Pan Josef Nožička ve svém článku na portále Rukojmí.cz napsal, že v jednom článku na Aktuálně se dočetl, že iniciativa a snahy paní Šojdrové  na přijetí syrských sirotků do ČR získala významného spojence v podobě populárního zpěváka pana Tomáše Kluse. O tomto člověku je známo, že je značně sociálně (rodinně) založený, že soucítí se strádajícími, že má takříkajíc srdce na správném místě, navzdory tomu však podporuje naše členství v Evropské unií, souhlasí s naším členství a zapojováním se do aktivit NATO a je v opozici proti jistým trendům, které prý jsou, podle některých opozičních  politiků, v rozporu se zájmy ČR.

   

Pokud Tomáš Klus projevuje nebo cítí osobní zájem, resp. nějakou osobní či společenskou zodpovědnost, pak mládež, která vytvořila jeho popularitu, o něčem takovém nemá ani „šajnu“ a tu by mohl, případně měl, pokud by chtěl, pomoci společensky  převychovávat. Chce-li  pan Tomáš Klus usměrňovat morální a charakterové vlastnosti českých občanů, kterým má za zlé, že Jak je možné, že řešíme to, jestli pomůžeme nějakým dětem, k čemuž  dodává, že  je mu úplně jedno, jestli jsou z Íránu či třeba Afghánistánu (i když je řeč o ty ze Sýrie). Je mu to úplně fuk, protože „jsou to proboha děti“!. A protože jak výše zmíněno, projevil také sociální cítění říká, že mu nejvíc nechutné  přijde to, že se tady z dětí a lidí, kteří utíkají před válkou, dělá politický „náboj,"

Soucit se syrskými dětmi, jak jej projevuje pan Klus, je rovněž ukvapený a nedomyšlený, neboť jak ve svém článku zmiňuje pan Josef Nožička, nejde o „děti“, ale dospívající mládež ve věku 15 až 17 let, tedy krátce před svou plnoletostí. Nechci panu Klusovi brát iluze o strastech, které prožívají tito „sirotci“, ale doporučil bych mu shlédnout několik s nepřeberného množství videí na You tube, v nichž „sirotci“ např. v NSR, Dánsku, Holandsku či jinde projevují svou „vděčnost a lidumilnost“ k Evropanům! Myslím, resp. jsem o tom přesvědčen, že pokud pan Klus není pokrytec a farizej pak  jej velice rychle přejde chuť se za přijetí sirotků přimlouvat a nebo ještě lépe, když by si uvědomil, že by se mezi touto  „mládeží“ náhodou ocitly jeho děti. Ani nechci domýšlet, jak by reagoval!
   

Mohli bychom tedy říct, že je od pana Tomáše Kluse chvályhodné, že má pochopení pro „sirotky“, jak o nich mluví paní Šojdrová. Chce-li však něčím bohulibým ve věci „ubohých“ syrských „sirotků“ alias adolescentů přispět, pak bude rozhodně užitečnější, když  podpoří  návrh premiéra Babiše, že nejvhodnějším řešením  je vybudovat pro tuto mládež nějaká centra  v některé ze zemí Blízkého východu, které nejsou ohroženy válkou, ve kterých mohou uplatňovat svůj přirozený styl a způsob života a na jejichž výstavbu by náš stát mohl finančně přispět. Má to však jeden háček, pan Klus totiž nemá rád pana Babiše a sotva bude ochoten jeho myšlenku podporovat. Ale není se co divit, vždyť jak jsem výše zmínil, jde o MČČ s bohužel pochybnou popularitou.