Seznamka
Tomáš Sixta
Autor: Natália Vavreková
Diskuse o lidské přirozenosti, kterou vyvolal výrok Tomáše Halíka, je v některých aspektech ukázkou klasické debaty v katolické církvi. Názor se vyžene ad absurdum a pak se proti němu zděšeně vymezíme příklady jako: „zrušení přirozenosti povede ke ztrátě pojmů, jako je pes nebo kočka“, a zcela mineme podstatu věci. Je ukázkou té debaty, kvůli které se domnívám, že by všichni katolíci hodlající vstoupit do veřejného prostoru měli předtím přečíst a podepsat článek z Wikipedie „Argumentační klam“. (Ačkoli, abych byl spravedlivý, je zmiňovaná diskuse o lidské přirozenosti na „katolické poměry“ ještě nebývale věcná.)
Obvykle velmi nerad říkám, co si kdo myslí a co chtěl ten či onen vlastně sdělit, pokud k tomu nemám nějakou evidenci v textu. Navíc ve svém textu Halíkův výrok již dobře analyzovala Marie Kolářová. Přesto se pokusím vyložit to, co se domnívám, že mohl být jeden z původních záměrů T. Halíka, a co je určitým akcentem, který v diskusi zatím nebyl dostatečně zdůrazněn a dle mého soudu by rozhodně neměl být opomenut.
Nejde totiž o to, pojem neměnné lidské přirozenost zrušit, ale jde o to, nakolik z něj lze argumentovat. Nejde tak v prvé řadě o otázku teorie, ale o otázku jeho užívání v diskusi. Pojem lidské přirozenosti byl totiž – zdá se mi – některými zbožštěn a postaven na velmi vyvýšený piedestal. A co je zbožštěno, stává se modlou. A lékem na zbožštění pak není nic jiného než určitá demytologizace, o kterou se – jak se domnívám – pokouší Tomáš Halík. Zkrátka stejně jako se někteří soudobí katolíci radují nad demytologizací vědy, tak je také potřeba umět demytologizovat a kriticky přehodnocovat i své vlastní koncepty.
Uvedu konkrétní příklad situace, ve které je pojem lidské přirozenosti na příliš vysokém piedestalu.
Kolbiště, na kterém se zbraň „lidské přirozenosti“ namnoze užívá, je debata o otázkách spojených s genderem. Zatímco nezanedbatelná část katolíků se v „komnatě ozvěn“ obklopuje jen literaturou potvrzující jejich vlastní názor, dodávající argumenty a případně ji doplní o nějaký článek uvádějící děsivý příklad, „kam až to může zajít“, já jsem už ve před několika lety sáhl po několika knihách patřících ke klasickým dílům „nekřesťanských“ genderových studií. Jednou z nich je kniha Pohlaví, gender a společnost od Ann Oakleyové. Velká část knihy je věnována příkladům z různých domorodých kultur, netknutých západním kolonialismem, a jejich pojímání genderových rolí. Oakleoyová ve svém textu dokládá řadu případů, kdy v různých kmenech roli péče o dítě standardně vykonává otec, kdy žena je brána jako ta vhodnější na fyzickou práci, atd. atd. Koncept lidské přirozenosti a možnost jím argumentovat se tak značně problematizuje.
Ještě názornější příklad. Ještě před 200 lety se za přirozené pokládalo dělení „veřejný muž – soukromá žena“. Při zpětném pohledu a srovnání s realitou dneška však vidíme, že šlo jednoznačně pouze o dobový sociální konstrukt, nikoli o danost vycházející z lidské přirozenosti. (Samozřejmě jsou zde výjimky, např. Marie Terezie, a nelze problematiku vidět černobíle, ale jde mi o převažující vnímání. Hlubší pohled nabízí např. Zuzana Čevelová Pavelková v knize Gender, víra a manželství v „dlouhém" 19. století.)
Podstatné je podle mého názoru tedy toto: lidská přirozenost se samozřejmě nemění. Ale evidentně z ní lidé neproblematicky vyvozují věci, které z ní vyvodit nelze. Argument lidskou přirozeností se v některých tématech užívá častěji, než by bylo zdrávo, a často se zpětně ukázal jako falešný (viz dnes směšná představa, že pro ženy je přirozené být v domácnosti a nezasahovat do veřejného prostoru). Proto pokud tedy lidská přirozenost existuje a pokud tento koncept má mít ještě váhu v současném diskurzu a nebýt pro smích, musí se z něj v diskusích vyvozovat v mnohem menším rozsahu. (Inspirující by mohlo být srovnání pojmu lidské přirozenosti s pojmem antropologické konstanty.)
Tam, kde tedy se někteří snaží udělat ráznou tečku za některými debatami právě poukazem na lidskou přirozenost, je třeba vždy pečlivě přezkoumávat, jestli je „argument z přirozenosti“ validní.
A ještě jedna poznámka závěrem. Mezitím co katolíci se mezi sebou přou o pojem lidské přirozenosti (a vedou i řadu dalších více či méně žabomyších válek) a vlastně se vyrovnávají s dědictvím tomismu, o jehož odvržení nebo zachování se stále ještě vedou spory na život a na smrt, tak soudobá filozofie je už někde úplně jinde. Jakkoli je samozřejmě reflexe vlastní tradice a přemýšlení o podobě církve a její teologie legitimní, zdá se mi, že v momentě, kdy se katolíci omezují jen na něj, uzavírají se tím do svých vlastních problémů, které nikoho „venku“ nezajímají a mají potenciál oslovit jen úzké jádro „angažovaných“ katolíků. Mám nemálo přátel studujících filozofii nebo jiné s ní související obory na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na základě své zkušenosti se domnívám, že zatímco studenti oboru teologie na Katolické teologické fakultě téže univerzity by i přes 10 semestrů filozofie z valné většiny nedokázali ani ve stručnosti představit názory Hegela, Nietzscheho, Marxe nebo Heideggera (nemluvě o tom, že o jménech jako Gadamer, Ricoeur, Adorno, Foucault nikdy neslyšeli – což je ovšem jejich chyba jen zčásti), tak studenti sekulární filozofie žijí otázkami, na které katolíci nejsou s to dát odpovědi a vlastně do jakéhokoli dialogu ani nevstupují, neboť se naprosto uzavřeli do svých vlastních problémů, sporů, polemik a o světě kolem nic netuší… Kolik českých katolických teologů se skutečně a poctivě vyrovnává s myšlením a texty autorů jako Bruno Latour, Gilles Deleuze nebo Slavoj Žižek?
Kdo z nás katolíků četl „Úvod do hyperobjektů“ od Timothy Mortona?
Autor je student teologie na KTF UK.
