Poslední květnový den roku 1970 se na tribuny Estadio Azteca v Mexico City natlačilo 107 tisíc fotbalových fanoušků. Aby ne, zápasem domácího týmu se Sovětským svazem začínalo mistrovství světa. Gól diváci neviděli, přesto byli svědky historické události. Německý sudí Kurt Tschenscher sáhl ve 30. minutě do kapsy a Kachimu Asatianimu ukázal žlutou kartu. Sovětský (či přesněji gruzínský) záložník se tím zapsal do dějin jako ten, kdo byl poprvé napomínán prostřednictvím nové pomůcky.
Tschenscherovi se zřejmě vytahování žlutých karet zalíbilo, protože jich v utkání nadělil pět. V kapse měl i červenou, stejně jako všichni kolegové na turnaji, ale nikdo z nich ji v Mexiku nepoužil.
V tomhle ohledu se historie měnila až o čtyři roky později, na MS v Západním Německu. Prvním červeným hříšníkem se stal chilský útočník Carlos Caszely, který v utkání s domácím mužstvem fauloval Bertiho Vogtse a po předchozí žluté kartě ho turecký sudí Dogan Babacan poslal předčasně do kabin.
Z pozice šéfa komise rozhodčích FIFA oba historické zápasy sledoval Ken Aston. Angličan, který systém udělování karet vymyslel.
Prvním impulsem ke změně se stalo utkání Chile-Itálie na světovém šampionátu v roce 1962, které sám vedl. Byla to jedna z nejšpinavějších fotbalových bitev vůbec; první faul se pískal ve dvanácté vteřině a už v osmé minutě musel Aston vyloučit italského hráče Giorgia Ferriniho. Strhla se kolem toho mela. Ital, který neuměl anglicky, se tvářil, že nerozumí, co po něm sudí chce, a odmítal opustit hřiště. Nakonec ho musela z trávníku odvést chilská policie, později mezi surově hrajícími týmy zasahovala ještě dvakrát.
Astonovi bylo jasné, že bude třeba vymyslet systém, který pochopí každý hráč, stejně jako diváci na hřišti i u televizních obrazovek.
Slovně oznamované tresty totiž často vnášely do hry spíše zmatek a zbytečné emoce. Situace se totiž opakovala i ve čtvrtfinále MS 1966 a stala se počátkem dlouhotrvající, ostré rivality Anglie s Argentinou. V hlavní roli byla opět jazyková bariéra – tentokrát mezi německým rozhodčím Rudolfem Kreitleinem a jihoamerickým kapitánem Antoniem Rattínem. A po vyloučení musela opět do akce policie. Navíc po zápase panovaly zmatky, jestli v nervozním závěru nebyla potrestaná i domácí hvězda Jack Charlton.
Jak praví legenda: když Aston coby šéf rozhodčích jel situaci řešit, musel zastavit na křižovatce a střídající se barvy na semaforech mu vnukly nápad. Žlutá a červená, to je ono! Varování a vyloučení.
Za čtyři roky v Mexiku už patřily karty do povinné výbavy rozhodčích. Fanoušci si na ně rychle zvykli – i proto, že turnaj v roce 1970 se už do světa vysílal v barevném formátu. Mimochodem, prvním čs. hráčem napomínaným žlutou kartou se stal reprezentační stoper Alexander Horváth v úvodním zápase proti Brazílii.
Penaltový rozstřel je mladší jen o pár týdnů
Rok 1970 byl vůbec bohatý na převratné novinky, které dneska považujeme za samozřejmou součást fotbalu i jiných sportů. Jenom pár týdnů po žluté a červené kartě se totiž zrodil penaltový rozstřel.
I tady funkcionáři tušili, že opakování zápasu v případě nerozhodného stavu nebo dokonce postup na základě losu (jako se to stalo v semifinále EURO 1968, kde o výhře Italů nad Sověty rozhodlo hození mincí) není dlouho udržitelná praxe. S nápadem na rozstřel přišlo víc hlav, prvenství je ale nejčastěji připisováno německému rozhodčímu Karlu Waldovi. Nejdřív dokázal přesvědčit bavorský fotbalový svaz, pak se přes německou federaci dostala novinka už k UEFA a FIFA.
Premiérovým mezinárodním zápasem, který rozhodl penaltový rozstřel, se 30. září 1970 stal odvetný duel Honvédu Budapešť s Aberdeenem (5:4) v 1. kole dnes již neexistujícího Poháru vítězů pohárů.
O šest let později, jak ví každý český, slovenský a německý fanoušek, rozsoudila střelba ze značky pokutového kopu finále mistrovství Evropy v Bělehradě, jako první velkou akci v historii. Ironií osudu se původně měl zápas v případě nerozhodného výsledku opakovat, ale západoněmecký svaz si pár dnů před finále prosadil penalty, protože hráči si nechtěli krátit už tak osekanou klubovou dovolenou…
Kdo ví, kdyby Franz Beckenbauer a spol. tolik nepospíchali na Ibizu, možná by nikdo ve světě dneska Antonína Panenku neznal.
