Foto pxhere.com
Před pár týdny vyšel v největším belgickém deníku Le Soir editorial šéfredaktorky Béatrice Delvaux s názvem Znovuotevřít muzea: Způsob, jak ukázat, že jsme ještě naživu. Kultuře a dopadu epidemie na ni byly věnovány první tři strany. Ochrana kulturního sektoru teď patří mezi nejsilnější témata. Přetahuje se o ni levicově-ekologická strana Ecolo s liberální stranou Mouvement réformateur. Obě navrhují velmi komplexní a dlouhodobou podporu široké škály aktérů na federální úrovni. Belgická diskuse o podpoře kultury v době epidemie a těsně po ní odráží její relativně silnou pozici. Kultura není vnímána jako zbytný luxus a její potřeba není zpochybňována, což je vidět i na zmiňované expanzivní podpoře kultury též ze strany liberálů. Debata se štěpí okolo jiných linií.
Belgická scéna je relativně dobře financovaná, obecně působí celkem kooperativně, subjekty na sebe nekoukají jako na smrtelné nepřátele v boji o pár eur a rámci krize volá celá řada hlasů po solidaritě.
V první řadě se na ní samozřejmě projevuje roztříštěnost belgické správy. Svou politiku na podporu kultury formuluje federální vláda, ale i vlády jednotlivých belgických jazykových společenství, měst, a dokonce i tradičně silných městských částí – některé z nich zavádějí vlastní způsoby, jak podpořit své umělecké komunity (a některá města se soběstačností jim vlastní také zavedla bezpečnostní opatření ve formě uzavření kin a divadel dříve než federace – například Leuven). Jednotlivá společenství rozhodují o konkrétní formě a výši podpory, ale zákonný statut umělce může řešit jen federální úroveň. Došlo ale k nečekanému úkazu – ministři kultury všech společenství, zastupitelé ministerstev financí a další aktéři po letech, kdy to vypadalo jako neproveditelné, v reakci na krizi konečně ustanovili jakousi kulturní obdobu „bezpečnostní rady státu“, jak jejich konferenci přezdívají média, a byli schopni se domluvit na harmonizaci svých kroků. Příslovečná roztříštěnost Belgie tak v současné situaci byla aspoň na chvíli překonána.
Veřejné instituce volají po podpoře soukromých
Druhou silnou linkou je otázka role umění ve společnosti. Kultura je definována jako veřejný zájem, a tak je s ní také nakládáno – tedy bez přílišné skromnosti. Jedním z nejvýraznějších momentů byl otevřený dopis ke stavu kulturní scény, pod nějž se podepsalo na tři sta umělců, včetně slavného režisérského dua bratří Dardennů, senzace frankofonní popové scény Angèle a řady dalších. Mezi požadavky patří důkladná analýza současného stavu a vydání rozvrhu uvolňování opatření, ale také rozšíření statutu umělce tak, aby na něj dosáhla celá řada souvisejících profesí, a podpora členům sektoru na dobu neurčitou (s předpokladem alespoň jednoho roku), tedy do doby, než bude dostupná vakcína. Luc Dardenne upozornil na to, že „privatizace ve zdravotnictví a ve využití přírodních zdrojů vedla ke katastrofě“ a není možné jí aplikovat v oblasti kultury, natož pod tlakem krize. Komerční hlediska, tedy poptávka a nabídka, nemají být klíčem k vytyčování podpory sektoru.
Podobné požadavky vyslovila také „supearsociace“ několika kulturních asociací No Culture No Future, která přidala i bod, aby se nepodmíněná podpora pro pracovníky v kultuře vztahovala na všechny v podstatě bez ohledu na status nebo současně definované právo na podporu, a požadavek na veřejný pojišťovací fond pro kulturní podnikatele, kteří budou i v dalších měsících čelit těžko předvídatelnému riziku rušení akcí. Obecně se čeká na pozvolné otvírání divadel a koncertních sálů, zatím však budou povolené jen akce na čerstvém vzduchu a pro omezený počet diváků, což je udržitelný model pro veřejně financované instituce, ale ne pro soukromé subjekty, závisející na příjmech ze vstupného. Ve veřejné debatě zkrátka rozdíl mezi soukromým a veřejným subjektem nehraje žádnou roli – ba naopak, veřejné instituce volají po větší podpoře těch soukromých, které jsou ve větším riziku.
To ukazuje na třetí silné téma – solidaritu napříč sektorem. Belgická scéna, relativně dobře financovaná, zejména ve Flandrech často v rámci dlouhodobých grantových programů, obecně působí celkem kooperativně a subjekty na sebe nekoukají jako na smrtelné nepřátele v boji o pár eur. V rámci krize volá celá řada hlasů po solidaritě: ať už jde o gentské kulturní prostory, které chtějí peníze za nevrácené vstupenky věnovat přímo umělcům, nebo zmiňovaný dopis, který výslovně požaduje ochranu nejmladších umělců, kteří se ještě nestihli etablovat a vytvořit si tak záchytnou síť. Často také zní požadavek rozšíření podpory i na pomáhající profese v kulturní sféře a celkově na komplexnější definici role umělce. S.O.S. Relief nestátního uměleckého networku State of the Arts zase přes novou platformu spojuje ty, kdo potřebují drobnou jednorázovou finanční výpomoc ve výši od 50 do 400 EUR s individuálními dárci. Jejich heslem je „Nevěříme v charitu, ale v solidaritu“.
Mnozí též upozorňují na to, že umělci čelili těžké situaci již před krizí – vlámská kulturní scéna prošla na podzim minulého roku velmi tvrdými škrty a ve Flandrech je medián příjmu umělců ve všech sektorech nižší než celkový medián příjmů. Dlouhodobé téma sektoru – důstojnější výše příjmů, která je považována za samozřejmou metu – teď nabralo na intenzitě. Při diskusi o podpoře se často mluví o ztrátách umělců oproti běžnému provozu a jejich vyrovnání, nikoli o přidělení minimální částky na přežití.
Jak financovat kulturu? Zdaněním Gafam?
Vyvstává otázka, které budou v různé míře čelit všechny státy: odkud financovat dlouhodobou podporu sektoru, kterému se propadly příjmy o 93 procent a který tvoří 5 procent belgického HDP a zahrnuje přes 200 tisíc pracovních míst? Mouvement Réformateur navrhuje mimo jiné zdanění tzv. Gafam (Google, Apple, Facebook, Amazon, Microsoft) na základě argumentu, že z přechodu kulturní tvorby na online těží právě tito hráči, kteří se ale nijak nepodílejí na redistribuci zisků. Tato debata ovšem bude muset být vedena na evropské úrovni. Mluví se i o dalších způsobech, jak dostat do ekonomiky peníze – od „stravenek“ na kulturu distribuovaných v zaměstnáních až po povinné zvýšení belgické produkce ve veřejnoprávních médiích. Prodlužovat se budou daňové úlevy místního „daňového ráje“ audiovizuálních průmyslů. Obecně ale v debatách nepřevládá pohled na kulturu jako na generátor dalších peněz. Diskuse o roli kultury je tedy v Belgii často zároveň debatou nad post-epidemickou společností, kde se některé hodnoty vynořují s novou naléhavostí.
Zatímco zmiňovaný dopis tří stovek umělců chce podporu všem institucím, dokud budou ve ztrátě, a kulturu tak i v budoucnu vidí ve víceméně nezměněných obrysech, nejprogresivnější část scény již nějakou dobu říká, že dělicí linie mezi uměním a běžným životem by měla zmizet a umění by se mělo stát aktivismem na plný úvazek. Dlouho proklamovaná autonomie umění je podle těchto hlasů iluzí, navíc zbytečnou. Pro dramaturgy některých důležitých institucí (Kaaitheatre, Globe Aroma, Beursschowburg) je v těchto intencích klíčová otázka, jak se sebou naložit, pokud již nebudou moci plnit roli přivádění lidí pod jednu střechu. Co bude s nově vznikajícím bruselským centrem pro scénická umění, když do jeho plánovaných sálů nebudou moci přijít lidé?
Někteří odpovídají, že rolí kulturních institucí má nadále být sdružování lidí, ale ne nutně ve starých formách a prostorách či za účelem zhlédnutí přestavení, ale zkrátka lidí z různých prostředí, kteří k sobě budou hledat cestu na základě nových potřeb. Divadla se tak můžou stát spíše symbolickým než fyzickým prostorem, například pro marginalizované skupiny. Známá umělkyně-aktivistka Rachida Aziz říká, že umění bude nadále hrát klíčovou roli přinášení „pohybu“, tedy jakéhosi myšlenkového kvasu, což je pro společnost o to důležitější, o co naléhavěji cítíme potřebu vybudovat nový systém na místě skomírajícího kapitalismu. Je důležité podotknout, že tyto hlasy volající po redefinici samotného kulturního provozu nejsou hlasy z okraje, ale naopak z klíčových belgických kulturních institucí.
Naléhavá témata, tradičně silné postavení kultury a vysoké ambice sektoru ale nemohou přehlušit tvrdou realitu: řada umělců je teď zasažena do takové míry, že se pořádají sbírky na jídlo pro ty, kteří jsou na tom nejhůře a kteří propadli současnou záchrannou sítí. Ačkoli v Belgii vznikla kulturní obdoba bezpečnostní rady státu, zasedla až dva měsíce po vypuknutí krize. A některým z jejích subjektů mezitím došly zásoby.
Autorka je ředitelka Českého centra v Bruselu.