Luboš Hajn: Být stále mlád!

Rozhovor s tanečníkem, pedagogem a současným tajemníkem Baletu Národního divadla Lubošem Hajnem jsme vedli ku příležitosti jeho šedesátých narozenin. Zavzpomínal na svou taneční kariéru, celých čtyřicet let svého působení v Národním divadle, oblíbené, pro něho typické dramatické role a na své dvojče bratra Miroslava, který se jubilea bohužel nedožil.
Luboš Hajn v baletu Coppélia s Terezou Podařilovou (1995, zdroj Archiv ND)

Jak jste oslavil své narozeniny?
Slavili jsme s rodinou. V divadle ještě ne, teprve se tak nějak postupně scházíme. Učím ale v baletní škole Pirueta a tam mi přichystali i balonky, to byl hezký večer.

Co pro vás výročí znamená? Bilancoval jste nad životem?
Vůbec to neřeším. Akorát to skóre 6:0 vypadá strašně (směje se).

V Baletu Národního divadla působíte celých čtyřicet let. Jaké to byly roky?
Hodně se to v průběhu času měnilo. Začínal jsem jako sborový tanečník, pak jsem získal sólovou smlouvu. Žádné role jsem neodmítal. Jak já rád říkávám, není malých rolích. Potom se šéfem stal Vlastík Harapes a od té doby jsem dělal baletního mistra. A teď jsem v Baletu ND jako tajemník a vedoucí externích tanečníků Státní opery, takže přibylo také administrativy.

Takže Národní divadlo je pro vás srdcová záležitost?
Ano. Když jsme se s bratrem vrátili ze stáže v Petrohradu, Národní divadlo pro nás byla hlavní meta. Ani nás nenapadlo, že bychom chtěli být jinde, ani v zahraničí.

Luboš Hajn, Pavel Pišan a Adéla Pollertová v Romeovi a Julii (ch. Y. Vámos, 2006, zdroj Archiv ND)

Zažil jste šest různých uměleckých šéfů. Jaké to bylo zvykat si na změny?
Vždycky s tím přišla otázka „co bude dál?“ Se změnou režimu, ministra kultury nebo uměleckého šéfa jsme pokaždé byli v napjatém očekávání, co se stane.

Bylo nějaké takové období pro vás náročnější?
Jedno takové období nastalo, když přišel Filip (Filip Barankiewicz – umělecký šéf BND od r. 2017, pozn. red.) Chtěl se se mnou původně rozloučit. To bylo poprvé, co se mi něco takového v životě stalo. Naštěstí to dopadlo dobře. Kolegové se mě zastali a Filip to potom přehodnotil. Jsem rád, že jsem mohl zůstat.

Pro vás byly vždy typické dramatické, charakterově složité role. Kromě tanečníka jste tedy byl rád i hercem?
Dramatické, taneční divadlo mě bavilo nejvíc. Role jako Macbeth nebo Tybalt… Já ostatně nejsem typ na prince a nebyla to prostě moje parketa. Nejvíce dramatických rolí jsem dostal za Danyho Wiesnera, a především od Libora Vaculíka. S tím jsem odtančil asi třináct premiér!!! (Coppélia, Isadora Duncan, Romeo a Julie, Mauglí, Čajkovskij, Psycho, Někdo to rád horké atd.) Poslední premiérou byl zcela výjimečný a úspěšný Valmont, kde mi Libor svěřil roli hraběte Gercourta. Snad to není úplně poslední role.

Co vás na těchto rolích nejvíc přitahuje?
Můžu si s nimi hrát. Není to tak dané, že uděláte variaci, pokloníte se a je to. Mohl jsem se v nich najít a vždycky mě někam posunuly. Libor mi taky dával prostor, abych si roli mohl dotvořit, a to se mi líbilo, když jsme na postavě pracovali spolu. S Liborem se známe již od konzervatoře. Tančili jsme spolu a zažili mnoho osobních i pracovních úspěchů. Za sebe můžu říci, že jsme kamarádi, kterým vždy šlo o krásné představení a lidskou pohodu.

Luboš Hajn v baletu Někdo to rád… s Petrem Zuskou (1994, zdroj Archiv ND)

Preferujete záporné postavy?
Určitě, vždycky jsem měl radši ty zlý. Prince jsem hrál v představeních Zlatovláska a Princ Bajaja, kde jsme se alternovali s bratrem.

S vaším bratrem Miroslavem jste byli oba tanečníci. Panovala mezi vámi rivalita?
Mirek si někdy bohužel připadal jako ten druhý. Řekl bych, že já jsem dostával více příležitostí než on.

Docházelo mezi vámi kvůli tomu ke konfliktům?
To vůbec ne. On to tak bral. A v hodně věcech jsme se alternovali. V roce 1986 jsem v Macbethovi dostal roli Macbetha a Mirek Banqua a odehráli jsme to spolu jen jedenkrát. Vypadali jsme stejně a diváci si nás pletli. Společná představení jsme dělat nemohli. Na absolventském představení v roce 1980 jsme toho využili akorát s profesorkou Vláškovou v Obrazu Doriana Graye. Pak se ještě naskytla příležitost zatančit si Kaina a Abela, ale byl jsem bohužel nemocný, takže jsme to nemohli realizovat.

Udělovali vám choreografové role například na základě vaší povahy?
Povaha? To určitě nebylo směrodatné, vždy rozhodovaly kvality. Brácha byl mírnější, já jsem byl impulzivnější… V tom jsme se lišili.

Jak se stalo, že jste oba začali tančit?
Pocházíme z Pardubic a jednou za námi přišel spolužák ze základky, že se jde podívat na holky do lidušky a jestli nechceme jít s ním. Tak jsme šli a tam to začalo. Byly tam hezký holky (směje se). Pak jsme se přihlásili na konzervatoř a vyšlo to. Nechtěli jsme na gympl, tam byla matika.

Luboš Hajn s Ondřejem Vinklátem v baletu Valmont (foto Martin Divíšek)

Je ale zajímavé, že jste se profesionálními tanečníky stali oba dva…
Z naší rodiny ani z předků u kumštu nikdo nebyl. My jsme to tak ale prostě měli. Dokonce se nám jednou stalo, když už jsme bydleli odděleně se svými ženami, že jsme se sešli v divadle a byli jsme stejně oblečení, aniž bychom se domluvili. Manželka se nejdřív divila, jak si můžeme volat třikrát denně. Já jí ale říkal, že to může pochopit jenom dvojče. A když jsem se bavil s jinými dvojčaty, není jich moc, potvrdilo se mi to.

Vaše žena je také tanečnice?
Naštěstí ne, to bych ani nechtěl, handrkovat se o tanci i doma… Ivanka je garderobiérka od roku 1983. Seznámili jsme se v divadle, oblékala mě tam. A teď v době krize šila roušky. Psalo se o ní i v novinách i často byla i v televizi. Kamarádi si ze mě dělali legraci, že je slavnější než já (směje se).

Také tedy pochází z divadelního prostředí. To vaše povolání asi dokáže i lépe pochopit, ne?
Je to výhoda, že ví, o co jde. Večery mívám zabitý, a kdybych měl ženu mimo divadlo, asi by nepochopila, že netrávím večery doma.

Vy jste se ve třiceti letech stal pedagogem na Taneční konzervatoři. To jste přestal tančit tak brzy?
To ne, větší role jsem přestal dělat asi až tak v roce 1995. Tehdejší ředitel a náš bývalý třídní, Jiří Paclík, si pozval svoje žáky, aby na škole učili. Brácha tam zůstal až do konce svého života a byl také zástupcem ředitele. Já jsem ale po dvanácti letech odešel, protože se mi špatně kloubila výuka na konzervatoři s tréninky v divadle. Člověk něco musel trochu šidit.

Jaký to byl pocit vrátit se na školu jako učitel?
Bylo příjemný potkávat se zase s profesory, kteří nás tehdy učili.

Luboš Hajn jako Drosselmeyer v Louskáčkovi – Vánočním příběhu (foto Martin Divíšek)

V Národním divadle jste poté působil jako baletní mistr. Trénujete profesionály raději než studenty?
Určitě. To už jsou hotoví lidé. Také mi víc sedí, že je to volnější. Můžu tréninky přizpůsobovat lidem, situaci, představení, nemusím učit přesně podle šablony. Na konzervatoři jsem musel psát metodické výpisy a stanovit dopředu, co se budeme učit. Jak jsem to měl říct, když jsem nevěděl, jak se budou žáci vyvíjet?

Hodně tanečníků po ukončení aktivní taneční kariéry působí jako baletní mistři. Sedla vám tato role?
Naopak, není pravidlem, že každý může učit. Není to práce pro každého. Měl jsem hodně kolegů, kteří říkali, že by v životě neučili. S dětmi je to náročnější, ale v divadle mě to baví. Myslím, že jsem tanečníkům mohl předat hodně zkušeností z jeviště.

Když jste s tancem začínal na konzervatoři ještě jako chlapec, jak se vaše představy potom lišily od reality?
Já o tom takhle nikdy neuvažoval. Prostě jsem si to vybral, chtěl jsem tancovat a něco dokázat, a to je všechno. Říkám to stejně i žákům. Vybral sis to ty, nebo ti to vybrala maminka? Tak se vzpamatuj!

Přece jen je to ale náročné povolání. Vzalo si nějakou daň například na vašem zdraví?
To v každém případě. Mám operovaná obě dvě kolena, příští týden jdu na operaci s meniskem. Byl jsem taky mladej a blbej a představení jsem často odtancoval i s výronem a pak se to akorát ještě zhoršilo. Dneska kolegům říkám, ať tomu dají čas, i když jsem to sám tenkrát nedělal. Chtěli jsme hlavně pořád tancovat.

Jak se dnes fyzicky cítíte?
Já zastávám motto Káji Gotta v písni Být stále mlád!

I když vaše tělo bylo pod velkou zátěží, říkám si, jestli na tom ale nejste lépe než většina šedesátníků?
To je pravda. Jezdím do práce na kole, ráno si zacvičím Pět Tibeťanů, dvakrát týdně učím, takže tam se taky hýbu a každý týden chodím ještě na nohejbal.

Když se na svou kariéru podíváte zpětně, stálo to za to?
Určitě. Splnil se mi sen. Dostal jsem se do Národního divadla, odtancoval jsem si spoustu krásných rolí. Dopadlo to dobře. Vždy jsem se snažil pracovat a žít ne na sto, ale aspoň na 200 %!

Luboš Hajn (foto Pavel Hejný)

Luboš Hajn (* 10. 5. 1960) absolvoval pražskou Taneční konzervatoř v roce 1980, v letech 1980–1981 studoval v Leningradském státním tanečním učilišti A. J. Vaganovové pod vedením vynikajícího baletního umělce a pedagoga Borise Bregvadzeho. Již v tomto roce se stal členem souboru Baletu Národního divadla a po osmileté tvrdé práci ve sboru se stal sólistou.
Byl prototypem tanečníka, který ve své umělecké kariéře vytvářel především výrazové charakterní role a vypracoval se v zajímavou taneční osobnost. Vynikal jistou technikou a silným smyslem pro dramatičnost, což uplatnil v mnoha charakterově složitých i komických rolích. Z jeho širokého rejstříku rolí připomeňme Harmodia ve Spartakovi, titulní roli v baletu Macbeth, Jakoba v Jennifer, Basila v Donu Quijotovi, Tybalta v baletu Romeo a Julie, Fauna v baletu Faunovo odpoledne, Hilariona v Giselle, Oriona v Sylvii, Maura v Petruškovi, Zlou vílu v Šípkové Růžence, Rudovouse v Labutím jezeře, Othela v Maurově pavaně, Gremina v Oněginovi, Drosselmeyera v Louskáčkovi, Rubinsteina v baletu Čajkovskij a také hlavní role v baletech Princ Bajaja, Carmina burana, Coppélia, Carmen, Z nejlepšího, Malý pan Friedemann, Psycho, Mauglí, Někdo to rád… aj.
S Baletem Národního divadla se zúčastnil zahraničních zájezdů do Švýcarska, Itálie, Španělska, Francie, Belgie, Finska atd. Pro svůj výrazný dramatický jevištní projev byl často zván na hostování do evropských divadel. V Teatro D2 Roma působil v roce 1984 jako stálý host a vytvořil zde hlavní role v baletech Louskáček, Faunovo odpoledne, Slavnost květin a Carmen. Od roku 1992 také hostoval v divadle Laterna magika, kde tančil titulní roli v baletu Odysseus.

V letech 1990–2002 působil jako taneční pedagog na pražské Taneční konzervatoři. Od roku 1996 se začal věnovat pedagogické činnosti i na půdě Baletu Národního divadla, kde dodnes působí jako vedoucí baletní mistr. Jako sólista i jako baletní mistr spolupracoval s řadou světových choreografů, jako např. Boris Bregvadze, Jurij Grigorovič, Conrad Drzewiecki, Peter Darrell, László Seregi, Youri Vàmos, Glan Tetley, Christopher Hampson, Frank Andersen a Jiří Kylián.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat