Hřímavá Zimní cesta Adama Plachetky na Pražském jaru

V posledních letech Adam Plachetka významně rozšiřuje repertoár a hledá nové možnosti pro svůj hlas – především v ryze barytonovém oboru. Šíře jeho současného záběru je opravdu veliká – od baroka (úspěšné koncertní a posléze i scénické provedení oratoria Saul s Czech Ensemble Baroque, kde se zhostil titulní role), přes českou operu (král Vladislav v Daliboru nebo Přemysl v Libuši), role belcantového a mozartovského repertoáru na světových scénách až po crossoverové projekty jako byl koncert „bez mantinelů“ v O2 aréně, kde stanul po boku Leoše Mareše, Tomáše Kluse nebo Jana Smigmátora. Odvahu a touhu vstupovat do nových oblastí ukazují i umělcovy nahrávací projekty. Po muzikálových melodiích a albu árií a duetů, na kterém účinkuje se svou chotí sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, je jeho zatím posledním samostatným počinem Schubertova Zimní cesta, kterou nahrál v čase loňského Pražského jara též v Dvořákově síni s anglickým klavíristou – specialistou na písňový repertoár Garym Matthewmanem.

Schubertova Zimní cesta je závažným dílem, které má punc výjimečnosti. Patří do závěrečného tragického období skladatelova života a tvorby, napsána byla rok před skladatelovou předčasnou smrtí v roce 1828. Už samo to, že oba interpreti musí být plně soustředěni zhruba po hodinu a čtvrt na hudbu i zpívané slovo a měli by být schopni obsáhnout celé spektrum náladových poloh a prožitků v dramatickém oblouku je imponující. Interpretačně jde o velice náročný úkol, o který se pokoušejí mnozí (ostatně jenom relevantních nahrávek je několik každý rok), zdaleka ne všichni jej ale přesvědčivě zvládnou.

Koncert Adama Plachetky byl jedním z mála na letošním festivalu, který zůstal nejen ve stejném termínu, jak bylo původně standardně plánováno, ale i s podobným programem. Jen partnerem u klavíru pěvci nebyl Gary Matthewman, nýbrž dirigent opery ND a klavírista David Švec. Plachetka přistoupil k interpretaci jednotlivých písní s hereckým nasazením a s operními výrazovými prostředky. Dominuje tam, kde může plně uplatnit dramatický potenciál svého průrazného „seriózního“, trochu zatěžkaného hlasu, v lyrických ztišenějších pasážích není dojem zdaleka tak přesvědčivý (tento kontrast je slyšet třeba u písně „Erstarrung“ a bezprostředně následující „Der Lindenbaum“, která má svá úskalí i po čistě technické stránce).

Nelze se ubránit srovnání s jiným interpretem, který se u nás interpretaci Zimní cesty věnuje. Basista Jan Martiník, který je jen o málo starší než Adam Plachetka, stejnou verzi pro nižší hlas nahrál též u Supraphonu a prezentoval se s ní na koncertech po celé ČR. Navíc shodou náhod jen několik dní před Plachetkovým vystoupením spolu oba umělci účinkovali rovněž v rámci Pražského jara na mozartovském (online) koncertě. Martiníkovo pojetí je úplně jiné – intimnější, méně okázalé, civilnější, chtělo by se říci více „písňové“ – a o to působivější. Více upomíná na výkony legendárních německých písňových interpretů – jako byli Dietrich Fischer-Dieskau nebo Hermann Prey. Navíc je mu kongeniálním partnerem ředitel České filharmonie a klavírista David Mareček, který hraje s velký citem a smyslem pro detail, pokud jde o výraz. Osobně mi Martiníkova interpretace (i jeho „přirozeněji“ tvořený rovnější hlas) zde vyhovuje více. Je to ale rozhodně věc vkusu. Každý si může udělat názor sám z nahrávky, respektive záznamu. Jedno z Martiníkových vystoupení je dostupné (stejně jako recenzované vystoupení Adama Plachetky) na internetu – v tomto případě v archivu ČT. Adam Plachetka rozhodně přináší svébytné pojetí, které vyhovuje jeho hlasovému naturelu.

Plachetkův klavírní partner David Švec, povolaný vzhledem k mimořádné situaci vlastně jako záskok, doprovází celkově spolehlivě, jaksi věcně, drží se v pozadí a nechává plně vyniknou zpěváka. Občas se zdá, že hraje až trochu bez vzruchu (byť zde může snad i trochu zkreslovat zvukové sejmutí koncertu). To nemusí být vždy na škodu, třeba v závěrečné písni „Der Leiermann“ (v překladu „kolovrátkář“).

Ondřej Havelka se, jako na všech koncertech tohoto ročníku, postaral – s pomocí předtočeného krátkého rozhovoru s interprety – o úvod koncertu. Nebylo snad ale nutné, aby vystupoval ještě na závěr a sděloval, že dozněla Zimní cesta a děkuje oběma interpretům za nádherný zážitek…, byť chápu, že pořadatel chce pozvat diváky na další streamovaný koncert. Trochu to ale kazilo dojem.

Kvality Adam Plachetky jako pěvce jsou nezpochybnitelné.  Zde předvedl, že závažný písňový repertoár sice není jeho výsostnou doménou, ale není mu nikterak cizí. Osobně mne vlastně příjemně překvapil. V paměti mi utkvělo nepříliš zdařilé vystoupení s Dvořákovými Biblickými písněmi v orchestrální úpravě s Filharmonií Bohuslava Martinů rovněž na Pražském jaru před šesti lety. Jeho Winterreise nebyla prosta silných momentů, ale o skutečně mimořádný zážitek se celkově nejednalo.

Hodnocení autora recenze: 70%    

Franz Schubert (Wilhelm Müller): Winterreise
MHF Pražské jaro – Dvořákova síň, 25. května 2020, online

Adam Plachetka – zpěv
David Švec – klavír