Beethoven – Projekt aneb Taneční hold geniálnímu skladateli

Beethoven (Aleix Martínez). Foto: Kiran West.

Autor Lucie Dercsényi

John Neumeier uchvátil diváky po celém světě svými celovečerními dějovými balety, ovšem v případě inscenace Beethoven-Projekt nejde o taneční transkripci či možné výklady skladatelova života, jak jsme v případě tohoto tvůrce zvyklí. O svém záměru napsal: „Balet spíše než jasný děj kombinuje fragmenty hudby a nastiňuje emocionální situace z Beethovenovy biografie. Inscenace je symfonickým baletem formovaným inspirací Beethovenovy hudby a mou subjektivní choreografickou reakcí.“  

Neumeier vytvořil na základě vypracovaného konceptu téměř dvě a půl hodiny trvající balet, který v prvním aktu odkazuje i na některé persony z Beethovenova života, a to za doprovodu skladatelových komorních klavírních děl, druhý vizualizuje hudební architekturu 3. Symfonie Eroici. V úvodu hraje Michal Kocič fragment z Variací a Fugy Es-dur (tzv. Eroica Variation). Klavírista je po celou dobu prvního dějství přítomen na jevišti a postupně se k němu přidávají další hráči na smyčcové nástroje v Klavírní sonátě D-dur (2. věta) a Smyčcovém kvartetu a-moll (3. věta). 

Aleix Martínez ztělesnující Beethovena sedí zprvu přitištěn k noze klavírního křídla, ztrápený, smutný, nespokojený a pochybující o svém životě a díle. Tento drobný tanečník s krátkými světlými vlasy pohlcuje rozporuplné emoce celým svým tělem a hereckým prožitkem. Beethoven se zmítá v tvůrčí trýzni nad svým jediným baletem Die Geschöpfe des Prometheus premiérovaném v roce 1801 (o jeho reinscenaci se dočtete v TA zde).

Spolu s tím ožívají i hluboko zasunuté vzpomínky na platonické lásky, matku a synovce, jehož stanovil Beethoven svým právoplatným dědicem. Vše se odehrává v jednoduchém dekoru, pravou stranu scény tvoří řada bílých sufit, zadní plán je čistě modrý a nalevo je umístěna červená pružná stěna, od níž se Martínez v jeden moment lehce odráží a do matérie se zezadu obtiskují části těl tanečníků – jsou jako skryté hrozby, dotěrné noční můry.

Aleix Martínez v tmavě modrých pumpkách, s holým trupem a bílým límečkem kolem krku se často ocitá v zajetí rozpaků a nezkrotných emocí – někdy bezvládně sedí a prsty jakoby přejíždí po klaviatuře, jindy je paralyzován a ovládán nekontrolovatelnými záškuby či se zdá, že jeho pohyby vede někdo jiný a on vypadá jako bezmocná loutka. Do Beethovenova života se vkrádá také hluchota – tu zde předvídá táhlý, nepříjemně znějící vysoký tón, který upomíná na skladatelovu nemoc tinnitus.

Ušní šelest génia zužuje, izoluje jej od světa a jeho hudby – proto Martínez naléhá na ozvučnou desku a těsně se přimkne k nástroji, aby hudbu slyšel, fyzicky ji načerpal… Touží po lásce i společenském uznání. Tanečnice v bílých šatech, se závojem projdou po horizontu, kolem klavíru a upomínají na nenaplněné tužby, jedna sólistka v červených šatech je reminiscencí na žákyni Josephine (hraběnka Josephine Brunsvik de Korompa byla pro Beethovena pravděpodobně nejdůležitější ženou, do níž se zamiloval); druhá je konejšivou ženou, matkou, u níž se lze skrýt v láskyplném objetí a jež mu obléká tmavé sako (později tančí Martínez i ve fraku).   

Stavy uspokojení představují variace sboru v bílém, které jsou předzvěstí dokončení Prométhea, jehož ve zkratce načrtnutá verze tvoří intermezzo před druhou půlí představení. Martínez se ocitá na forbíně a diriguje nasvícený orchestr. Je nadšený, nezbedný, božský… Nyní je pánem nad svým osudem – řídí orchestr a ve svém baletu je Prométheem, vznešeným duchem, který přivedl lidské „stvoření“ na Parnas, kde je Apollo (Edvin Revazov) a Terpsichoré (Anna Laudere) poučují o umění hudby a tance.

Až v následující části dostává Martínez čas na oddych, když doposud nesešel ze scény a odevzdal tělo i duši své roli. Nyní ustupuje do pozadí a těla tanečníků vedou tóny Symfonie č. 3 Es-dur zvané Eroica – původně ji skladatel věnoval Napoleonovi Bonaparte, po jeho korunovaci císařem ho přeškrtal a napsal nově „památce hrdinů“, nakonec ji daroval svému mecenáši, knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkovic. Martínez se nyní objeví jen občas, v černých džínách, tmavě modrém tričku a výrazně se připojí až k finální čtvrté větě, jež tu není jen oslavou lidské chrabrosti, ale rovněž poctou slavnému komponistovi.

V Eroice se proměňuje barva zadní projekce, která vytváří obrazové koláže pojímající také pastelové témbry kostýmů, k nimž kontrastuje vínové ošacení sólových párů. Neumeier je mistrem neoklasického tvarování narušující zažité klasické linie, rozpracovává do detailu práci paží a rukou, kdy závažnost sdělení spočívá i v nenápadném pohybu prstů, pohlazení, doteku. Pracuje se sborem jako pulsujícím organismem, vzruch vnáší rozbitím synchronu a změnou drah ve vedení pohybu a vztahu k prostoru.

Německý skladatel vlámského původu Ludwig van Beethoven (1770–1827) se proslavil jako čelný představitel vídeňského klasicismu. John Neumeier odhaluje jeho vnitřní svět prostřednictvím vybraných skladeb, obnažuje skladatelovy vášně i utrpení a připomíná humanistické ideály. Beethoven-Projekt je jedinečnou inscenací, leč udržet pozornost v Eroice není lehké. Téměř hodinová část, v níž se Neumeier snaží obsáhnout ducha Beethovenovy kompozice, odhaluje ošemetnost a náročnost polapení emocí a pocitů (tedy abstrakce) tancem v tak dlouhé stopáži. Ačkoliv ústřední pár zaujme zvláště sofistikovanou partneřinou, Beethovenova hudba vyzněla pro mě místy silněji a spontánněji. I tak na závěr mohu jen suše konstatovat: kéž by se stejnému zájmu a pozornosti těšili čeští skladatelé v české taneční kotlině (namátkou loňské výročí smrti Bohuslava Martinů zůstalo bez povšimnutí).

Psáno ze záznamu vysílaného online 9.–11. května 2020.

Beethoven-Projekt
Hudba: Ludwig van Beethoven
Choreografie, koncepce osvětlení a kostýmy: John Neumeier
Scéna: Heinrich Tröger
Premiéra: 24. 6. 2018, Hamburg