Tomáš Průša Band přichází se čtyřpísňovým EPčkem, které přináší současnej osobní zadumanej folk. Teda ne cesty na vandry a zpátky do lesů, ale spíš cesty zpátky samy k sobě. Průša je pozorovatel, který nenabízí rozuzlení, ale umí se dívat. Ví, co se děje, jak se to děje, co mu vadí, co nechce. Neříká, co s tím udělá. Ať už v nostalgické "Pozvánce" do příštího života, kde své současné bytí vidí jen jako jakýsi pilot či demo mód života, nebo ještě víc v následující "Kámo". Tam si všímá lidí na okraji společnosti, bezdomovců, prostitutek a jejich nenaplněných snů a tuh a víry, že jednou bude líp.

Ve "Virtuální" popisuje dnešní internetovej život, se kterým se nechce smířit. Hezky si hraje s textem, spojení "žijeme na Facebooku ve snaze zažít život" nebo "koukáme do mobilů a ztratili jsme oči plný plánů a cílů" úderně a přesně popisují to, co nám internet bere. To, kde hledáme cestu, která v něm není. Ale stejně jako v předchozích dvou písních nepřichází rozuzlení. Návod. Řešení. Zůstávají jen otázky. Kde je láska? Kde je odhodlání? Kde je touha? Kde je volnost? Kde mávání křídel? Kde je pravda?

Ípíčko končí zcela rezignovanou "Nevstávám", která ve zkratce říká: Dneska nevstávám, dneska nic nedělám, a tak ani nikomu neubližuju.

Tu odevzdanost a striktní dodržení pozorovatelské role dobře doplňuje i hudba. Je to nikam nevyčnívající, normální písničkářství. Dobře zahrané. Občas připomínající třeba starého Kalandru. Je v tom kus hudební nostalgie, je to hudba pro ty, kteří nechtějí nikam pospíchat a nepotřebují, aby se ve skladbě dělo pořád něco nového. Je to taková příjemná jistota bez naschválů a dynamických změn. Maximálně okořeněná skvělou trubkou.

Vlastně to všechno do sebe až možná moc zapadá a trocha těch naschválů nebo oživení by se mohla hodit. Na druhou stranu, pokud vám chybí ržání koní a nechcete žít na sociálních sítích, budete s touhle deskou souznít.