Po 2. světové válce se tisíce Čechoslováků ocitly v zoufalé situaci. Během bojů ztratili domovy, trpěli hlady a nemocemi. Z té doby pochází i výjimečný příběh záchrany 45 dětí, kterou ve zničených vesnicích v tzv. Údolí smrti na severovýchodě Slovenska zorganizovala osmnáctiletá studentka Květoslava Bartoňová, tehdy Axmanová. Její vyprávění natočili v roce 2016 redaktoři Paměti národa, na její přání ho ale v rámci Příběhů 20. století publikují až nyní.

Nejhorší situace panovala na severovýchodním Slovensku, kde na podzim roku 1944 probíhaly tvrdé boje Karpatsko-dukelské operace.

Většina obyvatel se zachránila včasnou evakuací, po návratu domů je však čekal hrůzný pohled na trosky domovů a stovky těl mrtvých vojáků. Zejména pro děti to byl traumatický zážitek. Rodiny přišly o přístřeší, děti o možnost chodit do školy, některé zůstaly opuštěné a závislé na pomoci okolí.

„Vezměte si nás,“ prosily děti

Když osmnáctiletá Květa Axmanová přijela v létě 1946 se spolužačkou Věrou Kristovou z Učitelského ústavu a dvěma gymnazisty do zpustošeného Údolí smrti, prožili všichni otřes. Do obcí Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná tehdy vezli z Olomouce sbírku šatstva a dalších potřebných věcí. Po návratu se Květa nemohla zbavit vzpomínek na výjevy zkázy napáchané válkou a nespokojila se s jednorázovou dobročinnou pomocí.

Nižná Pisaná (Foto: Post Bellum)

Nuzné a deprimující prostředí, z něhož děti vysvobodila, popsala ve svém vyprávění pro Paměť národa. „Zbyla tam jediná zděná budova. Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná byly srovnané se zemí. Z těch vesnic nezůstalo nic. Když jsme jimi procházeli, museli jsme mít průvodce, který věděl, že z cesty nesmíme ustoupit ani o krok, protože tam byly nášlapné miny,“ vyprávěla paní Bartoňová. Místní obyvatelé s vděkem přijali oblečení a provedli je obcemi v Údolí smrti. Název mu dali sovětští a českoslovenští vojáci, kteří tam na podzim 1944 sváděli krvavé boje s jednotkami wehrmachtu.

Nižná Pisaná (Foto: Post Bellum)

Obyvatelé žili v provizorních staveních z kmenů a chvojí, ve kterých se v jediné místnosti tísnilo i několik rodin. „Vezměte si nás, vezměte si nás!’ prosily nás děti, protože to byli sirotci. Oni už neměli nikoho, byli sami,“ říkala paní Květoslava. „Škola nebyla a všechno tam bylo zlikvidované, nezůstalo vůbec nic. Vzali jim i dobytek, hrozná bída a utrpení.“

Květa jako osmnáctiletá školačka neměla peníze, aby jim zajistila jídlo a ubytování. Děti hned odvést nemohla, ale na zpáteční cestě do Olomouce vznikl plán, jak by se jim dalo pomoci pod hlavičkou právě vzniklé olomoucké pobočky Československé společnosti. Jen díky osobnímu nasazení studentek měly děti ve věku od 6 do 14 let na začátku školního roku 1946/47 zajištěné jídlo, ubytování, lékařkou péči, zotavily se z válečných traumat a několik z nich na Olomoucku našlo i náhradní rodiny.

„Adresu jsem jim nedala“

Přípravy nemohly trvat dlouho, protože letní prázdniny se chýlily ke konci a děti měly v Olomouci nastoupit do školy. Studentka učitelství Květa Axmanová zaslala do vesnic prosbu, aby děti na její náklady vypravily do Olomouce, že je bude čekat na nádraží. Na konci srpna jí konečně došel telegram od místního úřadu: „Oznamujeme, že děti v počtu pětačtyřicet odcestují 30. srpna o 4 hodině ranní.“

Děti vybrané místními úřady tak díky dívkám přijely ze Svidníku do Olomouce na konci léta 1946. Byly v zuboženém stavu, podvyživené, některé z nich zavšivené a bosé: „Čekala jsem je na nádraží s lékařkou z Červeného kříže. Přivezly jsme je do tělocvičny Komenia (místní škola, pozn. red.), kde jsem pro ně měla připravené slamníky. Zůstaly tam jen pár dní,“ vzpomínala paní Květa. Všechny děti prošly lékařskou prohlídkou. Později vznikly i fotografie, které posílala Československá společnost dárcům s poděkováním, že právě tomuto dítěti zachránili život. Květa si vytvořila seznam obsahující jména dětí, jejich věk a váhu.

O třináct dívek se postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu. Kronika řeholnic, ve které bychom se mohli dočíst detaily, shořela. Řeholnice ji ukryly u jedné rodiny, po estébácké likvidaci klášterů během Akce K se ale rodina polekala a kroniku spálila. Zbytek dětí našel nový domov v rodinách v Olomouci a v okolí, které se přihlásily na výzvu Československé společnosti.

„Občas jsem se na ně chodila do rodin podívat a informovat se, jak se adaptují, ale nic víc. Záleželo mi na tom, aby byly v pořádku. Aby se učily a měly z toho něco, když už jsem se do toho dala,“ vysvětlovala paní Bartoňová. Některé děti také pozvala na návštěvu k sobě domů, kde jim hrála na klavír.

Jak vyplývá ze zápisů ze schůzí Československé společnosti, získaly studentky na první desetiměsíční pobyt dětí celkem 125 510 Kčs. Začal nový školní rok a Květa neměla už na děti tolik času. Projekt ale neopustila. V dubnu 1947 se stala členkou řádného výboru Československé společnosti a na pomoci dětem z východního Slovenska se podílela i v následujících dvou letech.

„Udělala jsem to, protože jsem měla ráda děti a chtěla jsem jim pomoct. To byla moje jediná myšlenka: potřebují pomoct a já musím něco udělat. Byly to takové skromné děti, nenáročné, vděčné. Měly mě rády, protože věděly, že beze mě by tu nebyly. Ale nedala jsem jim svou adresu, ony neměly proč se o mě zajímat. Já jsem to prostě musela udělat a tím to pro mě skončilo,“ uzavřela Květa Bartoňová své vyprávění pro Paměť národa.

Redaktoři Paměti národa pátrali i po dalších zachráněných dětech a zjistili s vydatnou pomocí starostů zmíněných slovenských obcí, že jich pravděpodobně žije už jen třináct – tři z Vyšné Pisané a deset z Nižné Pisané.

Na děti platil arcibiskup, firmy i železničáři

Příkladná akce česko-slovenské poválečné pomoci zapadla nejen díky skromnosti Květoslavy Bartoňové i druhé studentky Věry Kristové, ale i kvůli změně režimu po únoru 1948. Aktivity Československé společnosti, ustavené 27. března 1946 v Praze (a v den narozenin prezidenta Beneše 28. května 1946 v Olomouci) nebyly komunistům po chuti. Příliš evokovaly duch masarykovské první republiky a v jejím čele stály významné nekomunistické osobnosti.

V Olomouci to byl středoškolský profesor Adolf Kubis, představitel Národní jednoty pro východní Moravu, kterého pro jeho vlastenectví po vypuknutí války zatkli nacisté a věznili ho v Buchenwaldu a Dachau. Z veřejného života i Československé společnosti se stáhl hned po nástupu komunistů k moci. Naštěstí se ve Státním okresním archivu Olomouc zachovaly zápisy ze schůzí, které vypovídají o této akci i o tom, že Květa Bartoňová byla jejím hnacím motorem.

Na Československou společnost se obrátila po návratu z východního Slovenska v létě 1946 na doporučení svého tatínka, kterému se svěřila s přáním pomoci zbídačelým dětem. Nejdříve jí vynadal, protože si uvědomoval náročnost takové akce, ale poslal ji za rodinným známým Adolfem Kubisem, sedmdesátiletým předsedou Československé společnosti v Olomouci.

Studentka Květa tak získala od Československé společnosti důležitou záštitu a písemné osvědčení: „Květoslava Axmanová pracuje po celé prázdniny v intencích této korporace a obstarává a vede obětavě krásnou akci o umístěných rusínských a slovenských dětí, které postrádají v poválečných poměrech a poruchách na východním Slovensku výchovy školní,“ píše se v osvědčení, které si Květa schovávala až do své smrti.

Právě tento úřední dobropis jí otevřel dveře u sponzorů, od kterých mohla Československá společnost získat peníze na ošacení, ubytování a jídlo pro třináct dětí, které měly být umístěny v pensionátu sester řádu sv. Voršily v Olomouci.

„S tím osvědčením jsem chodila po fabrikách: Moravské železárny, provazárna Manila, Andr a syn… U arcibiskupa Prečana na arcibiskupství jsem si lízla ostudu se svými děravými teniskami. Lokajové mi otvírali dveře a já jsem z toho byla celá vyjevená, až mě předvedli k arcibiskupovi,“ vzpomínala Květa. U arcibiskupa uspěla. Slíbil jí jednorázovou částku v řádech stokorun.

K pravidelné podpoře tak získala Československá společnost několik místních firem, které platily 900 Kčs na jedno dítě měsíčně (v roce 1947 průměrný plat dosahoval 3120,- Kč, pozn. red.). Patronát nad dětmi převzala Olfedo, továrna na cukrovinky, Čokoládovna Zora, Čechoslavie, importní a exportní společnost, Ředitelství Dopravních podniků, skupina lékařů, žákyně hospodářské školy, Spořitelna v Olomouc, Báňská a hutní společnost, Státní dráhy, Solné mlýny v Olomouci, bankovní zaměstnanci, Elektrické podniky v Olomouci, Manila, Obchodní a živnostenská komora.

„Odměna“ od komunistů

Studentka sepsala výzvu, aby lidé pomohli a letáky rozdala ve firmách. Podařilo se jí získat desítky pravidelných dárců – přispívali jí například zaměstnanci Ćeskoslovenských drah, kde pracoval její otec, strhávali si jednu až deset korun ze mzdy každý měsíc pro tyto zachráněné děti z Vyšné a Nižné Pisané. „Sháněla jsem oblečení, knížky, sešity, pouzdra, pastelky, pera, hračky, boty pro ty děti, aby byly vybavené,“ vyprávěla Květa.

V roce 1948 pobývaly východoslovenské děti v Olomouci a okolí třetím rokem a Květa dokončila studium Učitelského ústavu. Nastoupila jako učitelka na základní školu do vesnice nedaleko Olomouce a neměla to jednoduché – nesouhlasila s komunistickým převratem v únoru 1948. Její otec legionář měl své neblahé zkušenosti s bolševiky z Ruska a svoji dceru před nimi varoval.

Rodině Axmanových, tak jako tisícům jiných, komunisté znárodnili pozemky. Tetu Annu Axmanovou, řeholnici řádu Milosrdných sester, obvinila Státní bezpečnost z velezrady. Prošla výslechy StB, po kterých skončila na psychiatrii. Ve vykonstruovaném procesu dostala pět let vězení. V kriminále řeholnice brousila bižuterii. Po propuštění onemocněla rakovinou plic a v prosinci 1967 zemřela.

V roce 1950 se Květa vdala za Miloslava Bartoně, který působil jako vědecký pracovník v textilu a chemii. I on pocházel z rodiny poznamenané komunistickou totalitou. Jejich tkalcovnu bavlny v obci Jedlí, která zaměstnávala kolem stovky lidí, komunisté znárodnili.

Setkání po 70 letech

S prvním ze „svých“ zachráněných dětí se setkala až v roce 2017.

Janu Izákovi rozenému Vanátovi maminka zemřela při porodu během bojů v Údolí smrti. Otec nepřežil zranění střepinou, když se matce snažil sehnat pomoc. Z dětství ani z příjezdu do Olomouce si Jan Izák nepamatuje skoro nic, bylo mu pouhých šest roků. Adoptovali ho Izákovi, sedlácká rodina ze Skrbně nedaleko Olomouce. A o dva roky později přijali i jeho mladší sestru Helenu: „Měli druhý největší grunt tady ve Skrbni a neměli děti, tak si mě a sestru vzali. Tady je škola a tam jsem nastoupil hned v září roku 1946,“ vypráví Jan Izák, vyučený opravář zemědělských strojů, dlouholetý pracovník JZD ve Skrbni, který při natáčení rozhovoru poprosil, zda by se mohl s paní Bartoňovou osobně pozdravit.

Květoslava Bartoňová žila v té době v Olomouci jen asi deset kilometrů daleko. S panem Izákem přišla i jeho žena. Objímali se, plakali dojetím. Jan předal kytici růží a krabici hanáckých vdolků. Procházeli si fotografie, seznamy dětí a další dokumenty ze záchranné akce z Údolí smrti. Jan Izák, dříve Vanát, vyprávěl o svém dětství, o rodině, svých dětech a vnoučatech. Jeho manželka dojatě děkovala Květě, že jí přivedla muže na Moravu. Paní Bartoňová zahrála na klavír.

Zemřela půl roku poté v nedožitých devadesáti letech, aniž by její příběh vešel ve všeobecnou známost, jak by si zasluhoval. Takové však bylo její přání.

Válka za chalupou

Redaktoři Paměti národa se rozhodli vypátrat i další děti, které paní Bartoňová zachránila. Po zveřejnění výzvy na sociálních sítích se přihlásili příbuzní tří zachráněných dětí. Mezi nimi i paní Anna.

„Slečna Axmanová pro mě byla anděl. Hrála mi na klavír, často se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Stále jsem na ni myslela, její jméno mě provázelo celý život,“ popisovala paní Anna Veichartová, rozená Štefanisková.

Narodila se v roce 1937 na slovensko-polské hranici v Nižné Pisané, kde tehdy žilo asi 260 obyvatel. Lidé zde hospodařili v dřevěných chalupách s hliněnými podlahami, živili se zemědělstvím, dřevorubectvím a chovem dobytka.

Sovětská a československá vojska 8. září 1944 zahájila Karpatsko-dukelskou operaci a fronta se přiblížila k jejich domovu. Anna sledovala, jak otec se strýcem ve spěchu kopali na zahradě bunkr. Když začala dělostřelecká palba, rodina se ukryla do této zemljanky. Jejich chalupu obsadili němečtí vojáci:

„Z vedlejší vesnice Kapišové stříleli z děl přes naši dědinu do lesů na Vyšnou Pisanou,“ vzpomíná Anna. Obyvatelé Nižné Pisané byli vojáky vyzváni, aby opustili obec. Její tatínek naložil na žebřiňák zásoby jídla, hlavně sádlo, máslo, maso, pytle s moukou a na vrch peřiny. Na ně posadil Annu a další tři své děti, zapřáhl koně a rodina vyjela po cestě směrem na Svidník. Měsíce rodina Štefaniskových přečkala u různých sedláků, kteří je přijali pod svoji střechu.

Válka skončila, ale domů se Anna nevrátila, nebylo kam: „Všichni v obci měli doškové střechy kryté slámou, když začaly boje, shořely jako papírový čert. Vůbec nic tam nezbylo, jenom fara a kostel,“ vysvětlovala Anna. Rodina našla útočiště ve mlýně, kam otec jezdíval s obilím. Anna vzpomíná, že se její tatínek chtěl mlynáři odvděčit, a tak tvrdě pracoval, nosil pytle, dřel v lese, až z toho onemocněl, dostal zánět ledvin.

Doma sláma, v Olomouci peřiny

Osmiletá Anna po válce odjela s některými dalšími dětmi z válkou zničeného kraje do Starého Smokovce ve Vysokých Tatrách na zotavovací pobyt. Když se o několik měsíců později vrátila domů, dozvěděla se, že její otec zemřel v nemocnici po nezdařené operaci. Se sourozenci a matkou bydleli u strýce v obci Dobroslava, dva a půl kilometrů od Nižné Pisané. Do rodné vsi se Anna znovu podívala až za třičtvrtě roku:

„Maminka mě zavedla k místu, kde bývával náš domeček. Stála jsem na pěšince a dívala se. V jizbě jsme měli pec. Z ní zůstalo jen torzo a všude bylo plno střepů z hrníčků, které jsme měli zavěšené po stěnách,“ vzpomíná Anna Veichartová. Do paměti se jí také vrylo, jak lidé z okolních kopců stahovali mrtvé vojáky a skládali je do rakví z neohoblovaných prken.

Anna, aby přežila zimu, odjela na další krátkodobý pobyt organizovaný úřady do Tatranské Polianky, kde zůstala do jara 1946. Na léto se vrátila za maminkou a sourozenci, ale na konci srpna se rozloučili s tím, že se našli dobří lidé, kteří se o ni postarají. Osmiletá Anna se sestrou Marií, bratrem Vasilem a dalšími dětmi z Vyšné a Nižné Pisané vyrazili na cestu do Olomouce, kterou již zorganizovala Květoslava Bartoňová, tenkrát Axmanová.

Bratr se sestrou našli nový domov v rodině Hladkých a Anny se dočasně ujali Ježkovi. Na Slovensku spávala na slámě, v Olomouci ji prý po horké koupeli uložili do voňavých peřin: „Slečna Axmanová za mnou chodila, jednou mě vzala k sobě. Hrála mi na klavír, poprvé jsem viděla klavír. Hrála krásně, vždycky se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Ani nevím, jestli jsem u ní byla jednou, dvakrát, třikrát. Slečna Axmanová pro mě byla anděl,“ vypráví Anna Veichartová.

Po roce se Anna vrátila do Nižné Pisané, kde matce mezitím sousedé postavili provizorní obydlí. Zůstala u ní přes prázdniny, ale na konci léta ji zase matka poslala na Moravu: „Bydlela v dřevěné chatrči. Byly to jen desky zasunuté do sebe a žádná tepelná izolace. Maminka říkala: ‚Co bys tady děvče dělala? Jenom zimy bys užila.’ To jsem chápala. Říkala jsem: ‚Ale já chci být tady s vámi.’ A maminka odpověděla: ‚Bude ti lépe tam, kde je ti teplo,’“ vzpomíná Anna, která další dva roky strávila u Jurů z Brodku u Konice. Poté žila v dětském domově v Olomouci v Mayově vile.

Do rodné vsi jezdila na prázdniny, ale natrvalo se tam už nevrátila. Provdala se za vojáka Zdeňka Veicharta a našla si práci na odboru kultury okresního národního výboru v Martině, kde s manželem bydleli. V roce 1987 se přestěhovala do Velkých Losin, kde žije dodnes. Má tři děti a čtyři vnoučata.

Autoři textu (Jan Kvapil a další redaktoři) působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.