Článek
Výstava přináší zatím nejucelenější soubor prací stále aktivního a vitálního devětasedmdesátiletého umělce, který se s humornou nadsázkou sám nazývá obecním sochařem. Představuje na dvě stě třicet jeho soch a jejich modelů, ale také kreseb a fotografií, které dokumentují jednak práce trvale umístěné ve veřejném prostoru, jednak nápady, jež nakonec z mnoha důvodů nevznikly.
Zahrnuje období od počátků v šedesátých letech minulého století až po dva nejnovější „trubkouny“, které Gebauer vytvořil přímo pro tuto výstavu a prostor Veletržního paláce.
„Kurt o sobě mluví jako o obecním sochaři, což je nadsázka, s kterou snižuje svoji důležitost, ale zároveň je to i metafora vyjadřující právě jeho celoživotní zájem o veřejný prostor,“ říká o emeritním profesoru pražské VŠUP Michal Novotný, kurátor výstavy a ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Praha.
Sochaři, který patří k významným představitelům své generace už od období „české grotesky“, připravil první velkou retrospektivu vůbec. Vznikl díky tomu zároveň i svého druhu soupis a dokumentace jeho tvorby, v níž se umělec vytrvale vrací k několika svým základním tématům.
„Za unikátní a významné i v mezinárodním měřítku považuji například jeho vycpávané sochy ze sedmdesátých a osmdesátých let,“ upozorňuje Novotný, který Gebauerův obtížně zařaditelný umělecký přístup vnímá jako blízký literární poetice Bohumila Hrabala.
Ve vybrané kolekci zdůraznil ale i satirizující polohu jeho díla, která se dokonce promítla i do několika státních zakázek, jako je například dětské hřiště na pražském sídlišti Na Dědině, k jehož prvkům patří lidské hlavy symbolizující papaláše minulého režimu.
Z výstavy Kurta Gebauera.
„Je s podivem, že se mu vůbec povedlo je realizovat, ale myslím, že to bylo dané hlavně tím, že byl vytrvalý a také ochotný přijmout zakázku, o kterou tehdejší představitelé takzvaně vysokého umění neměli příliš zájem. Například dětská hřiště,“ dodává kurátor.
„Veletržní palác není pro má díla úplně výhodný, protože řada z nich se vznáší ve vzduchu a potřebují otevřený prostor, ale tady v Praze bohužel prakticky neexistuje místo, které by umožnilo uspořádat výstavu zároveň v interiéru i v exteriéru,“ vysvětluje Gebauer, proč nad nabídkou z Národní galerie přece jen váhal.
Přesto je prý rád, že to navzdory relativně krátkému času na přípravu podstoupil, protože to přineslo i příležitost podívat se na svou práci jinak, anebo i zrestaurovat kvůli ní starší modely k sochám, které se vznášejí ve výšce. K nim patří třeba Mozart v Brně nebo Létavec v jeho rodišti v Hradci nad Moravicí. Ve Veletržním paláci je teď možné vidět je zblízka.
Podobně jako u těchto modelů nechává autor na výstavě nahlédnout do své dílny i v případě šitých a vycpávaných soch ze sedmdesátých let, kdy ukazuje i pečlivě vypracovaný střih k první z nich, která vznikla podle jeho manželky Libuše.
„Tehdy, v době normalizace, začaly zase všude vyrůstat nejrůznější pomníky a vítězit tvrdé materiály, a tak jsem vytvořil ,pomník‘ neznámé ženy z měkkého, dočasného materiálu,“ přibližuje, za jakých okolností jeho šité figury vznikly.
Avšak navzdory tomu, jak důležité místo zaujímá v jeho tvorbě práce z doby minulého režimu, přibližně polovinu výstavy představují díla vzniklá až po roce 1989.
Výstava, která měla vernisáž jen pár dní předtím, než vláda kvůli pandemii koronaviru uzavřela všechny galerie a muzea, je znovu přístupná od 12. května a byla prodloužena do 10. ledna příštího roku.
Může se vám hodit na Seznamu: