RECENZE: V téhle partě není žádný kladný hrdina. Zasedání městské rady v Protokolu je komický rituál

Protokol (v originále The Minutes) začíná jako zábavná satira na maloměstské poměry, která se posléze láme v zásadní úvahu o kolektivní odpovědnosti. A také o lži, na které leckdy bývá postaven svět a z níž často vyrůstá prosperita, které se nikdo nechce vzdát.

Letts tu vlastně rozvíjí známou poučku, že historii píší vítězové, a ukazuje nemilý fakt, že když se s pravdou manipuluje s patřičnou drzostí a hulákáním, lze poměrně hladce dosáhnout vítězství. Že zkrátka pravda je někdy hodně nepříjemná a nikdo o ni nestojí a že čím nehorázněji se lže, tím lépe.

Zasedání městské rady jako sled absurdit

Děj hry se odehrává na zasedání městské rady v americkém městečku Big Cherry, a jak se později ukáže, to má svou temnou historii, která se odráží i v jeho názvu. V režii Filipa Nuckollse hezky ožívá směšná menažerie místních radních, kteří se vyznačují různými stupni omezenosti, zbabělosti, oportunismu, popletenosti, neurotičnosti či zkorumpovanosti.

Je tu také nováček Peel (Aleš Petráš), který vyniká značnou umanutostí, což nakonec spustí zásadní konflikt, na minulé schůzi totiž kvůli úmrtí matky nebyl a nyní se celou dobu dožaduje protokolu z ní, což je jaksi problém. Ne že by jej zapisovatelka, paní Johnsonová, nevyhotovila, ale část zastupitelstva si nepřeje minulou schůzi rekriminovat…

Než se vše vyhrotí, probíhají komicky absurdní spory, které režie umí dobře načasovat a rozkošatit. Třeba tahanice o parkování, kterou vyvolá nejstarší člen rady, natvrdlý, ale o to úpornější pan Oldfield v podání Tomáše Kargera, pak se zase o slovo přihlásí paní Innesová se svým emotivním výlevem, kterému není příliš rozumět.

Ještě dojde na ukradená jízdní kola, s nimiž zřejmě bratr pana Assaloneho (Jakub Špalek) čachruje. Assalone chce na všechno jít silou a pokaždé nabuzeně startuje, občas i zařve – Špalkovi se studie agresivního pitomce v kovbojském klobouku vysloveně daří. Starosta Superba (Lukáš Jůza) chce působit rozšafně a chápavě nebo přinejhorším pragmaticky, ale je to jen další hajzl. Pan Hanrraty (Matouš Ruml), který chce bezbariérovou fontánu na náměstí, to možná myslí dobře, ale nedokáže se prosadit, jeho prezentace nového projektu je spíš kabaretní výstup. V té souvislosti se další člen rady, Breeding (Petr Halíček), předvede jako tvor absolutně nekorektní, bez špetky empatie. Blake (Adrian Jastraban) je spíš zbabělec, který otravuje se zápasy v klecích, jež by se měly stát atrakcí městské slavnosti. A oportunistka je i zapisovatelka Johnsonová (Martina Prášilová), která se snaží držet si všechno od těla. Je tu ještě paní Matzová (Irena Kristeková), zjevně pod prášky, ale tón tady jako na správném buranově určují hlavně chlapi.

Nuckolls zasedání městské rady inscenuje jako komický rituál svého druhu, který je narušován stálým dorážením pana Peela, který chce vědět, co se stalo s chybějícím členem rady panem Carpem a proč. Scéna je řešená jako aréna, řady diváků jsou rozestaveny po obou stranách hracího obdélníku a ti se tak trochu ocitají v pozici autentických pozorovatelů této schůze. Stále přítomná nadsázka pak hladce umožní vložit sem scénu, kdy členové rady Peelovi sehrají stylizovanou scénku o založení města, při níž hrdinný kavalerista odrazil útok zlotřilých indiánů.

A proto pak i přechod na „vážno“, kdy z komického hašteření nakonec vyplyne, jak se skutečně věci mají, nepůsobí nijak melodramaticky, ale v řádu věci. Vyjeví se totiž, že historie městečka je úplně jiná – temná a postavená na lži. Ze zápisu se zhmotní pan Carp a vysloví svou obžalobu. Nikdo se ale nekaje ani nemá potřebu nápravy věcí. V téhle partě ale není žádný kladný hrdina, Peel si jen tak rozcvičil svaly, aby pak svěsil ramena a zapadl do kolektivu. Ten se v závěru jako smečka agresorů a majitelů pravdy bojově sestaví a posiluje se cviky a pokřikem.

Asi by se ještě slušelo popsat, jak se mají diváci v koronavirových časech. Seděli v rouškách ob řadu a pozitivní energie hlediště se nedala přehlédnout a myslím, že ji museli cítit i herci, kteří byli zpočátku malinko nejistí. Aby ne po téměř dvou a půl měsíce pauzy. Takže divadlo přežilo a je vidět, že po něm lidé prahnou. Žádné streamování je totiž nemůže nahradit.