 1968 Československo ukazuje sedícího člověka na kopečku a mávajícího národní vlajkou. Má pod sebou vyzuté boty, nad sebou stahující se temná mračna. Protože je figura zobrazená v protisvětle, je z ní jen stín připomínající spíše zkamenělinu.
Symboliku si v sobě nese sépiová fotografie Čas z roku 1975. Autor si všiml, že na vinohradském židovském hřbitově crčí ze zahnuté trubky voda. Nekonečný proud v přízračném oparu v polo zarostlém pralese evokuje věčně plynoucí čas, který utíká bez ohledu na naše chtění.
Přesto je pro drtivou většinu veřejnosti Jan Sudek spojen se syrovým zobrazováním ženské (někdy i mužské) nahoty. Někdo dokonce mluví o pornografii. To je však hluboké nepochopení toho, co chce svými díly říct.
Na otázku, jaký je rozdíl mezi pornografií a uměleckým aktem, odpověděl, že na pornografický obrázek se podíváme jednou a už se k němu nevracíme, protože je v něm vše řečeno. Zatímco umělecký akt si v sobě nese nevyřčená tajemství, a proto se k němu musíme vracet vícekrát. Tvorba Jan Saudka přitahuje diváka znovu a znovu.
Může se vám hodit na Seznamu: