Jihočeši popravení nacisty skončili v rybníce Vítek. Jejich popel sypali ze známého mostu

„Tento most je spojený s asi nejtragičtějším obdobím našich moderních dějin, takzvanou heydrichiádou. Tehdy stovky českých vlastenců zemřely na nacistických popravištích. Jihočeši byli popravováni v Táboře, zpopelněni v Českých Budějovicích, a protože nacisté nechtěli, aby po nich cokoli zbylo, tak jejich popel zčásti sypali právě tady do rybníka Vítek,“ vysvětluje Jan Ciglbauer, publicista, který se zabývá válečnou historií.

Po atentátu na Heydricha v roce 1942, kdy se rozjela mašinerie odsuzování Čechů za naprosté nesmysly většinou označené jako schvalování atentátu, nacisté hledali vhodná místa pro vykonávání poprav. V jižních Čechách vybrali Spálený les u Klatov, kde bylo popraveno asi 74 osob, a Tábor.

„Tábor byl tradičně husitské město, symbol české státnosti, tak nacistům vadil už od začátku okupace. Dokonce se navrhovalo, že by tam mohlo vzniknout židovské ghetto jako v Terezíně. Nakonec tam nacisté umístili popraviště, a to do areálu místních kasáren, kde pak bylo popraveno 156 lidí,“ říká Jan Ciglbauer.

Jižních Čech se pomsta za atentát dotkla ve vší tvrdosti. K první popravě došlo už 30. května 1942, kdy bylo pět mužů zastřeleno ve sklepě budovy budějovického gestapa na Lannově třídě. Došlo k tomu na svévolný rozkaz tehdejšího velitele služebny, který k tomu neměl žádné pravomoci ani instrukce.

Pět zastřelených mužů pocházelo z Týna nad Vltavou. „Tato pětice se 27. května, kdy byl spáchán atentát, účastnila soukromé oslavy ve vltavotýnském hostinci. Ve chvíli, kdy zapnuté rádio ohlašovalo spáchání atentátu, muži spontánně začali připíjet na zdraví atentátníků. Bohužel v hostinci byl i jeden místní kolaborant, který je okamžitě udal,“ vypráví Jan Ciglbauer s tím, že od 3. června se pak oficiálně popravovalo v Táboře.

Pár metrů od mostu se narodil Karel Čurda

Udavačů však podle něj v kritické době nebylo tolik, jak si dnes myslíme. „Dneska je až příliš démonizována ta údajná udavačská činnost Čechů. Někdy se píše o národu udavačů, ale to je nesmysl, taková realita nebyla. Jednak neexistuje žádné celoevropské srovnání, a pokud bychom se toho pustili, zjistíme, že Češi v té míře kolaborace nijak nepřevyšovali ostatní, třeba ve Francii nebo Nizozemí byla větší. U nás se udavači rekrutovali většinou ze smíšených rodin nebo to byli fašisté již před válkou,“ komentuje.

Redaktor Zdeněk Zajíček na kamenném mostě mezi Starou a Novou Hlínou, z něhož nacisté sypali popel popravených do rybníka Vítek|foto:Jan Ciglbauer

Paradoxní však je, že zrovna pár metrů od mostu přes rybník Vítek, v Nové Hlíně, se narodil Karel Čurda, který se stal až synonymem zrádce. „To je zrovna hrozně složitý případ a nedá se označit za čistokrevného udavače nebo kolaboranta. On odešel do Anglie a šel do akce do protektorátu s tím, že bude bojovat proti nacistům. To prostě chtěl, ale pak ho ty události tak semlely, že se dostal tam, kam se dostal. Neseskočil ale do protektorátu s tím, že svoje kamarády udá, nelze svádět celou vinu na něj,“ myslí si Jan Ciglbauer.

Do 3. července 1942, kdy bylo zrušeno stanné právo, bylo v Táboře popraveno 156 osob. Na památníku dnes ale najdeme jen 154 jmen. Gestapáci totiž využili příležitosti a zbavili se také dvou svých nepohodlných konfidentů.

Na seznamu popravených jsou muži i ženy ze všech sociálních skupin – profesoři, učitelé, dělníci, bývalí vojáci, řemeslníci. U většiny z nich bylo jako důvod uvedeno takzvané schvalování atentátu.

Typickým příkladem je osud krejčího Jaroslava Rybáka ze Včelné. „Ten na začátku června, když vešlo ve známost, že Heydrich zemřel, oznamoval tuto zprávu sousedům na ulici slovy: Tak ta svině Heydrich už chcípnul. Doneslo se to jednomu místnímu udavači a hned druhý den byl Rybák ve své dílně v Plavu zatčen a odvezen rovnou na táborské popraviště. Nedali mu ani možnost rozloučit se se ženou a malým synkem,“ popisuje Jan Ciglbauer.

Čtěte také

Rukování do Wehrmachtu a děsivě zmanipulované volby čekaly Čechy, kteří zůstali v zabraných Sudetech

Na popravišti skončili i skuteční odbojáři. Jedním z nejvýznamnějších byl budějovický kamenosochař Jaroslav Benda, který schovával zbraně. Stal se obětí udavačky, která si myslela, že má něco společného s atentátem. Při vidině vysoké odměny, která byla za atentátníky nabízena, Bendu udala. Spolu s ním bylo zatčeno několik jeho spolupracovníků.

Druhý den po zatčení obvykle už lidé mířili na popraviště. Během jednoho dne je ale ještě příslušníci gestapa šikanovali, brutálně vyslýchali a okrádali o majetek. Těla obětí se převážela v bednách do krematoria v Českých Budějovicích ke zpopelnění. Pak bylo potřeba se ještě zbavit samotného popela.

„Nacisté nechtěli popel nikam zakopat, protože by tak vlastně vzniklo pietní místo. Chtěli opravdu ty lidi zlikvidovat beze stopy. Nejprve popel vysypávali z aut a rozjížděli ho po silnicích, pak přišli s nápadem sypat ho do vodních ploch. V jižních Čechách bylo vytipováno několik rybníků, a jak víme z poválečných výslechů některých dopadených gestapáků, většina popela byla přivezena mezi Starou a Novou Hlínu na historický kamenný most a vysypána do rybníka Vítek,“ uzavírá publicista.