Argentinec v Praze, městě svých snů

Projekt České knihy představuje zahraničním posluchačům výběr nejzajímavějších románů české literatury. Jak se vám tento projekt líbí a jak jste do něj zapojen?

Jde o skvělý nápad. Scénáře píše spisovatelka Pavla Horáková a já se podílím na jejich překladu do španělštiny a jejich prezentaci pro španělsky mluvící posluchače. Líbí se mi, že se díky tomu mohu seznámit s knihami, které jsem dosud nečetl, jako je třeba Ouředníkova Europeana či Ajvazovo Druhé město.

Máte nějaké reakce na tento projekt od vašich krajanů v Argentině? Jaké existuje v hispánském světě povědomí o české literatuře?

Mám řadu pozitivních reakcí na projekt Českých knih jak ze Španělska, tak z Argentiny. Překvapilo mě, že některé knihy byly přeloženy do řady jazyků, ale ne do španělštiny, jako například Klapzubova jedenáctka nebo Druhé město. Podle mě česká literatura v hispánském světě sice zatím moc známá není, ale má pár velmi oddaných příznivců. Argentinci znají sice málo českých knih, ale jde o díla vysoce ceněná, jako je například Švejk či Válka s Mloky. A samozřejmě celý Kafka. Ten je v Argentině enormně populární, což je podle mě dáno tím, že zde má psychoanalýza stále velkou váhu i v kulturní oblasti a Kafkovy knihy jsou tu nahlíženy hlavně z pohledu psychoanalýzy.

Dva z Buenos Aires. Prozaička Mariana Enríquezová a spisovatel Juan Pablo Bertazza během návštěvy Českého rozhlasu|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Mají podle vás česká a argentinská literatura něco společného?

Shodou okolností se tím právě zabývám v rámci svého postgraduálního studia! V české i argentinské literatuře je podstatný prvek „jiného“. Myslím, že to do určité míry souvisí s historií obou zemí. Ačkoliv je Argentina latinskoamerickou zemí, má v sobě cosi velmi evropského a toto napětí je přítomno i v literatuře. Na druhou stranu jsou tu značné rozdíly, například v argentinské literatuře je oblíbený a častý žánr povídky, což v české literatuře chybí. Samozřejmě až na pár skvělých výjimek, jako jsou například Čapkovy Povídky z jedné a z druhé kapsy.

Jaký máte vztah k rozhlasu jako k médiu?

Považuji ho za jedno z nejkrásnějších médií. Navzdory všeobecnému rozvoji nových technologií neztrácí své místo. Funguje paralelně s novými formáty, jako je třeba podcast. To mi připomíná situaci s tištěnými knihami: e-knihy a čtečky mají řadu předností, ale tištěná kniha má stále něco do sebe. Se stanicí Radio Prague International spolupracuji nejen na projektu České knihy, ale připravuji pro ni i rozhovory, díky kterým objevuji stále nové tváře Prahy. Nedávno jsem například dělal rozhovor s mužem, který ručně zhasínal během adventu lampy na Karlově mostě.

Pražský syndrom vyšel nejprve v Argentině, teprve poté česky|foto:Novela Bohemica

Vaše sci-fi Pražský syndrom se zdá být díky metafoře záhadného viru nyní v souvislosti s pandemií aktuální. Napadla vás zpětně tato souvislost? 

Několik mých argentinských i českých přátel mě sice na tuto paralelu upozornilo, ale já tam upřímně řečeno příliš spojitostí nevidím. Záhadný pražský syndrom v mé knize má spíš metafyzický než lékařský rozměr a nezpůsobuje sám o sobě smrt, pouze oznamuje její datum na čelech obětí. Ale můj román předpověděl něco jiného, co se nyní děje v souvislosti s pandemií a co v době, kdy jsem knihu psal, působilo naprosto neskutečně. Ke konci totiž líčí Prahu bez turistů, v níž se lze v poklidu procházet po Karlově mostě a kde se sami Češi chodí dívat na Staroměstský orloj, protože se tam netlačí žádní turisté. Tato předtucha mě samotného překvapila.

Pražský syndrom vyšel nejprve v Argentině, teprve poté česky. Jak byl ve vaší rodné zemi přijat a proč jste se rozhodl věnovat svou prozaickou prvotinu Praze?

U psaní je podle mě klíčová až fyzická potřeba vyslovit se k určitému tématu. A já jsem měl potřebu napsat, co tak zvláštní město, jako je Praha, dokáže cizinci poskytnout. Proto si myslím, že dokáže promlouvat i ke čtenářům, kteří žijí na druhém konci světa. Moje kniha měla v Argentině několik kladných recenzí. Jedna renomovaná kritička mimo jiné upozornila na paradox, že se román sice odehrává ve vzdáleném městě, ale je zároveň něčím velmi „argentinský“.

Na čem nyní pracujete a kde se cítíte být doma?

Právě dokončuji povídkovou knihu o situacích, postavách a místech, které mě v Praze zaujaly. Ačkoliv jde o fikci, rád bych ji pojal víc publicisticky. Také jsem začal psát prequel k Pražskému syndromu, tentokrát jde o příběh Češky žijící v Argentině. Díky tomu jsem stále tak trochu v kontaktu s Buenos Aires. Myslím, že jsem vlastně našel skvělý recept na to, kde se cítím doma: žiju v Praze, ve městě svých snů, a píšu o Buenos Aires, odkud pocházím.