Ondřej Vaculík: O hrubosti, o nevrlosti

Zkoušela žáka, neuměl, měl dostat pětku. Ona mu však dala opravnou šanci: „Do příště se to nauč a sám se přihlas.“ Žák se příště vskutku přihlásil, ale nic neuměl. „Tak teď ti tu pětku musím dát,“ smutně konstatovala učitelka. A tu se ten žák obrátil ke třídě: No slyšeli jste to? Tak já se celej víkend dřu, a tadleta „pí“, tečka, „a“ mi stejně dá pětku.  

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Pouhé náboženství?

Vykládal jsem to bratrovi, který žije a učil ve Francii. Mínil, že takto užitému slovu nemáme přikládat jeho původní, vulgární význam. Jde o pouhý znak identifikace jinochů; oslovují se tak, jako my se oslovovali „vole“. Kluk věděl, že učitelku uráží, ale jak hluboce, to nedomýšlel. Jestliže se v jeho rodině bohorovně konstatuje, že učitelka je kráva, která mu ubližuje, když po něm něco chce, pak ten posun od krávy, zaštítěné rodiči, k „pí“ není tak velký.

Svěřil se mi starosta jednoho městečka: Ať se jeho samospráva snaží, jak se snaží, vždycky jsou radní mnohými občany označováni jako debilové. Když se v obci řekne „tam ti debilové“, už nikdo ani neklade otázku – kteří a kde, ale všichni svorně pohlédnou k radnici. Utěšoval jsem starostu, aby to rovněž pokládal za pouhý znak, který pozbyl skutečného významu. Ostatně označení „debilové“ je také kratší než „samosprávní činitelé“.

Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin, psal v jednom ze svých úvodních sloupků o neurvalosti kritiky, a také o neurvalých reakcích tvůrců kritikou dotčených.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Špatná myšlenka?

Uvedl případ kritika, jenž o výkonu jedné pěvkyně v opeře napsal, že „při premiéře v Národním divadle nevyla, ani nemohla, protože její hlas nemá žádnou sílu, spíš plnou parou pištěla“, atd. Na to reagoval jiný pěvec, který využil autority prezidenta Zemana, slovy „někteří novináři by se vskutku měli střílet“. Obojí je nehorázné, konstatoval Josef Herman.

Silné výrazy snad časem vyvanou, ale vážnější je bohorovný projev neúcty k práci učitele, starosty, divadelního tvůrce a možná každého, kdo něco veřejně koná a o něco se snaží. Žádná divadelní hra nemůže být toliko stupidní, vždyť kolik energie a schopností tvůrci museli do inscenace vložit. Přeci jim o něco šlo. Herci se museli naučit text! Pak není možní jejich inscenaci jen tak zadupat do země.

Když jsem kdysi poněkud křivě vyzdil zeď, můj starší kolega, Josef Smetana, neřekl: No tos to teda zase – a sprosté slovo, nýbrž: ne všechno se povede.

Přeji vám, aby se vás neurvalé projevy co nejméně dotýkaly, a buďte si jisti, že drtivá většina toho, co děláte a na čem pracujete, se vám povede.