Psycholožka: Obstáli jsme. U nás se šily roušky, jinde se kupovaly zbraně

„Dokud byly roušky povinné, tak jsme byli poněkud anonymně sjednocení. Ale i pod nimi jsme samozřejmě rozděleni byli,“ říká Klicperová a odkazuje na průzkum, který nedávno realizovaly dva ústavy Akademie věd – Psychologický a Sociologický.

„Vyzpovídali jsme přes tisíc respondentů. Ptali jsme se lidí, co pro ně rouška znamená, co symbolizuje. A už tehdy, ještě za stavu nouze, byla rozdělenost zřetelná. Musím ale říct, že většina roušky viděla jako spojence – rouška pro ně byla především symbol ochrany, navíc symbolem důležitých hodnot, jako je zdraví, bezpečí, ohleduplnost, zodpovědnost.“

„Negativních asociací bylo méně – ale i tak bylo dost těch, kteří v nich viděli i náhubek,“ pokračuje psycholožka. „Lidé si nejvíc stěžovali, že jsou roušky nepohodlné, omezující, že jsou nepraktické – špatně se v nich dýchá.“

„Dost často si lidé stěžovali, že mají pocit nesvobody, až manipulace. Roušky jim mnohdy symbolizovaly selhání vlády, neschopnost ministrů roušky zajistit anebo dokonce politický útisk – totalitu.“

„Ale na samotném začátku nařízení povinného nošení ústenek došlo i k i zajímavému jevu. Ze začátku měla většina lidí strach, takže jedni je nosili, protože to krizový výbor nařídil a druzí je nosili naopak navzdory vládě, tedy byly pro ně symbolem vzdoru. Já osobně v roušky věřím, i když je to kontroverzní věc i z epidemiologického hlediska,“ upozorňuje Klicperová.

Roušky šili i muži

„Když má člověk na sobě roušku, tak nemůžete sledovat jeho mimiku,“ všímá si Klicperová. „Ale to není tak hrozné jako třeba e-maily. Tam fyziognomii a výrazy nemůžete odečítat vůbec. Horní část obličeje nám pod rouškou ještě zůstala, ale mohl to být skutečný problém pro lidi, kteří jsou nedoslýchaví.“

Pošlete fotku Sdílejte ukázky „koronabordelu“, který jste našli Našli jste ve strouze vyhozenou roušku? Po cestě do práce vidíte po ulicích rozházené rukavice?

Velkou sociální roli sehrála podle psycholožky i skutečnost, že roušky šili lidé nejen pro sebe, ale i pro druhé, potřebné. „Říká se, že když si chce člověk pomoci, je nejlepší pomáhat druhým. Faktor pomoci sehrál velkou roli. Ti, kdo pomáhají, dělají svět lepším, ale zároveň žijí v lepším světě, protože vidí svět kolem sebe lepší.“

„Podle našeho výzkumu má na 90% lidí podomácku vyrobenou roušku, ta vlna pomoci se rozšířila opravdu ve velkém,“ pokračuje Klicperová. „Šičky roušek byly samozřejmě sice spíše ženy, ale podle výzkumu dat šili i muži, a dokonce vzdělanější muži. V dobrovolnické kategorii se pak ukázalo, že nešlo jen o šití roušek, ale třeba nakupování pro seniory, venčení psů, hlídání či doučování dětí.“

U nás se šily roušky, jinde se kupovaly zbraně

A co fenomén roušek vypověděl podle Martiny Klicperové o Češích? „Dovolte kratičký teoretický exkurs. Demokracie, jak si všimli už Francouzi během jejich revoluce, která se uskutečnila 200 let před tou naší, má tři pilíře – volnost, rovnost a bratrství. Ty roušky symbolizují bratrství, ať už svojí podstatou, tak způsobem, jak je lidé vyráběli jeden pro druhého.“

„Nechci znít moc pateticky, ale to úžasné vzepětí kolem roušek a výroby 3D štítů a všech těch dalších dobrovolných a kreativních akcí mi připomíná podobná vzepětí, jako byl rok 1968, 1989. Česká společnost obstála i ve srovnání se světem. U nás se šily roušky, jinde se kupovaly zbraně,“ míní Klicperová.

Roušky nám tak podle ní ukázaly naši kapacitu, schopnost mobilizace, když o něco jde. „Uvidíme, jak dlouho nám ta zodpovědnost a ohleduplnost vydrží. Nezapomeňme, že roušky nenosíme pro sebe, ale pro druhé. Dokud se naše okolí necítí bezpečně, měli bychom je nosit.“

Umíme se ohnout a zase narovnat

„Naše flexibilita by stála za samostatné pojednání. Jsme pružní, ale když na to přijde, tak je důležitá i naše pružná páteř. Je to plus pro přežití malého národa. Tedy jak říká Cimrman, ohnout se můžeš, ale musíš se zase narovnat. Je zapotřebí říct, že za posledních deset let jsme se v těch objektivních statistikách demokratičnosti propadli ze vzorné demokracie do demokracie se značnými chybami, do defektní demokracie,“ varuje Klicperová.

„Teď nastoupí vlny ekonomických propadů a tam uvidíme, jak obstojíme jako národ. Ono vždy může přijít něco naprosto nečekaného, ale myslím si, že jsme z té krize vyšli poněkud se ctí.“

„Krátké vzepětí je snadné, delší ekonomické problémy budou obtížnější. V zásadě jsme v celosvětovém srovnání prošli celkem dobře, třeba ve srovnání se Spojenými státy jsme z toho vyšli velmi dobře,“ uzavírá psycholožka.