Občas někdo argumentuje, že KSČM je reformovanou stranou, která nemá s původní KSČ nic společného, čas od času se někdo ze strany i za minulost na oko omluví. Jaká je realita, se můžeme často přesvědčovat při skutečných výstupech jejich členů nebo v jejich novinách. A právě tak tomu je i v tomto případě. Haló noviny přinesly rozhovor s mužem, který údajně dobrovolně pracoval v uranových dolech v Jáchymově na začátku padesátých let. Článek Haló novinami byl nazván „Nekonečné lži sdělovacích prostředků“. Ve skutečnosti se jedná o nekonečné lži komunistického periodika.
V rozhovoru popisuje Jáchymov té doby jako v podstatě idylické místo. Muklové se tam měli stejně dobře jako civilní pracovníci, všichni byli veselí, líbilo se jim tam, vůbec je nikdo nemlátil, nemučil, neumírali tam, nikdo je nestřílel atd. Na otázku, zda si vězni stěžovali na podmínky, odpovídá Stanislav Kubec, horník z rozhovoru, takto: „Vůbec ne. Spíš říkali, že je to tam lepší než na Borech, že na Borech je to strašně dlouhé, protože tam je většinou zavřeli na samotku. Někdy sice říkali, že to je horší než v koncentráku, ale já o tom nic nevím. To víte, když je někdo zavřený, tak jednoduše nadává na cokoli, jako občas každý z nás, a ani nemusíte být zavření. Ale nechci to zlehčovat“.
A to rozhodně není všechno. Na otázku, jak se vězni v bolševických koncentrácích měli, říká Kubec toto: „Podle mne měli volný pohyb a fungovali tak nějak normálně. Akorát tam byly takové ty vojenské dřevěné baráky, kolem stál asi čtyřmetrový plot a na strážních věžích se hlídalo. A ani tam nebyl žiletkový plot. Co jsem tam byl naposledy, tak teď je tam, myslím, plot asi šest metrů vysoký. Přišel mi ten režim v táboře přijatelný. My jsme na tyto muže viděli z oken, oni sedávali kolem baráku a v klidu se slunili.“ Prostě ráj, volný pohyb, opalovačky, smích, pohoda.
Haló noviny se také ptají, zda vězni vypadali, že je někdo bije. Údajný svědek říká: „Ne, ti trestaní vypadali pěkně, vypadali jako my.“ Údajný horník si v rozhovoru libuje, jak moc peněz si v dolech vydělal. Stejně tak prý i vězni. Měli svůj biograf a prý šlo stejně jen o podvodníky. „Trestaní vydělávali stejně jako my. Oni měli v jejich pracovním táboře dokonce vlastní měnu. Měli tam svůj bufet, kde si mohli koupit sušenky, kávu, cigarety. Taky tam měli biograf a kapelu a údajně tam měli mít i divadelní kroužek. Já to vím od kolegy z Vápenic. Byl tam taky jeden muž, o tom vím, že odváděl dodávky obilí jako všichni ostatní, ale plnil do pytlů s obilím piliny a dostal za to něco přes rok natvrdo. Ono jich tam bylo víc, co okrádali ostatní anebo se snažili ošulit stát. To bylo ještě před vznikem jednotných zemědělských družstev, za soukromého zemědělství. Prostě se trestali obyčejní podvodníci a pak přišel rok 1968 a tihle zloději byli najednou všichni rehabilitováni jako političtí trestaní. Tento člověk okrádal stát a říkal si politický vězeň,“ stojí v další části neuvěřitelného rozhovoru.
Samozřejmě se jedná už o snůšku lží. V prvé řadě, do dolů se mohl dostat kdokoliv podle zákona, aniž by se dopustil jakéhokoliv trestného činu. Podle zákona 247/1948 Sb. § 2 stačilo k tomu, abyste byl zařazen do tábora na nucené práce to, že podle něčího názoru ohrožujete výstavbu lidově demokratického zřízení. Do tábora nucených prací mohl být zařazen člověk mezi 18-60 rokem života až na výjimky bez řádného soudu na dobu 3 měsíců až 2 let, z rozhodnutí funkcionářů Národních výborů, členů KSČ a KSS, kteří si tak vyrovnávali účty nejen se svými politickými odpůrci. O přikázání do TNP většinou rozhodovaly tříčlenné komise, jejich členy a náhradníky jmenoval Krajský národní výbor.
Dalším faktem je, že údajný horník prostě ani nemohl vědět, jaké podmínky v táborech jsou. Tábory byly oplocené a žádný civilista do nich neměl přístup.
Mezi léty 1950–1960 došlo v dolech ke 32 tisícům pracovních úrazů. Asi 450 jich bylo smrtelných. Kolik vězňů zemřelo v táborech na následky hladu, bití v korekcích a u výslechů, zimy či kolik jich bylo zastřeleno „na útěku“ není známo. Vězni sami sebe označovali slovem „mukl“ – muž určený k likvidaci. Pracovali bez jakýchkoliv ochranných prostředků, pouze v tzv. Věži smrti dostávali ½ litru silně odstředěného mléka na den.
Nápravně pracovní tábory byly zřízeny v prostoru Jáchymov, Horní Slavkov a Příbram, celkem šlo o 18 táborů. Na ostraze se do listopadu 1954 podílel útvar SNB Jeřáb, dále pak Vnitřní stráž Ministerstva vnitra. V těchto táborech byli kromě politických vězňů i kriminální, retribuční aj.
Tábory byly naprosto samostatnou jednotkou, proto zde musely být zabezpečeny všechny nezbytné činnosti a služby. V táboře byl velitelský barák s kancelářemi a světnicemi starších tábora, byly tu strážní věže („špačkárny“) a další zařízení sloužící k ostraze lágru. Dále se zde nacházely sklady (oděvní a proviantní), kůlny, ve kterých se skladoval otop, prádelna, prasečník, latrína, kuchyně, kantýna, „kulturák“, korekce, izolace a obytné baráky. V obytném baráku bylo asi deset světnic, ve kterých bydlelo v průměru dvacet muklů. Osazenstvo baráku spalo na palandách. Kromě postele směl mít každý mukl ještě kartonovou krabici, ve které měl veškeré své „bohatství“. V místnosti se kromě postelí nacházela ještě kamna, která se používala jen v obzvláště mrazivých dnech a nocích, neboť nebylo dostatek otopu.
Do roku 1951 došlo k schizofrenní situaci, kdy za vnitřní režim tábora zodpovídalo Ministerstvo spravedlnosti (vězeňská služba) a vnější ochranu tábora mělo na starosti Ministerstvo národní bezpečnosti (útvar SNB – Jeřáb). Tato poněkud nestandardní situace skončila 1. července 1951, od tohoto data za NPT zodpovídalo Ministerstvo národní bezpečnosti. V tuto dobu začalo pro potrestané pracující na uranu nejhorší období plné strádání, ponižování, trápení, mučení, absolutní degradace lidské bytosti, které se lišilo tábor od tábora v závislosti na období a veliteli. Toto období skončilo na podzim roku 1954, kdy ostrahu táborů převzala Vnitřní stráž ministerstva vnitra a poměry v NPT se částečně uklidnily. Vězni pracovali v podstatě zadarmo, ale podnik Jáchymovské doly platil za jejich práci táboru stejně, jako by stejnou práci vykonal civilní zaměstnanec. Po stržení peněz za stravu, ubytování, ostrahu apod. potrestaným mnoho peněz nezbylo. Objektivně vzato, práce potrestaných vyšla Jáchymovské doly dráž než civilní zaměstnanec, podnik např. financoval tábory.
První tábor se otevřel 10. prosince 1948 pro 29 mužů v Kladně. Do konce stejného roku jich bylo po celé republice zprovozněno 10 tisíc. Původní záměr ale počítal dokonce se třiceti tisíci. Nejvíc lágrů bylo na Ostravsku, Kladensku a Jáchymovsku blízko kamenouhelných a uranových dolů. „Anabáze skončila až smrtí Stalina a Gottwalda, jinak bychom skončili na Sibiři,“ dodal Růžička.
Životní podmínky v TNP se velmi podobaly těm vězeňským. Objevily se i názory, že byly horší než v německých koncentrácích. Některé tábory byly umístěny ve zděných budovách, jiné v nevyhovujících dřevěných barácích. Často chyběla pitná voda a jakékoliv hygienické či sociální zařízení.
Všichni zajatci museli pracovat: muži většinou v dolech, hutích, stavebnictví a keramickém průmyslu, ženy (tvořily zhruba pětinu zajatců) v lehkém průmyslu a zemědělství. Ušetřeni od práce nezůstali ani trvale nemocní, kteří pobývali v TNP Mírov, kde byli také internováni význační důstojníci československé armády. Podniky využívaly s oblibou levnou pracovní sílu k těžké a špatně placené práci, k níž jen obtížně získávaly běžné zaměstnance.
Zvláštní kapitolu v systému TNP představovaly tábory v Jáchymovských dolech. První z nich, Vršek, vznikl 3. října 1949. Brzy následovala další neblaze proslulá místa: Nikolaj, Plavno. Nejvíce vězňů, 1 638, pobývalo v Jáchymovských dolech v listopadu 1950. K likvidaci táborů přispěla mimo jiné mezinárodní kritika Československa za zákony legalizující nucenou práci. Definitivní legislativní tečku za existencí lágrů udělal v prosinci 1953 zákon číslo 102.
Autor: Jan Cemper
Odporná komunistická demagogie pod článkem o Miladě Horákové
Server Novinky přinesl 31. května 2020 důkladně zpracovaný článek Před sedmdesáti lety začal soud s Miladou Horákovou. V době zpracování tohoto textu je pod článkem 114 komentářů. Většina z nich justiční vraždu odmítá a polemizuje s podporovateli komunismu. Pro náš příspěvek jsme vybrali jsme ovšem vybrali komentáře osob, které jen s těží lze nazvat lidmi. Je smutné, že v ČR je legální strana, jejichž příznivci popírají zločiny té nejhorší éry komunistického režimu.
