9°C
Teď je z vás pečovatelka na plný úvazek?
„Ano. Přijela jsem asi před měsícem, čtrnáct dní jsem byla v karanténě a ráno, co mi skončila, volala maminka z domu s pečovatelskou službou, kde bydlela, že nemůže bolestí mluvit.“
Jak to?
„Měla těžký zánět okostice, museli jí vytrhat 12 zubů. Čtrnáct dnů jezdíme na dreny, výplachy, šití v puse, ale ty noci jsou jako s nemocným dítětem. Plánovala jsem, že si ji vezmu k sobě domů, budeme sedět na zahradě a povídat si, ale místo toho chudák trpí.“
Vrátila jste se do svého domu?
„Jenom do části, zbytek pronajímám, takže mám vchod jen přes sklep, nemám tudíž bezbariérový přístup. Takže s maminkou musím chodit přes nájemníky. Naštěstí jsme se domluvili na ukončení pronájmu, do tří měsíců bychom měli mít dům jen pro sebe.“
Co byl hlavní impulz, abyste se vrátila?
„Ministerstvo zahraničí doporučilo evakuaci rodinných příslušníků. Nikdo netušil, jak se situace vyvine a jak dlouho se nebude moci cestovat. Tak jsem se rozhodla odjet i s Kordulkou.“
Cesta trvala asi 40 hodin. Tušila jste, jak komplikovaná bude?
„Věděla. Co mě ale v letadle překvapilo, byli neukáznění pasažéři. Mladé Francouzky používaly roušky jako čelenky, popíjely víno z láhve a nechaly ji kolovat.“
Napomenul je někdo?
„Ne, byly to běloruské aerolinky a jejich letušky to neřešily. Vedle mě seděla paní, která smrkala, kašlala, a já jsem ji napomínala: Prosím vás, nasaďte si tu roušku. Když nereagovala, stěžovala jsem si personálu. Odpověděl mi, ať se o to nestarám.“
Co jste tedy dělala?
„S dcerou jsme byly zahaleny v šátcích a stříkala jsem kolem nás dezinfekci. Naštěstí testy, které jsme po návratu podstoupily, ukázaly, že jsme zdravé.“
Když srovnáte českou karanténu s tou v Izraeli, která byla lepší?
„Byla jsem překvapená, jak Češi fantasticky zareagovali. Pohybuji se v diplomatických kruzích, tak mám kamarádky z Brazílie, z Holandska, z Itálie, měla jsem informace o aktuálním stavu v jejich zemi, a musím Česku zatleskat. Zvládlo to skvěle. V Izraeli sice nebyly povinné roušky, ale člověk mohl maximálně sto metrů od domu. Česká vláda se chovala jako moudrý rodič.“
Školy v Izraeli zůstaly otevřené?
„Kordulka navštěvuje mezinárodní americkou školu, kterou zavřeli mnohem dříve, než byly oficiálně školy zavírány, protože jejich kuchař onemocněl koronavirem. Od února její výuka probíhá online. Učí se u počítače od osmi do tří. Přes internet jsou tam přihlášeni všichni ze třídy, mají písemky, zpěv, výtvarnou výchovu,tělocvik. Všechno.“
V čem je americká škola jiná?
„Američani dbají na samostatnou práci dětí, klade se důraz na souvislosti. Učitele zajímá názor dětí na dějiny. U nás se žáci musí naučit, kdy byla bitva a kdo tam válčil, ale u nich je důležité, aby tu bitvu pochopili, napsali o ní esej, proč si myslí, že byla, jaký měla význam pro zúčastněné země.“
Jak probíhají třídní schůzky?
„Sejdou se rodiče, učitelka a dítě napíše referát o tom, co nepochopilo, co nesplnilo, co se mu povedlo. Koukala jsem jako blázen, když Kordulka napsala, kde udělala chybu, a učitel se radoval: To je skvělé. To není jen tvoje chyba, ale i moje, protože jsem ti tu látku nevysvětlil tak, abys ji pochopila. Tam se chyba bere jako něco, z čeho se mohou všichni poučit.“
Jsou žáci v americké škole sebevědomější?
„Ano, ale zdravě. Tomu, co si myslí, věří, protože k tomu došli sami. U nás se řekne: Děti, myslete si to a to, bylo to tak a tak.“
Radí se Kordulka někdy s vámi?
„Na její výuku nestačím. Učila jsem se anglicky od třetí třídy. V osmnácti jsem z ní dělala státnici, pak jsem ji měla na vysoké škole, ale od svých pětadvaceti jsem angličtinu nepoužívala. Navíc jsme měli nějakou britsko-komunistickou angličtinu, a oni mají americkou. Takže používám úplně jiná slovní spojení než ona. Jediný, kdo by jí mohl pomoci, je můj muž, ale ten zase říká, že by byl nejradši, když se bude snažit sama. Teď už bude Kordulce patnáct, což je věk, kdy se dětem nechce moc učit, ale ona zatím zvládá všechny předměty.“
Projevuje se u dcery puberta?
„To se ani nemusíte ptát.“
Jak ji snášíte?
„No strašně. Znám hodně pubert z konzervatoře, kde jsem učila. Cizí puberťáky mám ráda, protože to je věk, kdy děti pochybují úplně o všem, ale vlastní děti v tomto věku snáším hůř.“
Když vám vaše děti chtěly říct něco, co by se vám jako mámě nelíbilo, byla jste pro ně Veronika. Máte to tak i u Kordulky?
„Takhle jsem to měla s Agátou a s těmi staršími dětmi. Kordulka má problém v tom, že je moje sedmé dítě. Pět jsem porodila, šest vychovala, čtyři vlastní, dvě v pěstounské péči. Našemu Melicharovi by bylo třináct, kdyby neumřel. Navíc manžel má také tři děti, takže je vlastně v součtu desáté dítě a my jsme pro ni staří rodiče. Jako dědeček a babička.“
Takže ji vychováváte jinak?
„Ano, má to těžké. Mezi ní a sourozenci je tak velký věkový rozdíl, že Agáta by mohla být její máma. Takže Kordulka je vychovávaná svými sourozenci. Dostává tolik různých výchovných rad, že jako rodiče se přesouváme na vedlejší kolej.“
S kým ze sourozenců si nejvíce rozumí?
„S mým adoptovaným synem Honzíkem, vlastní sourozenci jsou na ni moc přísní. Možná je to tím, že on není stejné krve, má odstup a dokáže jí více naslouchat.“
V Česku jste už přes měsíc, stýská se vám po manželovi?
„Nemám čas, aby se mi stýskalo. Objednala jsem výměnu podlah, takže si teď v domě trochu šlapeme po hlavě. Navíc jsme stále v online kontaktu.“
Nežárlíte na něj, když je sám v Izraeli?
„Není nám třicet. Mně je 58 a manželovi 63. Už nežárlíme. Mám tolik starostí, že už se mi žárlivost do hlavy nevejde.“
Jako manželka velvyslance můžete být v Česku jen určitý počet dní. Máte teď nějakou výjimku?
„Teď jsem evakuovaná. Dokud v Izraeli trvá nouzový stav, tak to bude takto brané. Pak mám ještě nárok na 40denní dovolenou. Až ji vyčerpám a budu tu chtít nadále být, budu muset opustit status doprovázejícího člena rodiny vyslaného zaměstnance. Tento status mi umožňoval mít trvalý pobyt v Izraeli, ale jinak jsem nedostávala žádný plat a nepočítal se ani do důchodu. “
A když tento status opustíte, tak budete co?
„Tak se stanu normální manželkou velvyslance, akorát až skončí tento výjimečný stav, začnu zase v Česku pracovat a do Izraele budu dojíždět jenom jako turista. Vrátím se z neplaceného volna do divadla, obnovím živnosťák a budu se starat o maminku. Maminka mě teď potřebuje nejvíc. Od podzimu bude muset manžel fungovat s dcerou na střední škole sám.“
V minulosti jste říkala, že jste v Izraeli zažila letecké nálety. Nebojíte se tam o její bezpečnost?
„Izrael je jedna z nejbezpečnějších zemí. Dělají všechno pro prevenci, je tam branná povinnost jak pro izraelské hochy, tak i pro holky. Oni tu prevenci mají tak obrovskou, že 99 procent střel zničí dříve, než dopadnou na zem.“
V jednom rozhovoru jste prohlásila, že na dům pět kilometrů od vás dopadla raketa…
„No to jo, nebo dopadla na letiště deset minut po přistání našeho letadla, ale já jim věřím. To jedno procento střel, které nezachytí a dopadnou na zem, je stejné riziko, jako když se budete bát, že vás zabijí v Paříži. O zdraví rodiny se vůbec nebojím.“
Ženy a sluhové
Veronika Žilková povede v létě herecké kurzy na multižánrovém ProART workshop festivalu v Jičíně. Od 23. do 26. července tam k ní mohou přijít zájemci všech věkových kategorií, kterým prozradí tajemství svého umu, a zahálet herečka nehodlá ani v druhé půlce léta. Jako organizátorka totiž připravuje akci na zámku Plumlov.
„Můj syn Cyril je překladatel a čtyři roky ze starošpanělštiny do češtiny překládal zapomenutou divadelní hru ve verších od Lope de Vegy Ženy a sluhové,“ říká pyšná maminka a doplňuje: „Na plumlovském zámku by tak mohly po vzoru Shakespearovských slavností od 13. do 20. srpna vzniknout slavnosti Lope de Vegy.“
Česká stopa v Izraeli
„Izraelci si velmi váží Čechů, protože Praha byla ve středověku centrum židovské kultury a první československý prezident T. G. Masaryk jako první uznal židovskou národnost v československé ústavě. Po Masarykovi se jmenuje v devíti městech náměstí,“ říká Veronika Žilková. Podle jejích slov je Izrael plný významných osobností, které se narodily u nás.
Například nejslavnější izraelská podmořská archeoložka Eva Grossmannová (88) pochází z Olomouce. Jako desetiletá Židovka se za války schovávala před nacisty v prasečím chlívku. Po válce odjela do Izraele, ve čtyřiceti si udělala maturitu. Pak šla studovat na vysokou a v šedesáti objevila věci, před kterými se klaní i Oxford. K jejím největším úspěchům patří objev byzantského přístavu v Apollonii.
S koronavirem v patách
Veronika Žilková natočila pro Českou televizi na jaře devítidílný cestopis o Izraeli, který osobně připravila, vybrala lokace na natáčení, a dokonce ho i moderuje. To vše bez nároku na honorář, protože jako manželka velvyslance má pozastavenou výdělečnou činnost a nesmí pracovat. Bylo to prý adrenalinové natáčení se šestičlenným štábem.
Těsně za nimi zavírali památky kvůli koronaviru a dostávali zprávy typu: Na památce pevnost Masada prošli turisté z Koreje, všichni jsou pozitivní na koronavirus, v kolik hodin jste tam byli vy? „My jsme zjistili, že jsme tam před nimi byli jenom asi hodinu. Takhle těsně se to opakovalo na více místech,“ vypráví herečka a dodává: „Představte si, že štáb odletěl posledním přímým letadlem do Prahy.“
