STARÁ ŠUMAVA: Slavnost Božího těla
Slavnost Těla a krve Páně, lidově nazývaná Boží tělo: pamětníci si vybaví procesí, velkolepé průvody věřících a družičky v bílém, rozhazující plátky růží nebo pivoněk po cestě, po níž kráčí kněz, nesoucí Nejsvětější svátost. Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši. Právě jeho věčnou přítomnost má zdůraznit tento liturgický svátek, který se koná vždy ve čtvrtek, v období po skončení liturgické velikonoční doby.
Pro slavnostní průvod je typická cesta ke čtyřem oltářům, které by měly být obráceny na všechny světové strany. První slavnost se konala již v roce 1246 v Lutichu, od roku 1264 jej světí celá církev. Za totality byla tradice průvodů přerušena, křesťanským církvím byly trpěny pouze neveřejné aktivity odehrávající se za zdmi kostelů. Roku 1955 vyvrcholila tzv. protiakce, kdy se Den Božího těla přesunul na neděli a ve stejný den se konaly oslavy Mezinárodního dne dětí, které měly děti odlákat od kostela.
….Boží Tělo bylo tam u nás doma vždycky považováno za velký svátek. Pro sváteční průvod byly v Kapličkách vztyčeny čtyři oltáře. Stály při hospodě u Bäckerů, pak u Draxlerů, u Tischlerů a při faře. Po straně oltářů a podél cesty byly zaraženy do země mladé břízky. K výzdobě oltářů byly splétány věnce z kontryhele, lidová označení znějí “husí nožka” či také “rosička”, oválným plodům se pak říká “chlebíček”. Po cestě, jíž kráčel kněz s Nejsvětější svátostí, byla poházena čerstvá tráva.
Stávalo se, že tráva na lukách byla dosud tak krátká, že se sotva dala hrabat. Po bohoslužbě začal průvod. Procesí mělo následující sestavu: v jeho čele muž s křížem, školáci – nejprve děvčata, pak chlapci – hasiči z Kapliček, Hodoně s dechovou kapelou, to komando mělo velitele z Kapliček. Následovala děvčata v bílém s nazdobenými košíčky, plnými květních lístků, které rozhazovaly cestou. Po nich kostelní sbor a ministranti, nebesa, tj. baldachýn se čtyřmi lucernami po bocích nesenými. Lucerny, korouhve a nebesa nesli hasiči. Pod nebesy nesl kněz krásně zdobenou monstranci s Nejsvětější svátostí oltářní. Pak už šel zástup věřících, nejprve ženy a na konci muži.
Během průvodu hlaholily kostelní zvony. Při udílení požehnání u oltářů se odpalovaly rány z hmoždířů. V oknech stavení byly vyloženy svaté obrázky, květiny a hořící svíce. Na závěr slavnosti Božího Těla si odnášeli účastníci domů požehnané březové ratolesti. Z těch se upletl věnec a ten se pak zavěsil na kříž v rohu světnice. Starý věnec musel být spálen v kamnech. Poněvadž byl svěcený, nesměl se zahodit.
U krásného Bolsenského jezera leží městečko Bolsena s kostelem sv. Kristýny. K tomuto kostelu se váže následující událost: Kněz Petr z Prahy- známý pod jménem Pietro di Praga, pochyboval o tom, zda Kristus je skutečně přítomen v Eucharistii. V kostele sloužil mši svatou u hrobu prvokřesťanské mučednice Kristýny, kdysi pochované v katakombách v Bolseně. Během mše svaté proměněna hostie v jeho rukou zkrvavěla, takže celý ustrašený se ji snažil ukrýt v korporálu (ubrousek pod kalich, misku). Přitom korporál prosákl krví, která vystříkla na dlažbu před oltářem, když jej s hostií odnášel do sakristie. Zpráva se brzy dostala k papeži Urbanu IV., který pověřil orvietského biskupa, aby potřísněný korporál přinesl. Sám papež se svým průvodem mu vyšel z města vstříc. Bylo to 19.června 1264, právě ve čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice.
Den přenesení korporálu se stal svátkem Božího Těla, dnes Krve a Těla Pán. A od roku 1264 je tento svátek zavedený pro celou církev. V bolsenském kostele je velký relikviář s dlaždicí, na níž je jasně vidět kapka Krve Páně. Další dlaždice vyjmuté z podlahy jsou uchovány v trezoru. V relikviáři je schránka, v nichž jsou také uchovány části Těla Páně, které při onom zázraku zůstaly knězi Petrovi na paténě.
Zdroj: Joseph Lepschy – Glaube und Heimat, 2012, č. 6 autor překladu a českého textu Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna, převzato z KT č. 26 zamyšlení o. Františka Sedláčka
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)