Žánrově dílo ovšem románem není, jde o veršovanou alegorickou skladbu, kterou sepsal okolo roku 1230 francouzský básník Guillaume de Lorris. O 40 let později na něj navázal jeho kolega Jean de Meung a doplnil ji o druhou část.
Zatímco de Lorris svými verši opěvoval dvorskou lásku, de Meung ji naopak znesvěcoval cynickými a místy až oplzlými narážkami. Přesto byly od té doby oba díly vydávány jako celek pod jednotným názvem Román o růži.
Verše popisují životní pouť mladého rytíře, který se ocitne v překrásné zahradě. Zasažen šípy Amorovými, vzplane láskou k poupěti růže, přičemž se mu do cesty staví Rozumnost, Hrozebník a Žárlivost. Mezi alegoriemi typickými pro svou dobu prosakují i symboly ryze erotické: například když hlavní hrdina své vyvolené "škube květní lůžko".
Taková narážka musela na středověkého čtenáře zapůsobit podobně jako na současníka peprné pasáže z bestselleru Padesát odstínů šedi. A právě díky ní a jí podobným se také Román o růži proslavil a s uzarděním se do jeho řádek nořil každý, kdo uměl číst.
Jednoho hned napadne, že taková necudná poezie nemohla projít cenzurou středověkých mravokárců. Kupodivu ale nemáme zprávy o tom, že by ji církev zakazovala (kněží si v jejích opisech možná sami rádi zalistovali), zato se proti ní ostře vyhradila středověká spisovatelka a feministka Kristina Pisánská (1364–1430). Nelíbilo se jí, že verše zkreslují a vulgarizují obraz ženy.
Erotické prvky v literatuře naopak vůbec nevadily pařížské ilustrátorce Jeanne de Montbaston, která zhruba v polovině 14. století doplnila Román o růži o necudné obrázky plné mužských údů.
Některé stránky z původního rukopisu se však přeci jen v průběhu staletí ztratily a na své znovuobjevení čekaly až do roku 2019. Historikové se při jejich zkoumání vůbec nedivili, že se je někdo pokusil ukrýt. Zmínky o "tuhé a silné holi, která se zapichuje do příkopu," či o "svatyni ukryté mezi dvěma nádhernými sloupy" byly zřejmě až příliš přímočaré.
