RECENZE: Poctivá písničková pocta Petrovi Skoumalovi šíří radost

Jak lehce a samozřejmě to spojení zní: Jaroslav Olin Nejezchleba, samozřejmě s „drobnou pomocí“ přátel, které sešikoval do sdružení nazvaného Malý Bobr, nahrál a nazpíval písničky Petra Skoumala. A lehce a samozřejmě zní i album Narodíme se jen jednou...

Je to nezpochybnitelná kvalita, zdravý písničkářský grunt, v němž se alespoň prostřednictvím hudby znovu potkávají svrchovaní muzikanti, kteří společně hráli mimo jiné v Etc... s Vladimírem Mišíkem. Jak píše v bookletu Jiří Černý, ti dva, tedy Olin a Skoumal, si velmi dobře rozuměli, nejen v hudbě, ale i v životě. Souzněli „muzikantským vzděláním, rozhledem, pečlivostí a slušností,“ sumíruje Černý.

Je to znát i z výsledku, na kterém se kromě Nejezchleby podíleli matadoři jako kytarista Pavel Skála, bubeník Jiří Zelenka, zpěvák a kytarista Norbi Kovács nebo ve dvou písničkách coby zpěvák hostující Marek Eben.

7 fotografií

Skoumalovy písničky vždy stály na jasné, sdělné, v dobrém slova smyslu zpěvné melodii. Jednoduché, jako skladatel si nepotrpěl na žádné okázale zašmodrchané kudrlinky, což ovšem neznamená, že by jeho hudba byla triviální. Skoumal skládal přirozeně, nepotil tón za tónem, jen lehce nahazoval témata, „vypravoval“ a jaksi mimochodem mu pod rukama vyrůstal... hit? Třeba, nazvěme tak skladby Kdybych byl boháčem, Starej pán, Narodíme se... nebo Neopouštěj nás (Svatý Václave), ale střezme se je porovnávat s plytkou hitparádovou produkcí. Té byl Skoumal dalek.

Když navíc do své muziky obalil verše nejen své, ale takových literátů, jako jsou Emanuel Frynta, Jiří Dědeček, Jan Burian nebo Jan Vodňanský, jiskřilo to nejen po hudební stránce.

To vše Nejezchleba velmi dobře chápe a umí se k tomu postavit. Skladba za skladbou defilují vždy v jiném hudebním kabátě. Kdybych byl boháčem je židovský klezmer, Neopouštěj nás žhne patosem, pochopitelným, ale ani na okamžik tu pomyslnou hranici dutosti nepřekročí. Kdo přijde po mně je klasické české rockové písničkaření, jak je provozuje zmíněný Mišík, s krásnými melodickými vyhrávkami.

Narodíme se jen jednou... 70 % Jaroslav Olin Nejezchleba & Malý bobr

Často hudba podtrhuje groteskní a hravé texty, slyš Trychtýře nebo Burianovy ironické Svátky zapomnění, v nichž se hořkost mísí s ironií: „Zas budou Vánoce, ty svátky vkladních knížek, dav najde Ježíška a hned ho sejme z kříže“, což Nejezchleba deklamuje chraplavým a prožitým hlasem. Sedí to dokonale.

Tohle není žádná okázalá tryzna, plácání se po ramenou, jak jsme „zvěčnělého Mistra“ krásně uctili. Nic takového. Nejezchleba ani nikdo z dalších zúčastněných nemá zapotřebí ronit slzy (sebe)dojetí. Na počátku byla zcela jistě chuť a touha zahrát si a nahrát písničky, které všichni mají rádi a ctí i jejich autora. Skoumal by zcela jistě nepřipustil, aby se nad jeho jménem vznášela jakákoliv svatozář. Jistě by snahy o mramorizaci shodil svým vytříbeným humorem.

Čili tak je třeba album brát a tak na něj nahlížet. Jako na desku natočenou pro radost sobě a všem milovníkům písničkového odkazu Petra Skoumala. Na první poslech působí třeba až příliš usedle, konzervativně, ale v určitých okamžicích nepotřebujete nic víc než si poslechnout hudbu, v níž je vše v pořádku. Nic netrčí, nechybí, nebolí. Život je pak díky ní hned hezčí.