Podívejme se, jaký je vývoj ceny života průměrného Čecha podle rychlého googlování:

2. Před rokem 2002 bylo podle ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí maximální odškodnění za život 90.000 Kč.
4. Poté bylo dvanáctileté období, kdy byla cena života podle §442 OZ stanovena na 240.000 Kč.
6. V roce 2014 došli soudci Nejvyššího soudu a lékaři z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy k částce 10.051.200 korun za život.
8. A v únoru 2020 už byla „hodnota zmařeného (neskončeného) lidského života v České republice při absolutním vyřazení ze všech sfér společenského zapojení stanovena na 400násobek průměrné mzdy za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného,“ což je zhruba 13.300.000 Kč.

Žijeme opravdu v nejlepších možných letech, protože za posledních 18 let cena našeho života stoupla téměř 150krát. I tak je ale život u nás vcelku levný. V Americe v březnu uveřejnil Wall Street Journal výpočty profesora ekonomie a práva W. Kipa Viscusiho, zabývajícího se výpočty „statistické ceny života“ pro federální vládu, a podle nich je cena lidského života průměrného Američana dnes rovných 10 milionů dolarů (250.000.000 Kč).

Tolik k úvodu o zamyšlení, kolik stojí záchrana života jednoho člověka. A co stojí víc – dočasné „vypnutí“ ekonomiky nebo stovky či tisíce mrtvých.

3712 životů

Problém samozřejmě je, že nevíme, kolik lidí by bývalo zemřelo, kdyby stát ničemu nebránil a život a obchodování by nerušeně pokračovaly. Trochu nám může pomoci srovnání se Švédskem, které má zhruba stejný počet obyvatel jako Česká republika a právě tuto strategii použilo.

Krom doporučení mýt si ruce a udržovat sociální odstup k žádným dalším razantním protiopatřením nepřistoupilo. A začátkem minulého týdne jim na covid-19 zemřelo už 4029 lidí. U nás díky „vypnutí“ života a ekonomiky jen 317. To je rozdíl 3712 životů.

Ano, nevíme, zda je počítání mrtvých srovnatelné. Která úmrtí jsou na „čistý“ koronavirus a kdy na další nemoci, kolik lidí umřelo u nás kvůli zanedbání zdravotních kontrol a naopak, kolik mrtvých propadlo sítem ve Švédsku a zjistí se to až srovnáním úmrtnosti zpětně za podobná období.

Nevíme ani, nakolik opatření u nás naopak posílila pozitivní zdravotní dopady – kolika infarktům z přetížení zabránil homeoffice a kolik smrtelných nehod nenastalo, protože se dva měsíce nedojíždělo do práce. Všechna tato čísla budeme mít – a jen přibližně – až za dlouhou dobu.

I tak nás ale může těchto 3712 "zachráněných mrtvých“ statisticky inspirovat:

Kolik stojí život nalevo a napravo

3712 životů by začátkem milénia znamenalo pro Českou republiku ztrátu 334 mil. Kč. O 10 let později by dělala přepočítaná cena těchto životů už necelou miliardu. Dnes by stejný počet mrtvých stál padesátkrát více – 49,4 mld Kč.

Před 18 lety jsme tedy stáli „jen“ 90 tisíc korun na osobu . Dnes stojíme 13 milionů. Naše cena ohromně vzrostla a to zdánlivě také posiluje argumenty, že raději zastavit ekonomiku než dopustit mrtvé. Tím nechci říci, že by premiér Zeman nebo Špidla uvažovali ve své době jinak, když byli „jejich“ občané ještě levní - do sta tisíc korun jeden každý tehdejší občan ČR. Jsem si jist, že by i oni nemilosrdně šlápli na ekonomické brzdy a zastavili by ekonomiku.

Těžší otázkou je, jestli by totéž udělaly o 10 let později i pravicové vlády.

Jak by se asi zachoval při podobné pandemii Nečas ve vleku Nagyové nebo „chlap z gulemi“ Topolánek? Dnešní pravice od března ostře kritizovala vládu Andreje Babiše za zmatky a pomalost (hlavně v rozdávání peněz). Jejich reakce na začátku ale naznačují, že by se „šlápnutím na brzdy“ měli problém a nejspíš by s ním otáleli mnohem déle.

Vždyť ještě asi 8. března se předseda Fiala rozčiloval nad nesmyslnou 14denní karanténou těch, co přijíždějí z Itálie, a ostře se vymezoval nad omezením přímých letů do Itálie. V té době už měla Itálie přes 7 tisíc nakažených a každý den jejich počet stoupal o 20-25 %. A o deset dní dříve europoslanec Vondra bohorovně souhlasil s názorem, že hysterie kolem koronaviru je zbytečná a škodlivá...

Kdyby proto byla u moci toto volební období pravice, mohli jsme dnes docela dobře stát po boku Švédska a celá Evropa by se na nás dívala se smíšenými pocity - po stovkách by u nás sice umírali senioři, ale ekonomická elita by na svých bankovních účtech koronavirus rozhodně tolik nepocítila jako dnes.

Mít štěstí na ty vpředu

Ale to jsou všechno jenom kdyby. Česká republika jako jedna z prvních zatáhla za brzdu a pravicové strany se naopak předhánějí, kolik by ony daly podnikatelům, kdyby bývaly byly u kormidla ony. Vypočítaná cena lidského života proto přímý vztah k zastavení ekonomiky nemá. Ať už stojí náš život 90 tisíc nebo 13 milionů, rozhodující je vždy sociální zodpovědnost vlád vůči jejich občanům. Nikoli jenom některým a jen těm, kteří jsou jejich milými voliči.

Podle prof. Viscusiho stojí život jednoho dnešního Američana 10 mil. dolarů, a přesto v New Yorku nakládají mrtvé Američany vysokozdvižnými vozíky do mrazírenských vozů.

Cena lidského života nemá tudíž nic společného s tím, jestli je ekonomicky účelné a efektivní kvůli jeho záchraně zastavovat ekonomiku. A celá debata o tom, kdy to ještě stojí za to a kdy už ne, je jen akademickou disputací.

Rozhodnutí je politické a záleží jen na štěstí, jací lidé s jakými hodnotovými preferencemi a jakou mírou lidskosti jsou v krizové době v čele země.