Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Spolkový ústavní soud byl vždy přeborníkem ve zpochybňování monopolu SDEU vykládat unijní právo, říká Tomášek

Právo

  7:00
PRAHA - „Spolkový ústavní soud se nikdy nevyhýbal pokušení vykládat unijní právo,“ komentuje vedoucí katedry evropského práva pražské právnické fakulty Michal Tomášek nález, jímž soudci spolkové bance přikázali pozastavit nákup dluhopisů.

Vedoucí katedry evropského práva pražské právnické fakulty Michal Tomášek. foto:  Petr Topič, MAFRA

LN: Co a proč vůbec vlastně němečtí ústavní soudci přezkoumávali?
Druhý senát spolkového ústavního soudu se zabýval více ústavními stížnostmi. Stěžovatelé namítali, že tzv. program nákupů ve veřejném sektoru, čili nákupy dluhopisů Evropskou centrální bankou (ECB), porušují jejich základní práva.

Soud shledal, že spolková vláda a spolkový sněm porušily základní práva stěžovatelů tím, že nepřijaly opatření, aby kroky ECB v uvedeném směru byly v souladu s principem přiměřenosti. V tomto bodě dal soud stěžovatelům za pravdu i přesto, že Soudní dvůr EU došel v roce 2018 k jinému názoru. Ovšem ten podle spolkového ústavního soudu není, pokud jde o stanovení principu proporcionality, srozumitelný, čili byl vydán mimo pravomoc Soudního dvora EU.

Ústavní soud naopak nevyhověl námitce, že program je rozporný s článkem 123 smlouvy o fungování EU. Zde porušení unijního práva neshledal.

LN: O jaký typ řízení před spolkovým ústavním soudem vlastně šlo? Byl to konkrétní, anebo abstraktní přezkum norem?
Systémově šlo o řízení o ústavních stížnostech ve smyslu čl. 93 spolkového základního zákona (německé ústavy – pozn. red.) a čl. 90 zákona o spolkovém ústavním soudu.

Dle mého názoru šlo o přezkum konkrétní, neboť za ním byli vidět konkrétní lidé, jejichž práva byla porušena. Ovšem poukazem na určitý unijní akt tu byly i jisté prvky přezkumu abstraktního, který nemá vztah ke konkrétnímu právnímu případu.

LN: Jakému typu řízení před naším Ústavním soudem by se řízení před tím německým nejvíce blížilo?
Oba systémy i zákony o ústavním soudu jsou si velice podobné. Šlo by o řízení o ústavních stížnostech, přestože jsou některé jeho prvky v každé zemi odlišné.

LN: Je rozhodnutí německého spolkového ústavního soudu v rozporu s jeho rozhodnutím z roku 2014, jímž zamítl 37 000 stížností napadajících evropský stabilizační mechanismus a takzvaný fiskální pakt jakožto odporující německému ústavnímu pořádku?
Myslím, že i spolkový ústavní soud došel k názoru, že věcně nejde o totéž. Už v roce 2014 oddělil posuzování ústavních stížností na Evropský stabilizační systém a fiskální pakt od posuzování ústavnosti neomezeného nákupu dluhopisů zemí eurozóny.

V prvně jmenovaných věcech balík stížností skutečně zamítl a problém nákupů dluhopisů poslal jakožto případ Gauweiler s předběžnou otázkou Soudnímu dvoru EU do Lucemburku.

LN: Mohl by se k nějakému podobnému unijnímu problému, byť nejsme členy měnové unie, vyjádřit též náš Ústavní soud?
Přesněji řečeno, jsme účastníky druhé etapy hospodářské a měnové unie. Tam příliš velký prostor pro omezování národních pravomocí nevidím, a tedy ani smysl pro řízení před naším Ústavním soudem.

Hypoteticky, pokud by ČR splnila všechny podmínky pro zavedení eura, tedy že by ho již musela zavést, avšak by tak neučinila, čelila by ze strany EU žalobě pro porušení smlouvy o EU. Pak by mohl ke slovu přijít třeba i náš Ústavní soud.

LN: Měl by vůbec pro takové řízení oporu v současném znění zákona o Ústavním soudu?
V návaznosti na výše uvedené nepochybuji, že by si právní zástupci stěžovatelů našli jak své místo na slunci, tak oporu v našem zákoně o Ústavním soudu.

LN: Na jaký stěžejní problém podle vás rozhodnutí německého spolkového ústavního soudu ukázalo? Otevřelo nějaké nové, dosud nepřítomné téma?
Dle mého názoru jsou tu klíčová dvě témata, byť nejsou nová.

V materiální rovině jde o výklad článku 123 smlouvy o fungování EU, kterým se ECB a národním centrálním bankám výslovně zapovídá přímý nákup dluhových nástrojů. V procesní rovině pak jde o letité jiskření mezi německým spolkovým ústavním soudem a Soudním dvorem EU a jejich spor o monopol výkladu unijního práva.

Co je však nové, to je podle mne nevídaně ostrá reakce unijních orgánů.

LN: Čím si ji vysvětlujete?
Tím, že při minulých zásazích německého spolkového ústavního soudu do výkladu unijního práva nešlo o pro EU tak citlivé a životně důležité téma, jakým je její rozpočtová politika a hlavně samotná existence eura.

LN: Máte nějaké vysvětlení, proč se k této otázce vyjádřil právě německý ústavní soud, a ne třeba ten francouzský?
Nabízí se laciná odpověď, že patrně proto, že někdo inicioval řízení v Německu, a nikoliv ve Francii. Následně se lze ptát, kdo a proč.

Pravidla hospodářské a měnové unie jsou německá pravidla. V Německu mají proto své četné zastánce, kterým vadí, jsou-li zpochybňována. Už v roce 2012 se někteří z nich obrátili na spolkový ústavní soud, zda ECB nákupem dluhopisů neporušuje jejich základní práva. Když v této věci (šlo o kauzu Gauweiler – pozn. red.) spolkový ústavní soud po předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU rozhodl, že jejich ústavní stížnost sice byla přípustná, avšak nedůvodná, odhodlali se nyní ke stejnému kroku znovu.

Pokud jde o druhou část vaší otázky, reakce z Francie nasvědčují, že tam takové ústavní stížnosti lze očekávat jen stěží.

LN: Respektuje podle vás rozhodnutí německého spolkového ústavního soudu skutečnost, že unijní právo vykládají a přezkoumávají unijní orgány?
Teorie samostatnosti unijního a národních právních řádů získává v posledních měsících povážlivé trhliny. Vezměme například nedávnou přestřelku mezi ČR a Evropskou komisí, zda Komise může vykládat český zákon o střetu zájmů. První teoretický pohled na tuto věc byl, že by se mohlo jednat o překročení pravomoci unijního orgánu. Ovšem Komise vznesla argument, že pro ochranu finančních zájmů EU a evropských daňových poplatníků může udělat cokoliv, tedy i vykládat vnitrostátní právo.

Druhou trhlinou teorie samostatnosti, avšak opačným směrem, je nyní diskutovaný nález německého spolkového ústavního soudu. Tedy výklad unijního práva soudem členského státu, přestože platí, že jednotný výklad unijního práva přísluší jen Soudnímu dvoru EU v Lucemburku.

LN: Platí tato zásada beze zbytku, anebo jsou z ní přípustné výjimky?
Výše naznačené příklady nejsou výjimkami. Ty by existovat neměly. Jde spíše o excesy. Šedivá je teorie, ale zelený strom života. A tak národní ústavní soudy v minulosti leckdy výlučnou pravomoc Soudního dvora EU vykládat unijní právo nerespektovaly. Ostatně, učinil tak i náš Ústavní soud ve známé věci slovenských důchodů: zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný na základě rozsudku Soudního dvora EU, k němuž se Nejvyšší správní soud obrátil a jímž se řídil.

Přeborníkem ve zpochybňování monopolu lucemburského soudu vykládat unijní právo byl však vždy německý spolkový ústavní soud. Ovšem nikoliv pokaždé v neprospěch věci. Vezměme kupříkladu nálezy ve věcech Solange I a Solange II, které podnítily další vývoj unijního práva směrem k posílení jeho lidskoprávní dimenze. Jako by jimi německý spolkový ústavní soud v Karlsruhe určil Soudnímu dvoru EU v Lucemburku další směřování jeho judikatury.

V Německu platí, že přenesení pravomocí na EU vyžaduje také vydání vnitrostátního ústavního aktu, který je zcela logicky přezkoumatelný spolkovým ústavním soudem. A ten se v této souvislosti nevyhýbá pokušení vykládat unijní právo. Ve svém tzv. maastrichtském nálezu z roku 1993 dokonce „dovolil“ Soudnímu dvoru EU vykládat unijní právo, pokud dodrží všeobecně přijatelné právní principy.

Podle německého názoru jsou zkrátka členské státy „pány zakládacích smluv“. Je tedy na nich, aby hodnotily, zda Unie nepřekračuje své pravomoci.

LN: Jsou ústavní soudy členských zemí tak jako jejich obecné soudy rovněž pokládány za soudy aplikující unijní právo?
Soustavu unijních soudů netvoří jen Soudní dvůr EU a Tribunál, nýbrž i celé soustavy soudů jednotlivých členských států, které jsou povinny aplikovat unijní právo. A to dokonce přednostně před právem národním. A nejen to. Jsou povinny vykládat své domácí vnitrostátní právo ve světle práva unijního.

Postavení národních ústavních soudů bylo vnímáno nejednoznačně. Zatímco unijní orgány byly přesvědčeny, že totéž platí i pro ústavní soudy jednotlivých zemí, v očích některých ústavních soudů tomu tak ale dlouho nebylo. Zastávaly totiž názor, že jsou strážci ústavnosti i tam, kde národní pravomoci již byly odevzdány do rukou Unie. Testem jejich postoje byla například zdrženlivost podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Zmíněný trend ovšem v průběhu času slábl, takže zůstalo jen několik nejodbojnějších ústavních soudů: ten náš, dánský a německý.

Mimochodem, ten německý podal svou první předběžnou otázku právě ve věci nákupů dluhopisu.

LN: Jak si s předběžnými otázkami k Soudnímu dvoru EU vede ten náš?
Je jediným ústavním soudem členské země EU, který ještě nikdy žádnou předběžnou otázku nepodal.

LN: Které unijní orgány a jak nyní na rozhodnutí německého ústavního soudu zareagují?
Už reagovaly. Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová pohrozila své vlasti žalobou pro porušení povinnosti. Ostatně Komise ani nic jiného dělat nemůže, neboť v EU je, kromě jiného, strážcem právnosti. Žalován by však nebyl spolkový ústavní soud, nýbrž německý stát, konkrétně jeho vláda. Její šéfka už uvedla, že rozsudek svého ústavního soudu respektuje.

Řízení by však mělo především odstranit protiprávní stav, spíše než sankcionovat neposlušný členský stát. Jeho vedlejším produktem pak bývá závazný výklad unijního práva. Ten by měl velký význam zvláště v tomto případě.

LN: Může tento spor skončit u Soudního dvora EU? Kdo by řízení před ním inicioval a jak by probíhalo?
Toto řízení může iniciovat Evropská komise i členský stát. To druhé se však v praxi příliš nevyskytuje.

Dříve než by byla věc předložena Soudnímu dvoru EU, by ale v několika fázích proběhla intenzivní komunikace mezi Komisí a dotčeným členským státem. Jejím smyslem by bylo vyjasnit si situaci a přispět ke smírnému řešení. V praxi je takto mimosoudně vyřešeno asi 90 procent žalob.

Přestože je tato žaloba procesním instrumentem unijního práva, jehož účelem je určit porušení unijního práva členským státem, hrají tu významnou roli i aspekty mimoprávní, včetně politických. Ostatně, Angela Merkelová již politické řešení této právní krize naznačila.

LN: Můžeme očekávat podobná rozhodnutí jiných ústavních soudů členských zemí EU?
S ohledem na výše naznačenou dualistickou koncepci vztahu unijního a německého práva si nemyslím, že by ve státech s monistickým přístupem byly pro podobné žaloby ústavní podmínky. Ostatně, nákupy dluhopisů zachránily mnoho evropských ekonomik, a tedy i mnoho voličských hlasů pro tamní vlády. Proto to nepovažuji za příliš pravděpodobné.

Pokud by však přesto nastal dominový efekt podobných žalob, musely by se buď změnit zakládací smlouvy, anebo by se musela zrušit hospodářská a měnová unie.

MICHAL TOMÁŠEK (57)

■ Na pražské UK vystudoval překladatelství a tlumočnictví, práva, sinologii a orientalistiku. Vzdělání z moderní filologie si doplnil na pařížské École normale supérieure, z práva pak na pekingské a virginské univerzitě.

■ Pracoval v Ústavu státu a práva, na federálním ministerstvu zahraničních věcí, české misi při EU a v Komerční bance.

■ V roce 1998 nastoupil na pražskou právnickou fakultu jako odborný asistent. O pět let později se stal docentem a tři roky nato profesorem.

■ Od roku 2009 vede na PF UK katedru evropského práva. Již šest let je jejím proděkanem.

■ Aktivně ovládá šest jazyků (anglický, čínský, francouzský, německý, ruský a latinský), pasivně dva (italský a španělský).

■ Je nositelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění.

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...