Vždy jsem si přála mít dokonalou rodinku se dvěma a více dětmi. S manželem jsme se vzali v mých 23 letech a o rok později se narodil Jirka. Bohužel, porod byl tak komplikovaný, že o druhém dítěti už nebyla možná řeč ani s lékaři ani se mnou.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jirka je příklad typického jedináčka
Vzhledem k tomu, že Jirka byl náš první a poslední syn, rozhodli jsme se mu dát veškerou energii a city, které jsme schovávali i pro další děti. Jenže teď když se na to dívám zpětně, byla to velká chyba. Z Jirky se postupně stával malý a rozmazlený chlapeček, kterého lidé neměli moc v lásce.
Kvůli Jiříkovi jsem přišla i o spoustu kamarádek. Byl to typ chlapečka, který neustále bral dětem jejich hračky, tahal je za vlasy, na každé návštěvě něco poničil, nebylo mi vůbec příjemné s ním chodit někam do společnosti. Dokonce jsem navštívila i dětského psychologa. Jirka byl zdravý jak fyzicky, tak duševně, chyba byla v naší výchově. Museli jsme být mnohem důslednější a tvrdší.
Jenže synovo chování se zhoršovalo. Ze školky nám neustále volaly učitelky, co zase vyvedl. Babičky se vymlouvaly na hlídání, takže jsme mnohdy byli s manželem doslova v pasti, když jsme potřebovali hlídání. Přirovnala bych ho postavě chlapečka ve filmu Postrach Denis, ovšem v mnohem agresivnější formě.
S nástupem školy se jeho stav lepšil
Když začal chodit do školy, jeho stav se zlepšil. Učení ho bavilo a rád se chlubil jedničkami. Konečně jsme zahlédli světlo na konci tunelu. Jirka se začal měnit. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Do druhé třídy byl vzorným žákem. Pak ale naše představy změnil telefon ze školy.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Brzy ráno mi zavolala výchovná poradkyně ze školy a oznámila mi, že Jirku přistihli v obchodě s potravinami, jak krade. To byl šok, protože neustále jsme mu vštěpovali do hlavy, že tohle je to nejhorší, co může udělat. Myslela jsem, že to dostatečně chápe. Okamžitě jsem běžela do obchodu se za Jirku omluvit a zaplatit vzniklou škodu.
Od jeho krádeže uplynuly dva roky a na tehdejší incident si už nikdo nevzpomněl. Poznámky sice nosil téměř každý den, ale na to jsme si zvykli. Začali jsme ho brát tak, že je prostě divočejší než ostatní a má potřebu se neustále projevovat. To nám však dokázal i on sám tím, co provedl.
Kdybych nemusela do obchodu, možná by se to nestalo
Můj manžel vlastní zbrojní průkaz a i zbraň. Nikdy jsme to Jirkovi neřekli a zbraň byla ukryta na dost bezpečném místě. Jednoho dne jsme se s manželem zdrželi v obchodě – vždy mě po práci vyzvedával a jeli jsme spolu domů. Ale toho dne jsem potřebovala nakoupit na nedělní oslavu manželových narozenin.
Když jsme přijížděli k domu, všude stály sanitky a policejní auta. Rychle jsme zaparkovali a okamžitě vystřelili za někým, kdo nám poví, co se stalo. Bylo nám řečeno, že Jirka si pozval domů kamarády. Aby se před nimi vytáhl, ukázal jim manželovu zbraň – namířil ji na jednoho z kamarádů a ta ho střelila přímo do hlavy. Chlapec byl na místě mrtvý. Později jsme se dozvěděli, že si náš Jirka nevšiml, že dotyčný chlapec zbraň před tím nabil. Jirka chtěl jenom zamachrovat – neměl tušení, že jsou ve zbrani náboje.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Jana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Tragédie, která změnila několik životů
Jirku odvezla sanitka do nemocnice, měl šok a nebyl schopný ani řeči, ani pohybu. Nedovedete si představit, co jsme v ty momenty cítili. Jirka zabil svého kamaráda, náš dům byl celý od krve a syna odvezli do nemocnice, kde se musel podrobit psychologickému vyšetření. A to nemluvím o rodičích toho malého chlapce.
Anastázie (28): Přítel se někdy choval tak, jako by to nebyl on. Pak se mi jednoho dne přiznal.
Tahle tragédie je už nějaký ten pátek za námi, ale stále jsme otřeseni tím, co se stalo. Máme za sebou jeden soud za druhým (ať už kvůli Jirkovi nebo manželovi, protože zbraň byla psána na jeho jméno). Dokonce jsme se museli odstěhovat, protože celá ulice kolem nás chodila obloukem, a ty pomluvy se nedaly snášet. Ani teď to samozřejmě není růžové, neustále myslím na tu maminku mrtvého chlapce a ptám se, jak bych asi reagovala já v její situaci?
Zatím jen doufám, že Jirka se z toho všeho dostatečně poučil a nevyroste z něj grázlík, který bude neustále zavřený.
