Stařičkou jawou procestoval Evropu: Štětináč předvedl olympijský výkon
Šestačtyřicetiletý František Sojka se před dvěma lety vrhl na cesty. Na Jawě 250 typ 353 z roku 1956 pak loni navštívil na jeden zátah sedmnáct států. A že to byla jízda!
Těsně před loňskou výpravou na přelomu května a června ho u vrat zastavil otec se slovy: „Máš nějakou svačinu? Franto, vždyť je to hrozná dálka!“ Šestačtyřicetiletý profesionální řidič kamionu František Sojka ze středočeského Družce nastartoval 64 let starou Jawu ČZ 250/353-3, přezdívanou Kývačka, se smělým plánem. Dojet s ní pod sídlo bohů, pod řecký Olymp. „Byla to dokonalá pohádka, kterou přeju zažít všem,“ říká nám František u sebe doma v předsíni, kde si vedle botníku hoví pětice pionýrů.
Mise Zakarpatská Ukrajina
„K motorkám jsem se dostal už jako kluk přes dědu. To býval stejný magor v dobrém slova smyslu jako já,“ poznamenává František a dodává: „Chtěl jsem vždycky zkusit, jakou zátěž jawy vydrží. Něco fakt extrémního.“ Dlouho to v něm bublalo. A před dvěma lety bouchlo. První větší misi podnikl na Jawě 50 typ 23 Mustang na Zakarpatskou Ukrajinu, do městečka Jasiňa (Jasenné). Výběr místa nebyl nahodilý. Úspěšně jsem tam vypátral rodný dům pana Vološina, který odtud pochází a u nás v Družci mezi lety 1925 až 1950 provozoval autobusovou dopravu,“ vypráví Sojka s tím, že sám pochází z „autobusácké“ rodiny. Jednostopé dobrodružství si ho namotalo natolik, že to při návratu do vlasti navíc střihl přes Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Maďarsko a Rakousko. „Nakonec z toho bylo čtrnáct parádních dnů na Červenáčkovi. Každý stroj totiž dostane nějakou přezdívku z Rychlých šípů,“ vysvětluje velký příznivec Jaroslava Foglara.
Do posledního šroubku
Ukrajinskou expedicí se Sojka, jenž obráží kontinent zásadně sám, pořádně namlsal. „Za tři tisíce kilometrů jsem řešil jedinou poruchu s ozubeným řetězovým kolem. Půjčil jsem si flexu a po chvíli bylo po problému,“ vypráví táta tří dcer. Začal tak koketovat s bláznivějším nápadem. S řeckým Olympem, k němuž by se vydrápal zmíněnou letitou kývačkou. „Nejdřív si ji poctivě rozebral do posledního šroubku, což je povinný rituál před každým opuštěním hranic. Zabalil náhradní spojkovou lamelu, pístní kroužky, svíčku, litr oleje, stan, nejnutnější věci i velkou svačinu kvůli tátovi a na šestadvacet dnů dal Družci sbohem,“ vypráví František. Mimo dálnice a hlavní tahy si to štrádoval následujícími destinacemi: na úvod cikcak Německem a Polskem, neboť k Olympu se rozhodl doputovat oficiálně od Baltu. A poté přes Česko dolů do Rakouska, na Slovensko, do Maďarska, Srbska, Rumunska, přes kousíček Moldávie až do přístavu v ukrajinské Oděse. Tam se s parťákem s výkonem dvacet koní musel na šestadvacet hodin rozloučit. „Takhle dlouho trasa po moři do Istanbulu trvala. Loď jsem opouštěl jako první. Lidé zírali, jestli toho naloženého staříčka vůbec rozběhnu. Jako obvykle nezklamal,“ těší vášnivého kuřáka.
Peklo bez benzinu
Ze země půlměsíce to do cílového Řecka nebyla již taková štreka. „Na vymotání se z Istanbulu bylo třeba přes sedmdesát kilometrů, takže docela peklo,“ usmívá se sympatický čtyřicátník. U Bosporu ho těch vzrušení však potkalo více. „Valím to tunelem a najednou mi došel benzin. Zrovna v ten nejhorší moment. Naštěstí jsem použil trik s nakloněním motorky a potřebných deset kilometrů k nejbližší pumpě se doslova doplazil,“ popisuje prekérní pikanterii Sojka. Jinde ho zase honil klučina na skútru s mobilem v ruce. „Povídám si, co po mně asi chce. Tak jsem zastavil, že si to s ním vyřídím. Na displeji telefonu měl česky napsáno: „Dobrý den, příteli, všechno v pořádku?“ Prohodili jsme přes překladač pár zdvořilostních frází a já zas frčel dál,“ svěřuje se František. Středočech nedá na Turky dopustit. „Všichni starší Jawu znali. To bylo samé „džawa“ a palce nahoru. Jen ten jejich všudypřítomný čaj mi po pár dnech začal lézt krkem,“ přiznává zarytý milovník kávy.
Přímořské koření
K Olympu František Sojka jezdíval pracovně s návěsem. Teď pod ním stál se Štětináčem: takhle světle šedou jawu (znovu pod vlivem Foglarových Rychlých šípů) z druhé poloviny padesátých let pojmenoval. „Já odjakživa fandil spíš grázlíkům. Věřil jsem proto, že mě tahle trochu záporná postava nezradí. A ona dokonce podala olympijský výkon,“ rozplývá se šofér náklaďáku, který se řídil a řítil pouze podle papírových map. Vytoužené mety dosáhl. Rychle se vykoupal v moři a vymýšlel, jak si tisíce kilometrů vedoucí do České republiky okořenit. Pomyslným pepřem se stala třeba Albánie nebo severní Makedonie. „Tam úroveň silnic trochu drhla. Dalo se to ale přežít. A především převážily pozitivní prožitky podél pobřeží. Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko nebo Slovinsko – prostě krása s velkým K,“ rozplývá se muž, jehož náboženstvím je Jawa.
Klikař žádá Írán
Plných 6335 pokořených kilometrů a pouze dvě vyměněné žárovky – takzvané „sulfitky“. „Asi jsem holt klikař,“ pronáší ve své pracovně vyzdobené desítkami fotek František. I proto možná dumá nad ještě ztřeštěnějšími akcemi. „S touhle zelenou Jawou 350 typ 634 alias Bohoušem,“ ukazuje po chvíli na dvorku na stroj z roku 1974, „mě láká Írán. Bůhví, jak to všechno bude. Vždyť já už teď měl sedět za volantem expedice Tatra kolem světa 2, kam si mě vybrali jako jednoho ze sedmi vyvolených řidičů. Zrovna dneska večer mám s kluky sezení. Třeba to vyjde a za pár týdnů se za nimi do Turecka přesunu.“ Nebojte – letadlem. Ne na motorce.