Peru 50. Po patnáctce horolezců zbyla urna a osm obálek

Je to právě padesát let, co táta Jany Kousalové a Nadi Buriánkové – Jaroslav Bábel – s lezci v peruánských Bílých Kordillerách mluvil naposledy česky. „Výpravy se ujal hned, jak dorazila do Limy,“ vypráví mladší ze sester Jana.

Doplní, že přímo u nich doma ubytoval spisovatele Arnošta Černíka, fotografa Viléma Heckela a sochaře Valeriána Karouška.

„Jejich práci znal, vážil si jich. Navíc si rád povídal s lidmi a náš dům byl právě volný. Já, sestra, máma a bratr Jára jsme zrovna odletěli do Československa dokončit školní rok,“ upřesňuje paní Naďa s tím, že na jaře 1970 jí bylo dvanáct, Janě šest a Jaroslavovi patnáct.

V Peru všichni pobývali od března 1968. Jejich táta Jaroslav Bábel, který zemřel v roce 2000, tam tehdy zastupoval jablonecký Jablonex a liberecký Skloexport, a to v obchodním oddělení československého zastupitelství.

„Španělsky se učil už na mladoboleslavské obchodní akademii, poté řeč zdokonaloval v práci a ještě před Peru jsme byli v Mexiku,“ vypočítává tátovu jazykovou průpravu Naďa Buriánková. Pro horolezce z TJ Lokomotiva Liberec – pocházející hlavně ze severních Čech – tak byl ideální styčnou osobou pro jejich plány.

S jedním z nich, Jiřím Raslem, se navíc znal z Jablonexu a ten ho tedy v roce 1969 poprosil o pomoc s realizací akce. Dobře věděl, že by mohl být poloprofesionální partě lezců – do níž patřili například reprezentanti, spisovatel, fotograf, sochař, lyžař nebo atlet – užitečný pro jejich záměr: vyrazit do Kordiller. Pan Bábel je nezklamal, ovšem další rok trvalo, než se podařilo od všech úřadů získat řadu povolení, plus nezbytné pozvání z Peru.

Z republiky jich 23. dubna 1970 odletělo směrem Jižní Amerika ale jen patnáct. Liberečan Jiří Bolech souhlas k vycestování na poslední chvíli nedostal. Zklamání, že nejsou kompletní, brzy ovšem vystřídalo nadšení.

Přesun do Limy proběhl hladce, na letišti na ně čekal pan Bábel, který jim předem zajistil, co slíbil. Mimo jiné ubytování v rodinách horolezců a hlavně krajanů.

„Vždy vyprávěl, že Černíkovi, Heckelovi, Karouškovi se u nás doma moc líbilo,“ popisuje Naďa Buriánková a pokračuje: „V Peru bylo tehdy strašně levně, s pár dolary v kapse jste tam pořídila opravdu hodně.“

Ostatně s tím, že se podobná výprava dala v zemi pořídit za slušné peníze, Čechoslováci předem počítali. Žádné závratné sumy, jak se později ukázalo, si ani s sebou nevezli. Část z úspor utratili ještě v Limě, kde více než dva týdny nedobrovolně pobývali. Jejich zavazadla totiž uvázla na moři, na německé lodi Hornbelt.

Čekání na ně si krátili na plážích, podnikali výlety, a když bagáž konečně dorazila, následovalo rozladění. Byla z části rozkradená.

I tady jim Jaroslav Bábel pomohl. Chybějící materiál se brzy podařilo doplnit. S Limou se horolezci loučili 11. května se slovy „uvidíme se 10. července“, což je datum, kdy se měli z Kordiller vracet. Povznesenou náladu nekazila ani jejich krutá pověst coby hor, z nichž se výpravy vracívají nekompletní. Krátce před Čechoslováky tam o člena přišli Francouzi.

„Táta se hodně k událostem vracel. Vyprávěl, že všichni odjížděli veselí, o čemž svědčí i tyhle fotky. Táta je dostal od pana Heckela, který výpravu dokumentoval,“ podotýká Naďa Buriánková a ukazuje mi kupičku snímků před námi.

Svůj tábor s devíti stany rozbili Čechoslováci 13. května u čarokrásného jezera Llanganuco. Chystali se z něj zdolat vysněný vrchol Huandoy, 6360 metrů nad mořem.

Následující události jejich plány změnily. 17. května, půl hodiny před polednem, uklouznul v jinak horolezecky lehkém terénu při přeskakování malého vodopádu slovenský reprezentant Ivan Bortel. Pád z výšky na hlavu nepřežil. Expedice jeho skonem ztratila přirozeného vůdce, který měl zkušenostmi různorodou skupinu dovést k cíli.

„Náš táta v Kordillerách zajišťoval jeho pohřeb. Po smutečním obřadu, tryzně ve městečku Yungay odvezl tělo do Limy, kde bylo zpopelněno,“ líčí Jana Kousalová. Vzpomíná i na to, že šlo o poměrně složitou záležitost, neboť kremace v Peru nebyla běžná.

„Čtrnáctka mužů se mezitím rozhodla v expedici pokračovat. Jen si vybrali jiný, lehčí vrchol. S tím se s tátou rozloučili, on se tak stal posledním z Čechů, jenž s nimi mluvil,“ ohlíží se dále v čase. Novým cílem výpravy se stala nejvyšší peruánská hora Huascarán.

V této souvislosti sestry zavzpomínají na další podrobnosti z tátova vyprávění. V neděli 31. května, kdy se rozhodlo o osudech lezců, v Limě nastala zima. Přes den bylo kolem patnácti stupňů Celsia. Pan Bábel si na odpoledne naplánoval návštěvu u krajanů, konkrétně u Dolejšů. Tam ho také několik minut před půl čtvrtou odpoledne zastihly otřesy půdy.

Trvaly přesně 46 vteřin. Jejich hluk popsal jako „eskadru tryskových letadel“.

Lima z nich jako by zázrakem vyvázla téměř bez ztrát. U Bábelů doma spadl ze zdi jen obraz, rozhoupal se lustr. Na československém zastupitelství přesto záhy zneklidněli. Díky rychlé lokalizaci epicentra zemětřesení věděli, že silně zasáhlo Kordillery.

Jejich obavy zesílily následující den, kdy noviny přinesly fotografie zasažených míst pořízené ze vzduchu. Hodinu po hodině získávali jistotu, že horolezci nemusí žít. V úterý – díky navázanému radiovému spojení – již věděli, že z původně 25tisícového městečka Yuangay přežily jen dva až tři tisíce lidí. „Táta s kolegy přesto stále věřil, že naši by mohli být mezi těmi šťastnými,“ popisuje Jana Kousalová.

Třetího června do Limy dorazilo svědectví tříčlenné japonské výpravy. Hlásilo, že nemají zprávy o svých čtyřech krajanech, kteří se v době neštěstí pohybovali u československého tábora.

Dva dny na to přišla jedna šťastná zpráva: Japonci se sešli ve zdraví, s ní dorazila i ta tragická: potvrdili, že Čechoslováky zasáhla masa uvolněná z vrcholu hory Huascarán. Japonci vypověděli také to, že v osudný čas byli v československém táboře asi všichni. V sobotu je totiž navštívili a probírali s nimi, proč a kam se v neděli přesouvají.

Pátrání nabralo na obrátkách. O tom, co se skutečně stalo, se peruánští záchranáři dozvěděli od náhodného svědka Jesuse Huertase. Potvrdil jim, že krátce před otřesy Čechoslováci nosili bedny do aut. A „najednou nebyli ani oni, ani to místo, kde stanovali“.

Masa kamenů, bahna, vody valící se shora jim nedala žádnou šanci na přežití. Pohřbila vše, co jí stálo v cestě, včetně horolezců. Nad jejich původním táborem je dnes osm metrů zeminy. Peruánci je oficiálně označili za nezvěstné 11. června 1970. Na Jaroslava Bábela opět čekaly smutné povinnosti, mimo jiné zkompletovat zbylé věci v Limě, které si tam krajané pro jistotu nechali. Patřilo k nim třeba osm obálek, do nichž si před cestou do hor uložili cennosti: peníze, letenky, devizové a celní prohlášení, očkovací průkazy...

„Táta se pak k jezeru Llanganuco už nikdy nepodíval. Pár týdnů po tragédii ale lokalitu zahlédl ze vzduchu, když se vracel do Československa. Bylo mu jasné, že tohle opravdu nikdo přežít nemohl,“ shodují se jeho dcery. Doplní ještě, že to nejtěžší na Jaroslava Bábela čekalo až na pražské Ruzyni.

Záhy po příletu do vlasti musel pozůstalým, většinou ženám, potvrdit, že jejich blízcí se k nim nikdy nevrátí. Otci Ivana Bortela pak předal urnu s ostatky jeho syna.

Jana Kousalová ještě podotkne, že se jejich rodina kvůli tátově práci následně přesunula do Bolívie: „Strávili jsme tam další čtyři roky, ale to už Naďa zůstala kvůli studiím v Československu.“

V Peru od té doby ani jedna z dam nebyla. „Rády bychom se tam podívaly, ale teď se staráme o maminku. Na expedici, na tátu a tragédii jsme si tak letos v únoru aspoň zavzpomínaly v Bedřichově, na startu běžkařské Jizerské 50. Závodu, který tihle horolezci kdysi zakládali,“ uzavírají.