Martin Bedřich: Dva ve vlaku
Dětská letní vzpomínka: točím v čekárně nějakého nádražíčka, třeba v Zadní Třebani, zadrhávajícím se velkým válcem ve skleněné vitríně, na kterém je znázorněn fascinující labyrint železničních tratí.
Tento propletenec předznamenává celý fenomén českého cestování vlakem, ten někdy pomalý, ale jistý rytmus popojíždění, přestupování, čekání a dobíhání, který je tak neoddělitelný od chataření, trampování, toulání se a putování.
Spojuje se mně však i s dobrodružstvími z minulosti, byť třeba historicky ne úplně doloženými. Představuju si, jak se – řekněme – v létě roku 1857 na právě budované trati z Prahy do Plzně náhodou potkávají dva pánové, oba již v letech, v zaprášených cestovních oblecích, oba s vaky naplněnými podivným obsahem a se zářícíma očima těch, kteří i přes svůj důstojný věk vědí, co je to skutečné vzrušení. Popisy obou nám shodou okolností zanechal Jan Neruda. O starším píše:
„Pomalu kulhal výsluním, jež zestárlý muž pečlivě vyhledával. Vysoká, silná postava opírala se o ráznou, dole kovanou, nahoře kladívkem opatřenou hůl. Na sobě měl po mnohá léta v zimě v létě zelený svrchník s aksamitovým límcem, na hlavě seděl mu nízký klobouk se širokou střechou. Klobouk ten měl i doma na hlavě, nesundal jej jen na loži. Rudý, hrubými, avšak přívětivými rysy se vyznačující obličej díval se jasným zrakem svým vesele do světa.“
O devět let mladší kolega, kterému už přesto táhlo na šedesátku, působil trochu upraveněji: „Uhlazený kavalír, pečlivě oblečený v šat nezvyklého střihu, vlídný a laskavý, vysoký, přímé postavy, krok jeho pevný a rychlý. Líce jeho výrazuplná, nevýslovně klidná, měla cosi velebného.“
Prvním mužem je Václav Krolmus, katolický kněz, ovšem bez pořádné kariéry, spíše přežívající z nepatrného důchodu, zato ale vášnivý amatérský archeolog a tehdy jedna z hlavních postav romantického zaujetí českým starověkem.
Hned jak vystoupí z vlaku a dobelhá se domů, napíše příteli Václavu Hankovi: „Nepomyslíte sobě, co jsem už hor a dolin na Berounsku letos sjezdil. Pohřebišť a obětišť dost a dost vyslídil a prokopal mezi hroznatánskými skalami, střepů, kostí a popele dosti proházel, ale poskrouně nádob celých obdržel... Lid o popelnicích ničehož neví; za tou příčinou jsem se po vyměřené dráze až k Plzni pustil a kde jsem pohřebišť napadl, lid na pohanské nádobí pozorna učinil...“
Druhým mužem je francouzský inženýr Joachim Barrande, usazený už víc než 20 let v Praze, který v té době měl již důkladně prochozené celé střední Čechy, především ale oblast mezi Prahou a Berounem. Právě zde položil základy svého fenomenálního popisu české prvohorní fauny a flóry.
Představuju si, jak oba muži ve vlaku vytahují ze svých tlumoků úlovky toho dne – Krolmus úlomky keramiky, možná nějakou bronzovou jehlici nebo knoflík. Barrande zkameněliny nejrůznějších trilobitů a ramenonožců. Díky své hospodyni, paní Nerudové, která mu pomáhá s češtinou, je pojmenuje Babinka, Tetinka, Spanilka nebo Tenka. Krolmus (jeho hospodyně se pro změnu jmenovala Anynka) zase přemítá o vysněných slovanských runách, o tom, že kopec Velíz by přece měl být původně svatyní boha Velese a že bramborový sklep statkáře ze Skalska jistě bude podzemní božiště Černoboha.
Za okny vláčku ubíhá krajina stále více zasažená průmyslovou revolucí. Staví se silnice, železnice, nové vápenky s přilehlými lomy se zakusují do bílých útesů Českého krasu, parní stroj lokomotivy vydechuje chuchvalce dýmu a páry.
Oba pánové ale právě díky těmto proměnám moderního světa objevují úplně jiné časy, ty pradávné – jeden učí kopáče, jak šetrně otevírat neolitické mohyly, na které narážejí při stavbě císařské silnice na Velvary, druhý si platí skalníky dobývající vápenec, aby mu dávali stranou všechny zkamenělé podivnosti, na které narazí.
Jak neuvěřitelně mnohovrstevnatá je česká krajina, ta fyzická, kulturní i duchovní. Jaká dobrodružství v člověku vyvolává vzpomínka na pomalé otáčení válce se schématem železničních drah, s lokálními tratěmi klikatícími se údolíčky, v nichž se dá pořád tak dobře snít.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
