Natáčíte nový videoklip, jak se jmenuje písnička a jaký je vizuál?
Písnička se jmenuje Brejle. Je to třetí klip na singl z alba LX, které vyšlo před necelým rokem a lemovalo moje výročí, šedesátiny. Klip jsme roztočili prvního března a pak nám do toho vlítly viry, tak jsme museli počkat. Řekli jsme si, že natočíme pár hezkých záběrů venku, ale točit jsme nemohli. Takže konečně k tomu došlo. Těším se, že to bude postříhaný a venku.
Pracujete s mladým režisérem Milanem Balkem, je pro vás mladá krev důležitá?
Určitě! Mám rád nové podněty. Ono to ale není úplně jednoduché. Mladí lidé si všichni věří a nic není problém. To jsem dělal taky, když mi bylo tolik, co je jim. Ale musíte v tom umět ještě najít to pravé, aby člověk neskočil na lep někomu, kdo je sice silný v tom, jak mluví, ale ne v tom, co dělá. S Milanem to je bezvadné, líbí se mi, co dělá, tak doufám že to bude zajímavé.
Práci s mladými mám rád obecně. Svůj stín ani rodný list nepřekročíte, ale když se vám povede pracovat s dejme tomu o generaci mladším člověkem, přináší to nový pohled na věc a někam vás to posune. Proto mám taky mladou kapelu, jsou to kluci mezi pětadvaceti třiceti lety. Na jevišti tak pak působí fresh, příjemně a člověk nekouká jenom na důchodce. (smích)
Jak je současné natáčení rozdílné například oproti práci na klipu Gejzír?
No je to jiné v tom, že si ani vůbec nepamatuji, že se klip k písni Gejzír kdy točil. Změna je hlavně v postprodukci. Je úžasné využívat vymožeností, které se nabízí. Pak ty obrázky vypadají opravdu krásně, je to v jiném formátu a rozlišení, je to senzační. Mě právě tyto věci baví, je vidět obrovský posun. Ale na druhou stranu jste omezený prostředím mezi Aší a Ostravou a některé věci si dovolit nemůžete. Ne že byste ne ně neměl finančně, ale nenarazíte na ty lidi, kteří v branži dělají venku a jsou skvělí a jiní. Musíte zvolit kompromis a snažit se přiblížit tomu nejlepšímu. Tak by to asi mělo být. Možná je to ten hnací motor, který v sobě člověk potom má.
Musel jste svou kreativitu v 80. letech nějak krotit, abyste příliš nevybočoval z řady?
Nevím, jestli by se tomu dalo říct kreativita, v každém případě jsem byl asi dítě, které bylo z dnešního pohledu ADHD. Byl jsem hrozně nepolapitelný. Když jsem potom začal dělat sám, kameramani v televizích mě moc neměli rádi, protože do té doby byli zvyklí na umělce, kteří stáli u mikrofonů a v podstatě se moc nehýbali. Já jsem z obrazů občas mizel, vždycky jsem udělal klik nebo dřep, vyskočil jsem a najednou jsem byl mimo obraz. Ale časem si zvykli. (smích)
Dokázal jste si tenkrát před převratem pořídit nějaké nesehnatelné věci, třeba desky?
Desky ano. Ty bylo možné sehnat i na burzách, kam jsem ale nechodil. Bylo pár lidí z branže, kteří třeba emigrovali a z venku sem posílali muziku. Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval s Jindrou Parmou, jehož bratr skončil v Londýně a zásobil ho strašnou spoustou dobré muziky. V tomto ohledu jsem to měl trošku jednodušší. Ale já jsem muziku vlastně vnímal v době, kdy už to začínalo být takové lehčí a volnější v tom, že už to nebyla knuta, která nad námi visela, že se nedalo nic. Ty věci se občas sehnat daly.
Máte za sebou náročnou operaci kyčelního kloubu. Bál jste se jí? Jak jste zvládal rehabilitace?
Rehabilitace probíhá, jsem pořád vlastně ještě papírově nemocný, protože to je údajně na dlouho. Ale cítím se dobře, už se mi pěkně chodí a skáče. Zákrok proběhl krásně, člověk je samozřejmě uspaný, takže vůbec nic netuší. Pak jsem ale měl pocit, že rekonvalescence je pomalá. Nemám rád stojaté vody, takže mě to v posteli nebavilo. Snažil jsem se to urychlit. Známí o mně říkali, že častěji měním pneumatiky u auta než boty, protože nechodím. Teď už je to naopak. Rekonvalescence spočívá v tom, že chodíte, chodíte, chodíte. Takže dneska nachodím nějakých čtyři a půl až pět kilometrů denně a mám pocit, že to je fajn. Kamarádi říkají, abych se připravil na to, že je to návykové, že už mi to zůstane.
Bojíte se doktorů?
Bojím. Když mě něco potká, tak se snažím to řešit rychle. Když se v polovině února ukázalo, že je tam nějaký problém, chtěl jsem to vyměnit hned druhý den! Což je nesmysl. Tak jsem si počkal tři týdny. Vadí mi ovšem i úplně banální zákroky jako odběry krve, pomalu i hygiena ústní. Umím se tak vystresovat, že jsem schopný kolabovat při úplně trapných věcech. Takže jo, jsem trošku na hlavu. Ale to mám z dětství. Pamatuji si, že jako malý jsem si nechal vytrhnout zub a nechtěl jsem injekci. To byla taková bolest, že se od té doby bojím jakékoliv bolesti. I v momentě, kdy ji opravdu očekávat nemusíte.
Stanislav Hložek (vlevo), Hana Zagorová a Petr Kotvald
Jste v letitém spokojeném manželství. Dokážete dát nějaké tipy na budování stabilního vztahu?
Tak to bych rád věděl. Taky mám dny, kdy prostě prásknu dveřmi já nebo moje partnerka. Kdy jsme, jak se říká, úplně na vraždu. Člověka ale donutí tyto situace přemýšlet, trošku přehodnocovat věci, jak je udělal a jestli vlastně nezašel až za mez. Rád si dávám odstup od těch věcí. To samozřejmě každému není umožněno, když má byt jedna plus jedna, tak nemá kam zmizet. My tu možnost máme a když je nějaký karambol, tak se vytratím, necháme si to oba projít hlavou. Opravdu to mám tak, že se vždycky vrátím na začátek, vlastně si vzpomenu na to zadání. V tom je to bezvadné, je to očistné.
Jak vzpomínáte na pěvecké působení po boku Hany Zagorové?
Samozřejmě to pro mě byla obrovská zkušenost a bomba. V té době jsem byl prakticky amatérský zpěvák, který toužil zpívat. Že jsem měl šanci naskočit po boku Hany Zagorové do jejího projektu, to bylo splnění obrovského snu, ve který jsem ani nedoufal. Bylo to rychlé, překotné. Byla to práce producentů a lidí okolo Hanky a lidí, kteří v tom oboru něco znamenali. Tenkrát jsem vůbec netušil, co to obnáší, kolik věcí okolo toho musí člověk absolvovat. Na počátku jsem se jenom příjemně vezl. Těch pět a půl roku v projektu Hanky Zagorové vedle Standy Hložka bylo fajn, bylo to příjemné a hrozně poučné. Za tu dobu jsem se naučil spoustu věcí, které se mi pak hodily v práci.
