Jste ročník 1952, to znamená, že první slavná léta českého „big beatu“ už pamatujete v reálném čase. Jaké máte v tomto smyslu určující vzpomínky?
Olympic, Beatmen, Matadors, George & Beatovens, Prúdy, Rebels či Blue Effect, ale celá ta doba byla i u nás úžasná. Po filmu Perný den jsem vyměnil Vinnetoua za Beatles, rozhlas vysílal Zappu nebo Cream pro naše magnetofony, v pražském klubu Sluníčko srandovali Šimek s Grossmanem a DJ Paul Černocký pouštěl nejnovější britské singly. Přišel Rusák, ale úplně zastavit se to naštěstí už nikdy nedalo, byť pronásledovat ano. Poslouchal jsem české vysílání BBC, v Táboře dělal diskotéky, kamarádil s muzikanty, kibicoval jim do toho: docela kontinuální vývoj, který mi vydržel dodnes. Ale až po roce 1989 jsem postupně mohl zrušit paralelní existenci – přes den v seriózní práci, po večerech a víkendech s hudbou.
V povědomí veřejnosti jste znám jako dlouholetý spolupracovník a přítel Petra Muka, hovoří se o vás dokonce jako o objeviteli jeho skupiny Oceán. Čím vás Petr Muk zaujal umělecky a v čem tkvělo vaše osobní napojení?
Byl jsem v roce 1986 ve správnou chvíli na správném českobudějovickém místě. U Petra se zajímavě spojoval hudební talent s mimořádně zajímavou osobností. Nepochybně jedinečný zpěvák, ale také kompetentní skladatel, textař a instrumentalista. Přes nekončící vnitřní pochybnosti a psychické neklidy přirozený lídr s repertoárovou iniciativou, studiovou fantazií i pódiovým charismatem. Po celé období Oceánu, Shalomu i sólo kariéry jsem dostal důvěru být přímo u zrodu písniček, dávat připomínky a návrhy, pomáhat ve studiu i při propagaci nebo asistovat u podoby koncertních programů. Leccos z mého mudrování se ujalo, mnohé samo sebou ne, neboť závěrečné slovo vždy měla kapela a on.
Oceán ve své době ztělesňoval aktuální elektronickou hudbu. Vy jste ale přece byl odkojen klasickým rockem. Jak to jde dohromady?
Ani jedno východisko neplatí bez výhrad. Na začátku byl Oceán se sólovou elektrickou kytarou trochu model U2, až v roce 1988 přibyly druhé klávesy a počítače. Petr byl původně baskytarový pankáč i alternativec, s Lucií si na Konopišti vystřihl Led Zeppelin, se Shalomem nahrával i Andrej Šeban. Rock´n´rollově ale Muk nezpíval, to by bylo proti lyricky tenorovému pánubohu. Já jsem se zase ocitl – za mohutné pomoci desek kamaráda Ivana Cafourka – v půli osmdesátých let velice v obraze, včetně mladých britských a jiných synth kapel. Pak jsem dlouho a rád pracoval pro independentní gramofirmu Mute CS, takže se vždycky bylo o čem bavit a čím prospět.
O Petru Mukovi jste napsal životopisnou knihu. Zajímavé ale je, že ve vaší bibliografii převažují úplně jiná než hudební témata. V knihách, jež podepisujete Karel Jordán, se věnujete problematice westernů a hned několik knižních titulů jste napsal o Karlu Mayovi. Lze mezi vašimi životními tématy, tedy hudbou a westerny, najít nějaký logický vztah?
Vedle muziky mám ještě několik urputně celoživotních zálib. Patří mezi ně také spisovatel Karel May ze všemožných úhlů a filmové westerny, zejména ty spaghetti. Je to také o hudbě, když krom slavného Morriconeho se na westernech podíleli další skvělí skladatelé. Mám rád spíše netradiční snímky a netradiční doprovod, tedy třeba režiséry Peckinpaha, Leoneho nebo Corbucciho. Iniciačními však byly filmy V pravé poledne (hudba D. Tiomkin) a Sedm statečných (E. Bernstein), na začátku šedesátých let uváděné i v našich kinech. A, jak poznamenala jedna milá nakladatelská redaktorka, píšu knihy, které bych si jinak sám rád přečetl. Naštěstí v tom romantickém pobláznění nejsem sám a nebyly to propadáky.
Už léta se ve vydavatelství Supraphon zabýváte reedicemi archivních nahrávek české populární hudby. Jak velký podíl v produkci vydavatelství mají? A je to hodně nebo málo?
Neumím přesně určit jejich procentní či finanční podíl, ale v loňském roce narozenin i úmrtí Karla Gotta to bylo zcela mimořádné číslo. Nejsou ovšem již devadesátky, kdy jsme jásali nad reedicemi dříve zakázaného, překvapivými objevy a desetitisícovými prodeji všeho. Skvělou práci s archivem tou dobou odvedl Karel Knechtl. Využívání katalogu je v Supraphonu zcela logické a edičně i prodejně proporční, byť určitě nestíháme vydat vše. Také proto občas licencujeme tam, kde máme pocit, že se o ten který konkrétní typ muziky dokáží dobře postarat, občas i s pomocí státních grantů, na které my nedosáhneme. Proto najdete výborně ošetřené „naše“ nahrávky třeba u Galénu nebo brněnských FT Records či Indies Happy Trails. Ale zpátky k dotazu: v průběhu roku se poměr reedic a nových titulů mění, ale obecně myslím, že je to dobře vybalancováno, když hudební trh snese jen rozumně dávkované porce. Řeč jde o CD a LP, digitální prodej přes Supraphonline.cz nabízí mnohonásobně větší část katalogu Supraphonu a Pantonu, tam zájemce odkazujeme. V nekomprimované kvalitě Hi-Res a FLAC je to zvukově zcela srovnatelné s cédéčky.
Jaká jsou kritéria výběru do reedičního programu?
Dost často se řídíme životními nebo profesními výročími, kdy je předpoklad, že si lidé na interpreta či album snáze vzpomenou, média o nich něco napíší či odvysílají, mohou proběhnout rozhovory, speciální koncerty aj. Máme také několik neformálních edičních řad typu Zlaté kolekce nebo Beat/Rock Line, kde se objevují stylově či po jménech uspořádané sestavy starých nahrávek. A moc rád mám chvíle, kdy se nečekaně objeví nápad, vedoucí k následné pěkné akci, jako se to podařilo třeba s albem Kuře v hodinkách, po jehož reedici Vláďa Mišík jel turné s těmi skvělými písněmi. Podobně Michal Prokop s výborným ohlasem na pódiu zrekonstruoval Město ER a snad se to stane i letos, kdy by se na podzim měly uskutečnit koncerty na téma Nová syntéza jako vzpomínka na Radima Hladíka. V těch chvílích mám pocit, že reedice mají ještě větší smysl, než se původně zdálo.
Specifickou odnoží reedic jsou vinylová LP. Tam vybíráte podle čeho?
Dramaturgicky je výběr vinylů podobný jako u ostatních reedic, navíc sledujeme zájem „z terénu“, ať už z obchodů nebo z firemního kontaktu se zájemci. Je toho ovšem titulově podstatně méně: produkovat a vyrobit vinyly není přímo sranda, a to z praktického, časového i finančního hlediska. Občas nás hubují, že to či ono není vůbec nebo vypadá trochu jinak. Jenže ne vše automaticky dává smysl, ne vždy se podaří s interprety domluvit na obnovených smlouvách, musíme vytvořit nové mastery a výrobní matrice. Problém bývá s obaly, kdy původní foto/grafické podklady vůbec nejsou k dispozici, často však ani výchozí fotografie a skeny původního pytlíku ze socialistických tiskáren nesnesou požadavky nynější doby. Pak musí grafici vytvářet nové variace na starý obal, což někteří fandové nesou úkorně. Pokud to jde, připravujeme repliky venkovního balení a uvnitř obvykle něco navíc.
Už několik let se mluví o masivním návratu k vinylům. Jak to vidíte z hlediska svojí praxe? Není to jen zbožné přání majitelů gramofonů?
Oživení vinylů nastalo už před téměř deseti roky, postupně to chytilo tempo i u nás, byť se všude jedná o pouhých několik málo procent podílu na prodejích. Ten formát mám rád, ale snadné to s ním nebylo a není. Výše popsané produkční a výrobní peripetie jsou jednou věcí, druhou pak reálný počet koupených domácích LP na našem trhu. Špičkové tituly se pohybují v řádu malých tisíců, průměr je ještě o dost nižší. Velmi se snažíme, aby naše vinylové reedice obstály zvukem, výbavou a cenou proti těm zahraničním, ale je rozdíl, když vyrábíte do tisícovky kusů nebo deseti či možná statisíce v systému Beatles, Pink Floyd nebo Rolling Stones. Nekňučím, konstatuji. Jsme rádi, že naše vinyly se líbí a prodávají, třeba letošní 3LP Petra Kalandry je šedesátidekový, ne levný, ale nádherný příklad. Gramofony se opět kupují a desky hrají, ale znám i lidi, kteří si dělají radost tím, že se jen koukají na ikonické obaly v původní velikosti.
Jak jste na tom se vztahem k „vinylové kultuře“ vy sám?
Vyrostl jsem na nich, doma se mi od šedesátých let nahromadily v počtu mnoha set. První albová bigbítová položka byla Želva, pak spousta dalších: rozevírací Sgt. Pepper s vystřihovánkou, hanbatý Hendrix v Ladylandu, Sticky Fingers se zipem (já vůl to v nouzi prodal), Roberta Flack s papírovým fortepiánem, Jethro Tull s fiktivními novinami formátu Rudého práva, prostě krása. Časté přehrávání, včetně poslechových diskoték, ovšem materiálu neprospívalo a nákupy na nelegálních burzách byly skoro v současných cenách (když plat byl pod dva tisíce), tak se hodně měnilo. Moje žena s dojetím vzpomíná, jak jsem jí kdysi slíbil, že vše přetočím na magnetofonové pásky či kazety, koupím jako nezničitelná CD a zastaralá LP prodám, čímž konečně budeme bohatí – nestalo se. Jak říká Werichův Čochtan: ještě je mám schovaný.
Co na zbytek roku Supraphon v oblasti reedic chystá zajímavého? A neodrazí se na vaší produkci současná „koronakrize“?
„Koronakrize“ byla nepochybně mrcha a ztráta pár měsíců obchodování fyzickými nosiči je citelná. Nejvěrnější fandové nás sice přes e-shopy na holičkách úplně nenechali, ale těšíme se, že si pro zmeškaná i nově chystaná CD a LP přijdou i další. V nejbližší době reedičně Hana Hegerová s pány Hapkou a Horáčkem, rýsují se třeba Luboš Pospíšil, Vladimír Mišík, Petr Novák, Václav Neckář nebo Věra Špinarová. Je na co šetřit, za 44 Kčs už to holt nedokážeme, ale ta muzika za to určitě stojí.
