RECENZE: Moby se na nové desce vydal na drkotavou cestu proti proudu času

S Mobym si nemůžete být nikdy zcela jistí, co na své desce naservíruje. Probírat se jeho diskografií znamená narazit na straight edge hardcoreovou desku Animal Rights (1996), na níž se Richard Melville Hall vymezuje proti zabíjení a pojídání zvířat, dále na klasiku Everything Is Wrong (1995) a hlavně na alba Play (1999) a 18 (2002), které Mobyho do značné míry definovala.

Samply ze starých soulových nahrávek, taneční rytmy, přítulné melodie, zachycení ducha doby. To byl Moby ve své nejjasnější hodince, plus ještě album Hotel z roku 2005 Byť kontroverzní, zapadalo do kontextu jeho tehdejší tvorby. Fungovalo zejména její živé provedení, což jsem měl možnost zažít na vlastní kůži.

6 fotografií

Pak už se mi Moby vzdaloval a opětovné setkání s ním prostřednictvím novinky All Visible Objects bylo na jedné straně překvapivé – jak už bylo řečeno, s panem Hallem si nikdy nemůžete být zcela jistí, co na vás vybalí – na straně druhé jaksi úmorné.

Jako by se zastavil čas a Moby se zasekl v devadesátých letech, kdy elektronická taneční hudba válcovala rockovou, kytary byly nechutným anachronismem a každý, kdo se přiznal, že mu taneční beaty nic neříkají, byl prohlášen za zapšklého a proti proudu se trmácejícího blouda. Byla to zvláštní doba a bohužel, Moby ji svou novinkou evokuje.

Samozřejmě nic proti taneční elektronice, ale v Mobyho podání jde právě jen o vzpomínání na staré dobré časy. Chybí tu jiskra, ono vzrušení, které svého času k téhle hudbě přivedlo i ty, kteří jinak přísahali na kytary. Je tu hrstka povědomých postupů (Power Is Taken), které na chvíli zabaví, ale stejně tak rychle, jak skočí do uší, se vytratí ven. Řečeno natvrdo, je to hudba, přes kterou se čas nemilosrdně převalil a ona se teď bezmocně rozhlíží, co dál. Pop? Zastydle znějící taneční hudba? Tohle všechno tu je, plus nemotorné přešlapování na místě.

All Visible Objects 40 % Moby

Ženské vokály, přísliby čehosi, co se ve finále nedostaví, otřepané postupy, tranceové klávesové rejstříky, zvuková veteš. Jako když vlezete na půdu a probíráte se krabicí, do níž jste před lety naskládali výkresy ze základy, první milostné dopisy, básnické pokusy a obrázky vystřižené z Brava. Uroníte slzu, zavzpomínáte a pak to zas všechno raději uklidíte zpět na místo pod trám.

Mobymu prostě ujel vlak. Není v tom sám, většina kapel a projektů z taneční horečky vyhořela. Poslouchat nástup skladby Forever, což by svého času byla „progresivní“ záležitost, ale dnes je to jen tupá tucka, vlastně docela bolí. Tedy hlavně ty, kteří Mobyho brali jako vizionáře. Kdo se nad jeho hudbou zrovna nedojímali a brali ji spíš jako krátkodechý výstřelek, mají v zásobě dost munice k podpoření svého názoru na věc.

Tedy takto: Mobyho hudba v roce 2020 trčí ve vzduchoprázdnu. Není to nářez, při kterém by vám na parketě ulétly končetiny a mozek, zároveň je ale dost mělká na to, aby obstála při pozorném poslechu. Takže spíš kulisa, což je vlastně vůbec to nejhorší.