Na ženy, a to i ty ve vědě, dopadají současná opatření nejvýrazněji. Jakým překážkám jsi coby akademička s malým dítětem musela zatím čelit ty osobně?  

Pro naši rodinu — muž je také sociolog — bylo určitě největším problémem zavření jeslí. Na rozdíl od řady vědkyň ovšem nemusím řešit domácí výuku: ta akademickou práci téměř znemožňuje, a navíc častěji připadne za úkol právě matkám. 

Díky tomu a také díky posunutí lhůty pro odevzdání žádostí se mi podařilo včas odevzdat projekt Grantové agentuře ČR. Je dobře, že GAČR k takovému krok přistoupil, ale přesto se ukázalo, že mnohým lidem měsíc navíc nestačil — právě proto, že se zničehonic ocitli doma s dětmi, které vyžadují nepřetržitou péči, a navíc také výuku. Sama vím o několika vědkyních, které letos přípravu grantu vzdaly, protože na to jednoduše neměly čas. Bylo by dobré zmapovat, jakých a kolik žádostí ubude. 

Některé instituce ovšem nebyly tak vstřícné. Jaká úskalí přináší neochota vědeckých pracovišť zohlednit povinnosti péče o děti či starší rodiče? 

Průzkumy ze zahraničí ukazují, že na budoucí vývoj kariér bude mít koronavirová krize zásadní vliv. Stejně jako v případě jiných celospolečenských nerovností se i v rámci vědy prohloubí stávající problémy. Zjednodušeně řečeno, lze očekávat, že ti, kdo teď nemusejí o nikoho pečovat, případně pečují poměrně výrazně méně, budou kariérně postupovat rychleji než ti, kdo pečovat musí. V kombinaci se systémem financování vědy, z více než poloviny závislým na účelovém financování, to může řadu lidí z akademické sféry úplně vyloučit. I jeden (ne)získaný projekt může hrát ve vědecké kariéře ohromnou roli. 

O problémech, jimž čelí vědkyně a vědci, kteří se snaží zkombinovat vědeckou práci s osobním životem, se ví už velmi dlouho. Proč tedy teď opět narážíme na staré problémy?

Přestože se o problémech ví, dlouhodobě se systémově neřeší. Řešení, která se objevují, neodpovídají tomu, co a jak dlouho o nich víme, ani tomu, že jsou systémové. Svou roli tu hraje zideologizované vnímání kritického sociologického přístupu ke společenské realitě — u genderových studiích to platí dvojnásob. 

Přestože takový přístup velmi dobře vykresluje společenské problémy a nerovnosti, státu i jednotlivým institucím snadno prochází, když je ignorují. To lze alespoň částečně přičítat stále ne úplně přiznanému dědictví normalizačního technokratického přístupu k sociální realitě: buď se člověk podobá abstrahovanému zprůměrovanému občanovi, a politiky státu s ním tak nějak počítají, nebo ne, a pak čelí problémům, které jsou chápány — mnohdy i lidmi, kterých se přímo týkají — jako individuální. 

Ve skutečnosti ale individuální nejsou, plynou z chybného chápání společenské reality. Pokud nebudete rozlišovat mezi červenou a zelenou, může to pro vás mít na přechodu vážné důsledky, které se nedotknou jen vás, ale i vaší rodiny, řidiček, ostatních chodců atd. Pokud společenskou realitu chybně vnímají ti, kdo mají moc a odpovědnost ji ovlivňovat, důsledky jsou mnohem závažnější. Ne náhodou jsou právě společenské a humanitní vědy dlouhodobě napadány a podfinancovány, přestože mají potenciál na tento obecný problém a jeho konkrétní dopady poukázat. 

↗

Blanka Nyklová je členkou oddělení Národní kontaktní centrum - Gender a věda. Zabývá se kvalitativním i kvantitativním výzkumem s důrazem na genderové teorie. Foto Sociologický ústav AV ČR

Do určité míry tomu ale nepomáhá ani sama sociologie — mám pocit, že navzdory tomu, že čelíme hluboké společenské krizi, byť výrazně ovlivněné krizí ekonomickou, sociologie k ní, alespoň u nás, víceméně mlčí. Výjimku tvoří právě genderová studia, což platí i pro Sociologický ústav: jeho nedávná analýza dopadů stávající krize, jež vychází částečně z rozboru krize minulé, vzešla právě z oddělení Gender a sociologie. 

Komunikace některých vědeckých a akademických institucí u nás se mnohdy nedá vůbec srovnat s obdobnými institucemi v zahraničí, kde se k rodičům přistupuje mnohem vstřícněji. Čím to je?

Faktorů je celá řada, podfinancovanost vědy v našich podmínkách ale zcela jistě hraje velkou roli, jelikož významně ovlivňuje možnost pro vydávání určitých opatření. Pokud není jednoznačné rozhodnutí o tom, že státní financování bude dostatečně pružné, aby umožnilo kupříkladu převod části peněz do dalšího roku či přesměrování některých finančních balíčků, těžko na sebe takovou zodpovědnost mohou vzít jednotlivé instituce. 

Zároveň tu hraje roli také uznání oprávněnosti takových opatření — tady se vracíme opět k onomu zideologizovanému vnímání některých závěrů kritických společenskovědních disciplín. Také u nás ale existují případy dobré praxe — třeba na Masarykově univerzitě plošně odložili odevzdávání diplomových prací o tři měsíce bez ohledu na to, jestli se někdo stará o dítě či dobrovolničí, a to i za cenu toho, že oddálení termínů představuje pro univerzitu finanční zátěž.

Co je v kontextu koronavirové krize nyní pro akademickou sféru tím nejpalčivějším problémem? 

Absence většího zaměření na vzdálenější budoucnost. Chápu, že v situaci, kdy není jasné, do kdy budou trvat vládní opatření, se nejedná o snadná rozhodnutí, jenže zároveň není možné je nedělat. Chybí mi jednoznačný signál, že instituce rozhodující o vědeckém provozu si jsou vědomy nerovností v rámci vědy a jejich dopadů a že jejich rozhodnutí budou toto vědomí reflektovat. 

Přestože jsem řešitelka grantu, nedostala jsem žádnou zprávu o tom, jak se krize promítne do hodnocení výstupů, jak se do nich promítne to, že člověk pečuje o dvouleté dítě. 

Neoplývám ani žádným optimismem, co se financování společenskovědního výzkumu týče — reálně hrozí, že se veškeré finance napřou pouze na lékařské a technologické řešení zdravotní krize. Ta má ovšem hlubší kořeny, než je ad hoc aplikovaný výzkum schopný ukázat. Za pár let se tak můžeme potýkat se situací, kdy nám budou chybět poznatky, jejichž získávání nebylo prostě dost trendy, protože se upřednostnily okamžité výstupy. 

V rámci svého výzkumu sleduji osudy lidí působících v aplikovaném chemickém výzkum během období normalizace a transformace. Je zajímavé, jak se tehdy neustále mluvilo o „propojování akademického (rozuměj základního) výzkumu s praxí (rozuměj průmyslovou výrobou)“. Myslím, že je to velmi podobné současnému důrazu na aplikace a inovace. Je přitom dobré si uvědomit, že aplikace do praxe není neutrální — vždy by se do ní měly promítnout poznatky o nerovnostech a jejich příčinách a důsledcích.