Sportovní rodiče Přibylovi vychovávali své dcery odmalička k lásce k lyžím, snowboardu, kolu, lezení po skalách. Eliška (25) a Anežka (23) vyzkoušely celou řadu disciplín, než zakotvily u svých současných sportů. Dnes má moderní pětibojařka Eliška na kontě vítězství v závodě Světového poháru v Sofii 2018 ve smíšené štafetě s Janem Kufem. Anežka, reprezentantka v atraktivní disciplíně telemark, je zástupkyní České republiky v Mezinárodní lyžařské federaci.
Sestry Přibylovy se potkávají nebo si alespoň volají minimálně jednou týdně a vždycky si mají co říct. „Eliška je na rozdíl ode mě disciplinovaná a pilná,“ oceňuje sestru Anežka, která závodí v lyžařském telemarku. „Obdivuju Anežčinu spontánnost a odvázanost,“ vrací kompliment špičková moderní pětibojařka Eliška.
Jaké nejstarší sportovní zážitky si vybavujete?
Anežka: „S rodiči jsme hodně jezdili na kole. Já jsem to teda neměla moc ráda. A táta mě podezříval, že jezdím schválně pomalu, protože to chci bojkotovat.“
Eliška: „Jezdili jsme hodně, to je pravda. I do školy, do školky. Pamatuju si, že jednou jsem cestou ze školky vyjela velikánský kopec a nahoře jsem trvala na tom, že musíme zavolat tátovi, aby o tomhle mém velkém úspěchu věděl.“
Na lyžích jste určitě také jezdily hodně brzo, ne?
Eliška: „Trávili jsme víkendy na chatě v Peci pod Sněžkou, takže jsme tam určitě tak od dvou let lyžovaly, ale to si vlastně nepamatuju.“
Anežka: „Ani já ne, známe to jen z fotek a vyprávění. Když mi byly asi dva roky, sjela jsem prý vždycky kopec a táta mě pak v náručí vyvezl nahoru. Jenže jsem na vleku obvykle usnula, takže mě musel nahoře probudit, a jela jsem zase dolů. Táta tehdy jezdil na snowboardu.“
Ten jste určitě taky zkoušely…
Eliška: „Já jsem začínala v pěti. Uměla jsem na lyžích, takže jsem jezdila slalom na tvrdém snowboardu a měla jsem v něm i závodit, ale nakonec z toho sešlo. Ale Anežka skutečně závodila.“
Anežka: Dokonce jsem byla dvakrát na olympiádě dětí a mládeže! I když nejspíš jen díky tomu, že v Praze moc snowboardistů nebylo, takže neměl kdo jet. Nakonec jsem vůbec neměla špatné výsledky, ale trochu jsem se musela nutit do tréninku, vlastně jsem na snowboard chodila jen proto, že jsem věděla, že pojedu na tu olympiádu. Jinak nás to, na rozdíl od táty, nikdy moc nebralo.“
Jste neuvěřitelně multifunkční sestry! Rodičům se zjevně podařilo vám lásku ke sportu dokonale implantovat.
Anežka: „Je to tak, máme to po rodičích.“
Eliška: „Oba rodiče v něčem závodili, máma na běžkách, táta na lyžích a na snowboardu. Taky hrál tenis a dělal cyklistiku. Opravdu toho zvládli hodně a nás k tomu vedli. Obě jsme lyžovaly, chodily na atletiku, plavání…“
Fotografie na sociálních sítích na vás prozrazují i zálibu ve skialpech a běžkách.
Eliška: „Odmalička jezdíme do Pece, každý rok tam trávíme Vánoce, a kdykoli je to možné, i víkendy. Je samo sebou, že tam běžkujeme, chodíme na skialpech….“
Skialpinismus je dávný koníček?
Eliška: „Pro nás dvě ani ne, ale rodiče chodí už dlouho. Záleží hlavně na podmínkách. Je super vzít lyže a jít jen tak do lesa, hlubokým sněhem, pak sjet dolů. Letos v zimě to moc nešlo.“
Anežka: „Když je hezky a máme čas, je to skvělé. Letos to ale bylo víc na běžky.“
Jaký máte vztah k běžkám? Oproti telemarku je to poměrně nudná disciplína, ne?
Anežka: „Je pravda, že běžky úplně ráda nemám. Vím, že bych na nich trénovat měla, tak se občas donutím. Ale jezdím radši z kopce.“
Eliška: „Já mám tedy běžky moc ráda. Vlastně i část pětibojařské přípravy absolvujeme na běžkách. Celou zimu, kdykoli se dostanu do Pece, chodím na běžky. Nejen v rámci tréninku, i jen tak, pro radost se projet.“
Ještě nějaký další sport vám učaroval?
Anežka: „Lezení! To je další vášeň rodičů.“
Eliška: „I k tomu nás vedli odmala. Obě nás to baví a rády bychom tomu věnovaly víc času. Je to krásný sport.“
Anežka: „Během nedávného studijného pobytu v Portugalsku jsem docela surfovala, brala jsem jako velkou výhodu, že mám jedinečnou šanci se to trošku naučit. Sice v zimě jsou nepříhodné podmínky, největší vlny, takže to bylo trošku náročnější, ale užívala jsem si to.“
Eliška: „Před časem jsem začala chodit na jógu a hrozně mě bavila. Pak jsem začala i předcvičovat, šlo spíš o jógu spojenou s kompenzačním cvičením. Žádný oficiální kurz nemám, ale v budoucnu bych si ho ráda udělala.“
Jak jste se, Eliško, dostala mezi moderní pětibojaře?
Eliška: „Plavala jsem, dělala atletiku, závodila na lyžích, ale pak jsem pochopila, že se to nedá všechno zvládnout, termíny závodů se kryly. Bylo jasné, že musím nějak rozseknout, co dál… Rodiče měli kamarády, jejichž syn dělal pětiboj, a …“
Anežka: „A taky dědeček byl pětibojař!“
Eliška: „To je pravda, náš dědeček kdysi dělal pětiboj, ale z téhle strany to nepřišlo. Děda už nežil, když jsem se v patnácti pro pětiboj rozhodla.“
Někdy v té době jste vy, Anežko, začínala závodit v telemarku?
Anežka: „Na telemarkách jsem už jezdila, protože jezdil i táta, ale ještě nezávodila. Hrála jsem tehdy softbal a dělala atletiku. Na první velké mezinárodní závody v telemarku jsem jela, když mi bylo šestnáct.“
Co vás zlákalo?
Anežka: „Telemark mě chytil, protože je tam příjemná komunita, dobrá atmosféra, žádný stres. Dělá nás to mnohem míň než třeba sjezdové lyžování a není to vůbec komerční sport. Spíš taková velká rodina, všichni se známe.“
Jste nejen reprezentantka, ale také zastupujete Českou republiku v Mezinárodní lyžařské federaci. Jak k tomu došlo?
Anežka: „Jsem členkou mezinárodní komise za Českou republiku. Bylo prostě třeba, aby to místo někdo zastal. V týmu jsme se o tom bavili a nějak vyplynulo, že já jsem z Prahy, mám to kousek na svaz, zatím „jenom“ závodím a studuju, takže mám vlastně dost času. Taky se obstojně domluvím anglicky i německy a navíc se o mně ví, že nejsem stydlivý člověk. Prostě padlo to na mě.“
Co taková funkce obnáší?
Anežka: „Jezdím na konference a tam se mi všichni smějí, že závodím, sama se trénuju a ještě funkcionařím. Ale mě to baví. Letos jsem kvůli studiu musela vynechat podzimní kongres a ten jarní v Thajsku nám kvůli koronaviru zrušili. Řeší se tam změny pravidel, kalendář na další sezonu, destinace, kde se bude závodit…Před dvěma lety se řešilo i to, že by se telemark mohl dostat na olympiádu.“
Jak jste na tom s telemarkem vy, Eliško?
Eliška: „Taky jsem na telemarkách svého času závodila. Docela se mi dařilo, i když jsem telemark trochu šidila. Ale ze sjezdového lyžování jsem uměla jezdit v brankách, což holky, které zvládaly jen telemark, obvykle tolik neuměly. Šlo ale jen o jednu sezonu, s pětibojem to nejde dohromady. Od té doby na telemarkách nejezdím a ani mi to nechybí.“
Anežka: „To bylo rok před tím, než jsem začala závodit já. A myslím, že jsme byly obě rády, že jsme se nepotkaly a nedošlo na přímý střet.“
Eliška: „Přesně tak“ (směje se)
Copak? Sesterská rivalita?
Anežka: „Já jsem tušila, že by mě Eliška předjela, protože jezdila fakt dobře. A když jsem začala doopravdy trénovat, zase Eliška měla pocit, že bych ji porážela já.“
Eliška: „Prostě obě jsme byly rády, že k tomu nedošlo.“
Anežka umí neřešit spoustu věcí, které já řeším
Táhlo se to už z dob, když jste obě závodily v alpských disciplínách?
Anežka: „Ne ne, Eliška je o dva roky starší, vždycky byla v jiné věkové kategorii. A musím říct, že vždycky byla mnohem šikovnější než já. Žádná rivalita tehdy nebyla.“
Eliška: „Zpočátku jsme jezdily spolu, ale pak to Anežka vzdala.“
Anežka: „No protože jsme mívali tréninky od sedmi ráno! To jsem nezvládala.“ (směje se)
Eliška: „To je pravda. Celé vánoční prázdniny byly třeba tréninky od sedmi ráno a Anežka to vstávání úplně nedávala.“
Takže vy jste z vás dvou ta disciplinovanější, Eliško?
Anežka: „Rozhodně!“
Eliška: „Asi to tak bude.“
Taková průprava se vám hodí v pětiboji, ne? Tam se taky trénuje brzo ráno…
Eliška: „Už ne, teď mám na trénink celý cen. Ale když jsem chodila na gymnázium, musela jsem odcházet z domova v Hostivaři před pátou, abych byla v šest v bazénu v Dejvicích na Julisce. A pak jsem jela do školy do Strašnic.“
Jaký je, Anežko, váš vztah k modernímu pětiboji? Nechtěla jste ho taky zkusit?
Anežka: Nikdy, nikdy! Je tam plavání, které jsem neměla moc ráda, a hlavně je to velká dřina. A to taky nemám zrovna ráda, vždycky jsem se tomu snažila vyhnout (směje se). Je pravda, že v letní přípravě trénuju pravidelně a docela dost a dokonce mě to baví. Ale velké objemy v plavání a běhu si nedovedu představit. Nejsem tak poctivá jako Eliška.“
Jak vůbec prožíváte Eliščinu kariéru?
Anežka: „Samozřejmě ji sleduju a podporuju, jako celá rodina. Ale všichni poměrně těžce neseme, že je to takové nahoru dolů… Přijde zranění, nedaří se, pak se zase daří, tak velké nadšení. Musím tedy říct, že rodiče od toho Elišku poměrně dost zrazují.“
Eliška: „To je pravda. Už čtvrtý rok mě soustavně odrazují, protože si myslí, že vrcholový sport není pro tělo zdravý a že se ničím.“
Anežka: „Což je pravda!“
Eliška: „Vrcholový sport není zvlášť zdravý, to je asi fakt. Rozumím jim a rozhodně bych nechtěla, aby moje dítě takhle moc sportovalo.“
Ale když pak člověk vyhraje závod Světového poháru, jako se to povedlo vám (ve smíšené štafetě s Janem Kufem), to je slušná náplast, ne?
Eliška: „Jo, to je pak moc hezké. Člověk si řekne, že ta dřina asi stála za to.“
Anežka: „Pro nás je ale stejně těžké prožívat úspěchy, když za tím vidíme všechnu tu dřinu. Když víme, jak je občas Eliška úplně hotová.“
Eliška: „S tím určitě souhlasím. Na stupních vítězů stojím já, já prožívám tu radost, kdežto ostatní vidí spíš to, jak chodím domů unavená a jak to občas psychicky ne úplně dobře zvládám. Dokážu si představit, že jim připadá, že to nemůže stát za to.“
Vaším přítelem, Eliško, je reprezentant Ondřej Polívka, mistr Evropy mezi jednotlivci z roku 2009. Možná i to vás u toho náročného sportu drží. Jaké to je, když spolu závodíte?
Eliška: „Loni v závodě Světového poháru v Káhiře jsme skončili druzí. Tehdy jsme spolu chodili dva měsíce, byl to náš první společný závod, moc jsme si to užili.“
Bavíte se o pětiboji i v soukromí?
Eliška: „Máme trochu tendenci. Pro oba je pětiboj hlavní náplň práce, oba tím žijeme. Ale že bychom doma řešili jen pětiboj, to zase ne.“
Vídáte se během tréninku často?
Eliška: „Potkáváme se u bazénu, v šermírně, na střelnici, docela dost.“
A jak často se sejdete s Anežkou?
Anežka: „Nebydlíme spolu, ale aspoň jednou týdně se vidíme.“
Eliška: „Hodně jsme se potkávaly, dokud jsme obě studovaly pražskou FTVS, ale i teď se snažíme zajít na kafe, na oběd, popovídat.“
Co byste jedna na druhou prozradily?
Anežka: „Na Elišce jsem vždycky obdivovala její píli a to, jak se vždycky dokázala nadchnout pro nějakou věc. Třeba měla před sebou těžkou zkoušku a sama sebe dokázala vnitřně přesvědčit, že ji učení vlastně baví. Nebo jak zvládá všechno to trénování! Píle a snaha, to je něco, co já postrádám.“
Eliška: „Já obdivuju na Anežce, jak dokáže být spontánní a nad věcí. Umí neřešit spoustu věcí, které já řeším. Ta její lehkost mi chybí. Její kreativitu, odvázanost a spontánnost obdivuju zase já.“
Umíte si s ohledem na vaše rozdílné povahy navzájem vypomoct? Doplňujete se v něčem?
Eliška: „Určitě jo! Já mám občas problém, že si nedokážu naplánovat čas, a dost často kvůli tomu někomu volám, ať mi poradí, jak to zvládnout. Jedním z těch lidí je Anežka.“
Anežka: „To je pravda! Často se stává, že Eliška má v plánu deset věcí za jeden den, a pak celá zhroucená neví, jak to stihne. (směje se). Pro mě je zase moc příjemné vědomí, že mě Eliška vždycky vyslechne a poradí mi.“
Eliška: „To je fakt. Navzájem se dokážeme vyslechnout. Oběma nám pomůže, když si můžeme popovídat.“
