Dlouhá léta mohli Brňané vídat, jak jejich proslulý soused Oldřich Mikulášek vychází ztěžka a o holi ze svého bytu v Mášově ulici, aby poseděl v některé ze svých oblíbených hospod či vináren, nejčastěji s dalším básníkem společného osudu Janem Skácelem.

S ním ho ostatně pojila i určitá zvláštnost. Skácelova tehdejší manželka Božena byla totiž do roku 1949 první ženou Mikuláška, jenž by minulé úterý slavil 110. narozeniny.

7 fotografií

A bolestný osud syn železničáře nezažíval jen po fyzické stránce. Zatímco dnes daleko čtenější a protežovanější Skácel byl autorem líbivých zvukomalebných veršů, Mikulášek tvořil hlavně ty bouřlivé a rozervanější.

Bouřlivým vztahem koneckonců procházelo i přátelství obou s Brnem neodmyslitelně spjatých básníků, za normalizace na dlouhá léta komunisty umlčených a nevydávaných. Pro Mikuláška musela být ta léta ovšem o to obtížnější, že měl od vážného úrazu v roce 1967 obrovské potíže s pohybem a často musel být hospitalizován.

Druhá Mikuláškova žena Věra navíc dosvědčila, že poslední léta svého života už básník ani nedokázal vyjít schody v domě bez výtahu, takže okno do dvora zakončeného cihlovou zdí se mu stalo jedinou vyhlídkou. Ve svém velmi cenném dokumentu s názvem „Oldřich Mikulášek, bard moravský“ i tuto vzpomínku zachytil v roce 2010 režisér Karel Fuksa.

Česká televize zmíněné filmové svědectví odvysílá v neděli ve 23:15 na stanici ČT art a lze jej pouze doporučit. Už proto, že v něm na oceňovaného básníka vzpomíná řada dnes už bohužel nežijících pamětníků – například spisovatelé Antonín Přidal a Jan Trefulka nebo básníkův jediný syn Ondřej, který zemřel před šesti lety.

Totality ustál se ctí

Tento bývalý herec Národního divadla Brno zarecitoval i otcovu báseň Les přímo nad Pisárkami na lesní cestičce vedoucí k Myslivně, kterou za jeho dětství otec ještě zvládl vyšlápnout a kde ho tyto verše napadly. „Mám rád les,/ že toho nenamluví/ ani zaživa...“

Báseň navíc končí pro hrdého Mikuláška typicky: „Po smrti – pouhé pařezy –/ světélkují dušičkami zemřelých/ a obrůstají václavkami,/ svými sirotky.// Tak voní, že musíš pokleknout/ a sehnout hlavu k těm popravčím špalkům,/ abys vdechl aspoň něco/ z osudu těch, co stojí/ celý život zpříma.“

Nelehké 20. století, v němž básník narozený v Přerově prožil všechny jeho totality, přičemž se o pár let nedožil ani změny poměrů v roce 1989, ustál se ctí, byť nikoli radostně.

Za německé okupace musel z místa redaktora Lidových novin, kvůli kterému se v roce 1937 přistěhoval nadobro do Brna, odejít do redakčního archivu. Po válce se mu dařilo jak profesně, tak literárně, napsal řadu svých sbírek a také se v roce 1952 oženil s kolegyní z rozhlasu Věrou, rozenou Trojanovou, s níž se mu o rok později narodil zmíněný jediný syn.

Jenže to nejhorší mělo teprve přijít. Na Velikonoční pondělí si při procházce po Botanické ulici zlomil nohu tak nešťastně, že si nejen 21 měsíců poležel v brněnské Úrazové nemocnici, ale hlavně pak trpěl stálými následky, na něž dostal invalidní důchod.

Miloval víno, někdy až moc

Když pak v roce 1971 vystoupil z komunistické strany a odmítl se naopak přihlásit do normalizačního spisovatelského svazu, komunisté ho zapsali na svou černou listinu a do tisku se na dlouhá léta nedostaly ani jeho vynikající verše z přelomu 60. a 70. let.

Ty vyšly prvně až o deset let později v exilovém nakladatelství v Torontu. U nás pak tato zvláště ceněná sbírka Agogh spatřila světlo světa až v roce 1989, tedy po básníkově smrti.

Samozřejmě, tyto rány osudu zapíjel básník i milovaným vínem. Normou mu prý bývaly až „tři litříky“, jak dosvědčil jeho přítel z mládí Jaroslav Dresler.

„Víno vyřklo i závěrečný básníkův ortel – na začátku roku 1985, navíc na svátek svatého Oldřicha, upadl v oblíbené Bzenecké vinárně a následkem tohoto úrazu po pěti měsících zemřel,“ uvedl Jan Pirner ve své práci Interpretace pozdního díla Oldřicha Mikuláška.

Na svého dědu nezapomněl ani básníkův vnuk, divadelní režisér Jan Mikulášek: „Přál bych si po něm i něco podědit. Byl osobnost, která se neobjevuje každý den. Člověk silný a nekompromisní.“