Rybolov v době hájení?

25.5.2020 - Milan Tychler

Jsou rybáři, kteří považují za nejhorší rybářské období pozdní podzim a zimu, někdo nerad chytá v noci, jiní jsou nešťastní, když prší, většina láteří, když po vodě plave květ vrb a topolů… Uznávám, že v tu dobu to není snadné, ale podle mě je tu ještě jedno celkem problémové období nastává začátkem března a končí ve chvíli, kdy už se zase mohou lovit dravci. Je to doba, kdy je hájena většina našich ryb. K vodě sice můžeme, ale co chytat a jak se vyhnout záběrům hájených ryb? To mi přijde jako celkem nemožná věc. Jak se vyhnete záběru ostroretky nebo tlouště či parmy v řece, když chytáte třeba na masné červy? Ryba je slupne, ať je hájená, nebo ne. Jí je to jedno. Některé ryby hájené nejsou. Například takový kapr, cejni a další. Ty můžeme chytat podle libosti, ale je tu potíž – nejsou sice hájené, avšak nastává doba jejich tření, takže další problém. Jednak příliš neberou, což není žádná tragédie, ale v duchu se musíte vypořádat s tím, že prostě chytáte ryby, které se třou, i když to zákon dovoluje. Co s tím?

V podstatě se dají udělat jen dvě věci. Buď se zbavíte těchto zábran, anebo si jednoduše uděláte s rybami pauzu. Upřímně říkám, že já to nedokážu. Chodím na ryby po celý rok i v kritické měsíce, ale znám vody, kde chytám, a i když je to každý rok jiné a doby tření se v závislosti na počasí mění, vím, kde na některé rybí druhy prostě nenarazím, a dovedu se jim vyhnout. Když se na mém prutu přece jen začnou objevovat ryby hájené, jsem ochotný se sbalit a přemístit jinam a stejně to má spousta jiných rybářů. Bohužel, ne všichni jsme stejní…

Rád chytám cejny, a i když někteří rybáři považují tuto rybu za naprosto zbytečnou věc ve vodě, já za nimi jezdím spousty kilometrů a rád jim věnuji svůj čas. Pro mě je velký cejn krásná ryba, i když trochu slizká. Mám rád ty velké lopaty s boky laděnými do zlatova asi proto, že jsem jako kluk chytal jen taková ta zakrslá zrcátka a první skutečně velký cejn mi doopravdy učaroval.

Svého prvního velkého cejna jsem chytil na rybníce s pstruhovým režimem. Bylo to pro mě velké překvapení. Pak jsem nezavadil dlouhá léta o nic, jen drobotinu, dokud nepřišla krásná ryba z Vltavy. Bylo to nad jezem v Hluboké. Už nevím její přesné míry, ale byla to ryba nádherná. Později přišli krásní cejni z dolního toku Svratky, Jihlavy, Mušovských jezer, Labe a dalších vod.

U cejnů jsem poprvé viděl opravdu pořádnou třecí vyrážku. U některých ryb je hodně nenápadná a ani si jí nevšimnete, jenže cejni, ti bývají v době tření jako struhadla. Jejich třecí vyrážka bývá hodně výrazná a u některých ryb se objevuje už dlouho před vlastním třením. Tření cejnů je velká a hlučná záležitost, která na některých revírech nemůže ujít vaší pozornosti. Ryby se tísní u břehů, šplouchají a vyskakují. Můžete je sledovat a doslova si na ně sáhnout. Daly by se chytat i rukama. A občas mezi rybami běžné velikosti zahlédnete kusy, o jakých se vám ani nesnilo.

Rád se na ně dívám, ale jsou lidé, záměrně neříkám rybáři, protože tohle rybáři nejsou, kterým není nic svaté. Několikrát jsem byl svědkem toho, jak se od vody odnáší plné vezírky těchto ryb, jak se na ně pořádají doslova nájezdy a jak se tito „lidé“ mezi sebou informují, že už to konečně začalo. Bohužel jediné, co v tu chvíli jako rybářská stráž můžete dělat, je převážit úlovek, zda není přes limit, a to je všechno. Cejn hájený není, a i když se tře, vždycky se najde nějaký kus, který nástrahu sebere. Jsou i takoví, kteří se neštítí troucí se ryby podsekávat. To už se pak řeší jednoznačně a veselé to nebývá.

Léta letoucí se tohle děje a nebýt toho, že cejn je ryba mimořádně plodná, byly by jeho stavy více než žalostné. Jen to zřejmě dosud nezadalo podnět k hájení této ryby. To takové ostroretky dopadly mnohem hůř a dobu hájení si „vysloužily“. Byly doby, kdy se v některých řekách daly ostroretek nachytat doslova pytle. Například taková Bečva bývala ostroretkami vyhlášená. Když se v době tření objevily ryby pod jezy, bylo jich až černo a mezi tím svítila cihlová červeň jejich ploutví. Daly se snadno chytat a rybáři je odnášeli od vody ve velkém. Co na tom, že rybí maso, ať už cejní, ostroretek, či jiných ryb, je v době tření skutečně nevalné… Stejně skončily v udírnách a kyselém láku. Když už byl stav ostroretek doslova katastrofální, přišlo omezení v počtu povolených kusů na den a týden. Jenže to už bylo s křížkem po funuse, a tak nastoupila konečně i doba hájení. Stav ostroretek se začal pomalu zvedat, ale ani po letech to není a nikdy už nebude stejné, jako to bylo, protože se objevil další predátor – kormorán.

Totéž se stalo parmám. Nechci říct, že za všechno mohou jen rybáři. Je tu spousta dalších faktorů – otravy, zamezení přístupu rybám na přirozená trdliště a je toho víc. Ovšem chytat úmyslně snadno zranitelné ryby v době tření, to je asi ten největší rybářský zločin, jaký kdo může spáchat. Parmy z některých našich vod také skoro vymizely. Pamatuji Berounku plnou krásných parem. Jezdil jsem tam v době, kdy jejich skutečná sláva už byla dávno pryč, a snad si ani nedovedu představit, kolik parem a jakých tam kdysi bývalo. A dnes? A jak to bude dál? Parma už je sice hájená, ale bude to stačit? Člověk by řekl, že ryba, jejíž maso rozhodně není považované za delikatesu a jejíž vnitřnosti jsou v době hájení skutečně velmi problematické pro naše zažívání, unikne tomuto chtivému honu, ale není to tak. Kdysi se tyto ryby nosily slepicím a prasatům a dnes je spousta rybářů zná jen z obrázků. Rádi by parmu chytili, poměřili se s rybou vyhlášenou svou silou a bojovností, jenže parmy nejsou… Narazíte na ně vzácně, a když už, chytají se jen menší kusy. Na některých lokalitách je to lepší, jinde horší, avšak i doba parem pominula.

Jaké ryby nám tu tedy zůstaly? Co třeba takoví jelci? Jesen je někde hájen celoročně, někde ne, proudník z mnoha vod zcela zmizel a tloušť se dočkal hájení i míry. Přitom to bývala jedna z nejhojnějších ryb našich tekoucích vod. Také ryba, jejíž maso není delikatesa. A přesto se i tyto ryby stále od vody odnáší. Nejvíce mě mrzí ty velké. Žijí v řekách spousty let. Pak je někdo klepne, odnese pryč a ani si na ní nepochutná. V době třešní se tloušti loví snadno, a protože třešně v jižněji položených oblastech dozrávají dříve, než skončí hájení tlouště, čas od času narazím na rybáře, kteří na ně chytají. Tvrdí, že mají nahozeno na amura. Co jim na to můžete říct? Nic. Jen zatnout zuby a jít dál.

Zakazovat a omezovat lov na některé nástrahy je sice možné a dalo by se to ošetřit, ale kam se poděla etika rybářů a jejich svědomí? Nakonec budeme podrobně určovat, jaká nástraha se kdy smí a kdy nesmí použít! Přitom stačí jen zapojit vlastní rozum, aby člověk pochopil, že něco už je přes čáru a proč. Chceme chytat přece ještě dál. Je před námi spousta let, které můžeme trávit u vody, a ne jen vzpomínkami na to, jaké to bylo.

Když už musíme hájit takové ryby, jako je okoun, je to na pováženou. Tento rybí druh přítomný snad v každé louži má velkou smůlu v tom, že má chutné maso. Když se vybily velké kusy, přichází na řadu ty menší. Co na tom, že má kosti? Obrat se dá i ježek, a když to umíte, žádný problém.

No, tak jsem si poplakal… Ale o co mi jde a co bych ocenil, je, kdyby se alespoň někdo další zamyslel nad tím, co se dnes děje. Je mi jasné, že drtivá většina těch, kterých se to týká, tohle číst nebude anebo se jen ušklíbnou. Jenže právě jich se tohle týká víc, než si myslí…