Nejsem pro divadlo ideálně ustrojen. Osudy Ivo Krobota
„Já v podstatě nerad bilancuji. A hlavně si říkám – není to ještě brzo?“ Těmito slovy začíná svoje desetidílné vyprávění letos 71letý divadelní režisér, pedagog Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, profesor Ivo Krobot. Jeho rozhlasové vzpomínání si poslechněte v premiéře on-line.
Režisér Ivo Krobot (1948) prožil svoje dětství na okraji Sudet – v obci Hrabišín nedaleko Šumperka, kam se dodnes vrací do svého rodného domu. Jeho osudy představují v pestrých obrazech téměř všechny dějinné události od roku 1948 po současnost. Spletitý životní příběh začíná už datem narození, které si jeho rodiče tak trošku sami „určili“.
Divadlo jako osud
Ivo Krobot říká, že rozhlasové vyprávění bude jeho „rozvzpomínání“: připomíná tak nejen jednu ze svých nejslavnějších inscenací v Divadle Husa na provázku, která se hrála nepřetržitě více než pětatřicet let (název inscenace „Rozvzpomínání“ podle společného scénáře s Petrem Oslzlým byl tehdy krycí název pro text „Obsluhoval jsem anglického krále“), ale především jeho výraznou část profesní kariéry a tou je dlouhá řádka inscenací na náměty děl Bohumila Hrabala, s nímž se spřátelil.
Každá generace má pocit, že se narodila do blbý doby.
„Zažil jsem naivní euforii padesátých let, aniž jsem tušil jejich zrůdnost, zažil jsem úžasný rozjezd šedesátých let i celej ten průšvih potom. A uvědomil jsem si, že něco se s tím dá dělat jen prostřednictvím práce. Nalezení smyslu přes práci, smyslu toho, co bylo, až po to, co je teď a co snad ještě chvíli mohu zkoušet chytit a uchopit. A když si vzpomenu na povídání dědků u karet a vypravování dědy legionáře, zažil jsem svým způsobem celé století. Se všemi těmi neuvěřitelnými proměnami. Každá generace má pocit, že se narodila v blbý době. Ale já si tím tak jistej nejsem,“ napsal Ivo Krobot v roce 2008 v měsíčníku Činoherního klubu.
Po absolvování střední školy pracoval nějaký čas jako kulisák v divadle v Šumperku – a tehdy už věděl, že divadlo bude jeho osud. V šedesátých letech, kdy „se bůh divadla zastavil v Praze“ (slova teatroložky Evy Stehlíkové), se snažil zachytit tehdejší skvělé a nezapomenutelné divadelní inscenace. Později byl přijat na brněnskou filozofickou fakultu (obor divadelní věda a dějiny umění), ale studia nedokončil. Pro své názory byl téměř rok politickým vězněm na Borech, kde mj. vyřezával z učebnic stránky se závadnými texty.
Po propuštění a po několika různých zaměstnáních (např. v Pozemních stavbách) byl nakonec přijat na obor režie na Janáčkovu akademii múzických umění. V Praze začal spolupracovat se studiem Dílna 24 (Divadlo ve stanu), jehož provoz byl v roce 1979 za dramatických okolností ukončen. Ve stejném roce začíná jeho téměř patnáctileté angažmá v Činoherním klubu, kde vytvořil desítky úspěšných představení (jeho první „hrabalovská“ inscenace Něžný barbar z roku 1981 s Petrem Čepkem, Jiřím Zahajským, Jiřím Císlerem a dalšími slavnými herci se pak hrála více než patnáct let).
Dodnes, když procházím ulicí Ve Smečkách, srdce se mi sevře jako při setkání se starou láskou.
Po roce 1991 následovalo několik sezon v Divadle pod Palmovkou, později v Národním divadle. A nikdy nepřerušil kontakt s Divadlem Husa na provázku, s nímž ho spojovala léta studentská a později profesní. Z této spolupráce vznikla například slavná fetišistická revue Babička (scénář napsali opět spolu s Petrem Oslzlým podle Boženy Němcové) s Jiřím Pechou v titulní roli (premiéra 1997). Vždycky se také rád vracel do divadelních souborů mimopražských i mimobrněnských – působil v činohře v Českých Budějovicích a v Klicperově divadle v Hradci Králové, několikrát také režíroval v zahraničí: Polsko, Maďarsko, Rakousko, Francie nebo Finsko.
Život je krásnej
Portrét Ivo Krobota by nebyl úplný, kdybychom nezmínili působení v Divadle u stolu, v tomto zcela výjimečném uskupení pro šedesát diváků, které vděčí za svoji existenci zakladateli, vynikajícímu dramaturgovi, režisérovi a herci Františku Derflerovi. Ten povolal Ivo Krobota ke spolupráci pětkrát, například mu nabídl režii inscenací o Ivanu Martinu Jirousovi „Magor“ nebo „Příliš hlučná samota“ Bohumila Hrabala. Když se jednou Ivo Krobota ptali, jaký hrabalovský citát by si vybral, odpověděl: líbí se mi pepinovský výrok: „Život je krásnej. Ne že by byl, ale já ho tak vidím.“
Desetidílné rozhlasové vzpomínání Ivo Krobota rozhodně není jen o divadle. Chvíle vyprávění patří také jeho rodině, stejně jako blízkým spolupracovníkům a přátelům, k nimž patřil například tragicky zesnulý hudební skladatel Jiří Bulis.
Psáno pro Týdeník rozhlas.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
