Vanessa (26): Trpím úzkostným strachem o své děti, někdy jsem doslova posedlá jejich zdravím

Dá se říct, že do porodu jsem byla naprosto normální žena s velmi racionálním uvažováním. Ovšem po narození svého prvního syna Tadeáše se mé hormony vzbouřily a já začala trpět šílenými stavy, kdy jsem se o něj neskutečně bále.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

S narozením druhého syna se můj stav mnohem zhoršil.

Porod nebyl procházkou růžovým sadem

První syn Tadeášek se narodil císařským řezem. Porod byl docela komplikovaný, asi za 16 hodin jsem se otevřela pouze na tři centimetry, bolesti byly tak silné, že jsem byla neskutečně vysílená. Během té doby jsem byla napojená na přístroje, které hlídaly Tedeáškovo srdíčko.

Vzpomínám si na ten pohled jednoho z lékařů – zamračil se a nařídil okamžitý převoz na sál. Dál už si nic nepamatuji, až první setkání s mým chlapečkem na JIP.

Na to, že jsem své první dítě měla ve dvaceti letech, jsem se role mámy zhostila velmi zodpovědně. Hodně mi pomáhal internet a strýček Google. Každé kýchnutí a každý malý pupínek jsem hledala na internetu, abych neobtěžovala naši dětskou lékařku. Doma žiji ve sterilním prostředí. I přes všechny bolesti, které jsem ze začátku po císaři měla, jsem doma kmitala jako blázen. Neexistovalo nemít doma uklizeno, vytřeno a povysáváno.

Jistota byla pro mě důležitá

Přítel si ze mě často utahoval a když se rozhodl mi někdy pomoct, odmítla jsem ji. Chtěla jsem si být naprosto jistá, že je všechno dokonalé. Ani Tadeášek to se mnou neměl jednoduché, neustále jsem ho umývala, ručičky utírala, jakmile se malinko ušpinil, okamžitě jsem ho musela převléknout do čistého a vyžehleného prádla.

Ostatní si ťukali na čelo, já se sebou byla velmi spokojená. Ve svých 23 letech jsem porodila druhého syna Samuelka. I při druhém porodu jsem rodila císařským řezem, u něhož jsem mohla být vzhůru. Druhý den po porodu jsem čekala, až mi sestra mého syna přinese na kojení, ale pouze mi přišla oznámit, že mu museli napojit infúzi do hlavičky kvůli tomu, že měl málo cukru. Pro ně to byla banalita, pro mě to byl šok ho vidět ležet s hadičkou u hlavy.

Na své uklízení jsem se velmi těšila

Příchod domů byl vysvobozením. Doma mě čekal už jeden syn a já mohla pokračovat ve svém zajetém režimu. Samuel byl spící miminko, takže jsem měla čas na cokoliv jiného. Měla jsem pocit, že si mí synové zaslouží jen to nejlepší, což podle mě byla čistota a přehnaná péče. Dokonce jsem vše začala vařit z biopotravin. Posedlost zdravím mých dětí bylo slabé slovo.

Své děti jsem nedala ani do školky, kde se vyskytuje tolik bacilů. Mnohokrát jsme se s přítelem kvůli tomu hádali, on byl zase toho názoru, že by si dítě mělo získat nějakou imunitu pomocí různých nemocí. Jedna naše hádka dokonce dopadla tak, že jsem mu sbalila všechny jeho věci a vyhodila ho z domu. Nebo při návštěvě mých rodičů jsem ztropila scénu, když si můj otec dovolil utřít nos do kapesníku. Museli odejít, bála jsem se, že nakazí mé děti.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Vanessa a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Kvůli mé přehnané péči jsme museli do nemocnice

Jednoho dne nám Samuel onemocněl. Skončili jsme v nemocnici. Tam mi lékaři vysvětlili, že Samuel nemá správně vyvinutou imunitu, proto je pro něj mnohem těžší se vyrovnat s obyčejnou střevní virózou. Vyptávali se mě na různé otázky a mnohdy na mě zírali jako na blázna. Dokonce mi jeden z lékařů dal kontakt na psychologa zabývající se mým problémem.

Doma nás po pobytu v nemocnici čekalo překvapení, teda spíše mě. Přítel mi dal ultimátum – buď se změním a bude ze mě normální matka, co dovolí svým dětem si jít hrát na hřiště, nebo se rozejdeme a on bude žádat o děti do své péče. Věděla jsem, že cokoliv si zamane, toho docílí. Nezbylo mi nic jiného než souhlasit s první variantou.

Pavla (36): Vrátila jsem se ze služební cesty dřív. Stále nemůžu uvěřit tomu, při čem jsem manžela načapala.

Dnes už vím, že vychovávat děti v neustálém strachu z bakterií a ve sterilním prostředí bylo to nejhorší, co jsem mohla dělat. S pomocí doporučeného psychologa mi ani nevadí, když se kluci ládují čokoládou, která jim několikrát předtím spadla na zem. Pochopila jsem, že zdravý rozum je u výchovy dítěte na místě.

Autor: Katka Procházková
zavřít reklamu