Článek
Po čtvrtfinálové prohře na olympiádě ve Vancouveru jste zvažoval konec reprezentační kariéry. Jak vás trenér Růžička přesvědčil, abyste jel o tři měsíce později na šampionát?
Přece jen už jsem byl starší, bylo mi třiatřicet a pod tíhou toho zklamání jsem si říkal, že do Německa už nepojedu, protože mám rodinu a sezona byla fakt náročná. Vláďa ale nechal rozhodnutí na mně. Volali jsme si a řekli si, že tomu dáme čas. No a já mu pak slíbil přijet, teď jsem za to rád! (směje se)
Před šampionátem ale dostával český kouč jednu omluvenku za druhou, neznejistělo vás to?
Když jsem řekl, že jedu, tak jsem jel. Pro mě nebylo směrodatné, kdo tam je a kdo tam není. Víc než polovinu spoluhráčů jsem vůbec neznal, hlavně kluky z ligy, kteří mi nebyli blízcí ani věkově.
Překvapilo vás, jak svou roli zvládl kapitán Tomáš Rolinek?
Je to člověk s charakterem, který si všechno vybudoval. Mockrát slyšel, že na něco nemá nebo se někam nedostane, ale on se nikdy nevzdal. A dostal se někam, kde to řada lidí od hokeje vůbec nepředpokládala. V žádném případě nechci říct, že to není dobrý hráč. Ale on je hlavně upřímný člověk, kterému záleží na týmu. Přesně takový by měl být kapitán, padal do střel, hrál oslabení a dělal věci, které vedou k úspěchu.
Mužstvu ale akutně hrozilo, že se nedostane ani do čtvrtfinále. Jak jste to vnímal vy?
To byl obrovský strašák pro nás všechny, že hrozí historický průšvih. Dá se říct, že nakonec byl součástí našeho úspěchu. Někdo řekne, že jsme měli štěstí, ale my jsme v kritické chvíli vyhráli pět zápasů za sebou, proti těm nejtěžším soupeřům. Porazili jsme Kanadu, Finsko, podruhé na turnaji Švédsko, a nakonec v epochální bitvě Rusko.
Jaromír Jágr a Tomáš Rolinek s pohárem pro mistry světa
Vybavíte si, jak jste se cítil před gólem Karla Rachůnka na 2:2 v semifinále se Švédy?
Neřadím se mezi optimisty, už jsem při power play moc nevěřil. Za celou kariéru jsem něco takového zažil možná třikrát. Zbývalo už skutečně jen pár vteřin, byla tam po buly v útočném pásmu souhra náhod, štěstí, odraz puku, dobrá přihrávka, a hlavně skvělá střela... Pocit to byl nádherný, možná nám dal rozhodující nálož energie do pokračující bitvy o medaili.
Později jste si zahrál ve Washingtonu s Ovečkinem a v Pittsburghu s Malkinem. Probírali jste společně finále?
Bavili jsme se, ale spíš jen ze srandy. Pro ně to bylo tehdy obrovské zklamání, předtím vyhráli na šampionátech 27 zápasů v řadě. Šlo jim o zlatý hattrick a byli podle sestavy obrovský favorit. V tom je ale turnaj tak rozdílný od play off, kde je potřeba na postup vyhrát v sérii čtyřikrát.
Pro vás bylo zlato z Německa sladší než titul z Vídně 2005?
Vídeň byla pro mě osobním zadostiučiněním, o pět let později to byl hlavně týmový úspěch. Za všechny kluky jsem měl radost i vzhledem k tomu, že to týden před finále vypadalo, že nebudeme ani ve čtvrtfinále. Mám k tomu zlatu z Kolína nad Rýnem respekt, i proto, že tam hrála spoustu kluků, které jsem předtím na reprezentačních srazech nepotkával.
