Plánovaná izraelská anexe palestinských území minulý týden rozčeřila vody českého politického rybníku. Politická přestřelka, kterou vyvolal článek ministra zahraničí Tomáše Petříčka a jeho dvou předchůdců, se však vyznačovala tím, jak málo se v ní diskutovalo o samotném tématu jejich článku: potenciální anexi a jejích očekávaných dopadech. Podívejme se tedy hlouběji na faktickou stránku věci, včetně aspektů, které by měly nejvíc zajímat různé české názorové a politické proudy.

Pro jakoukoliv debatu o izraelské anexi je dobré si nejprve pořádně prohlédnout tzv. konceptuální mapu z plánu prezidenta Trumpa zveřejněného na konci ledna. Podle ní se Izraelci chystají postupovat v úzké koordinaci s Američany. Hned po vydání plánu byl sestaven americko-izraelský mapovací tým, který má hranice anektovaného území dále upřesnit. Byť v politice není nikdy nic jisté, tudíž ani izraelská anexe, premiér Netanjahu minulý týden znovu ujistil veřejnost, že proces zahájí v červenci v souladu s koaliční dohodou.

Podle Trumpovy mapy má Izrael zabrat 30 procent území Západního břehu Jordánu zahrnující všechny židovské osady, jež nyní čítají 460 tisíc obyvatel (plus dalších 215 tisíc ve východním Jeruzalémě, anektovaném již v roce 1967). Těch 30 procent ovšem není v jedné části, nýbrž rozprostřeno formou řady územních koridorů a výběžků skrz celý Západní břeh. Zbývajících 70 procent pro Palestince, jichž žije na Západním břehu 2,7 milionu, má být izraelskými koridory rozkouskováno do tří hlavních bloků, dále asi pěti menších enkláv a více než 40 dalších mini-enkláv (izolovaných palestinských obcí uvnitř anektovaných oblastí, v nichž má žít přes 100 tisíc Palestinců). Palestinské enklávy mají být propojeny silnicemi, tunely a mosty - ovšem pod izraelskou kontrolou.

Palestinci samotní totiž nemají být anektováni, nýbrž „vykrojeni“ z izraelského území právě formou větších i menších enkláv. Tím se má předejít „demografickému problému“, který by znamenalo formální zahrnutí milionů Palestinců do židovského státu, a otázce, zda jim udělit izraelské občanství. To však neznamená, že by Palestinci v enklávách měli mít nezávislost. Mají mít autonomii, tedy se sami starat o své školy, nemocnice či odvoz odpadu, ale zůstat pod izraelskou vojenskou kontrolou. Právě takovou autonomii už ovšem Palestinci mají od dohod z Osla a zřízení Palestinské samosprávy v roce 1995.

Je tedy důležité pochopit, že zatímco se formální anexe týká „jen“ 30 procent Západního břehu, jde o plán na trvalou izraelskou kontrolu 100 procent Západního břehu. Výsledné „souostroví“ palestinských enkláv pod izraelskou vojenskou kontrolou by podle Trumpova plánu mohlo být výhledově uznáno jako „stát s omezenou suverenitou“. Jako kompenzaci by Palestinci navíc mohli dostat dvě další enklávy v neobydlené pouštní oblasti podél egyptské hranice nedaleko Gazy. To vše ale jen pokud Palestinci splní řadu dalších podmínek a vzdají se všech dalších nároků. Izrael naopak může přistoupit k anexi hned. Netanjahu dal minulý týden najevo, jak vážně je to s oním potenciálním palestinským „státem“ míněno: „Jeden americký státník mi řekl: ‘Ale Bibi, tohle nebude stát.’ Já mu řekl: ‘Nazývejte to, jak chcete.’“

Petříček a spol. se ptají, co bude po anexi s právy Palestinců. Odpověď už je však poměrně jasná. Podle analýz renomovaných izraelských lidskoprávních organizací Ješ din („Právo existuje“) a Breaking the Silence se již tak tristní stav palestinských práv na Západním břehu dále výrazně zhorší. Anexe dále omezí svobodu pohybu Palestinců, když budou muset cestou z jedné enklávy do druhé, ať už za prací, do škol, nemocnic či za příbuznými, nově projíždět přes hranice suverénního izraelského území. Ohrozí také přístup Palestinců k jejich zemědělské půdě v anektovaných oblastech. Údolí Jordánu - pásmo úrodné půdy, které bylo v konceptech dvoustátního řešení vždy považováno za nepostradatelné pro ekonomickou životaschopnost budoucího palestinského státu – má být anektováno celé. Hrozí též plošné vyvlastnění velké části půdy v soukromém vlastnictví Palestinců, tak jak k tomu došlo po anexi východního Jeruzaléma v roce 1967. Podle izraelského experta Šaula Arieliho, plukovníka v záloze a poradce bývalého premiéra Jehuda Baraka, představuje soukromá palestinská půda celou třetinu veškerého území určeného k anexi. Toho by si měli všímat zejména čeští konzervativci a liberálové, pro které je respekt k soukromému vlastnictví prioritní hodnotou.

Anexe také povede k přesunu pravomocí na místní politiky z izraelských osad - z nichž se po anexi stanou v izraelském právu normální města a vesnice - což podle zmíněných nevládek povede k jejich další expanzi s ještě menším ohledem na sousední palestinské komunity než doposud. V anektovaných oblastech posílí exkluzivní přístup izraelských osadníků k omezeným vodním zdrojům. Zvýší tlak na Palestince v mini-enklávách, aby se vystěhovali do měst v hlavních územních blocích a uvolnili tak prostor pro budoucí izraelské osadníky, infrastrukturu či průmyslové zóny. Tento tlak na vystěhování se již roky projevuje mj. armádními demolicemi palestinských domů, zemědělských objektů, zavlažovacích potrubí či solárních panelů, ke kterým dochází ve stovkách případů ročně. Palestinská města jako Betlém a Ramalláh jsou přitom už dnes z velké části obklopena strategicky rozmístěnými židovskými osadami, což brání jejich územnímu rozvoji.

Celkově dojde na Západním břehu k formalizaci a utvrzení situace, v níž žijí dvě etnické skupiny na jednom území pod izraelskou kontrolou v hluboce nerovném postavení - územně promíšeny, ale navzájem odděleny ploty, zdmi a segregovanými silnicemi. Situace Palestinců se mimochodem týká bez rozdílu jak většinových muslimů, tak desetitisíců palestinských křesťanů. To by mělo zajímat ty křesťanské demokraty a další Čechy, kteří cítí speciální solidaritu s křesťany utiskovanými ve světě.

Kromě Palestinců však může mít anexe negativní dopad také na izraelskou bezpečnost. Proti anexi brojí velká část izraelského bezpečnostního establishmentu. Dva bývalí šéfové Mosadu a Šin bet označili v dubnovém komentáři ve Foreign Policy plán anexe za hrozbu pro izraelskou národní bezpečnost. Ve stejném měsíci vydalo 220 izraelských generálů v záloze či v penzi výzvu, v níž varují, že anexe uvede do pohybu nekontrolovatelnou řetězovou reakci následků. Mimo jiné se obávají, že Palestinská samospráva ukončí bezpečnostní spolupráci s Izraelem, která výrazně snižuje množství palestinských teroristických útoků a kterou ovšem velká část Palestinců vnímá jako kolaboraci s okupantem. Izraelsko-palestinská hranice bude po anexi dle Trumpovy mapy pětkrát delší než v případě čistého dvoustátního řešení - a její ochrana tedy mnohem náročnější. To by měli vzít v potaz ti čeští politici, které v blízkovýchodním konfliktu zajímá především bezpečí Izraele.

Plán anexe kombinovaný s „vykrojením“ Palestinců vychází z principu, který během let formulovala řada izraelských politiků: „maximální území pro Židy s minimem Palestinců“. Tato etnoteritoriální strategie není žádná izraelská specialita, ale známe ji například z balkánských válek i z vlastních dějin. Už dvoustátní řešení mělo tento princip uspokojit tím, že by Izraeli připadlo 78 procent a palestinskému státu 22 procent historické Palestiny. Zatímco palestinské vedení na tento kompromis přistoupilo už v roce 1988, v Izraeli (a v USA po nástupu Trumpa) převážil maximalistický proud, který požaduje území celé - navzdory přítomnosti Palestinců. Řešením palestinského problému mají být právě enklávy. Tím se izraelská anexe liší například od ruské anexe Krymu. Rusové zabrali území včetně jeho obyvatel, kteří dostali ruské občanství (byť nadále dochází k vážnému porušování lidských práv, zejména krymských Tatarů). Izrael chce zabrat území, ale nechce jeho obyvatele, jen je mít nadále pod kontrolou. Osud pásma Gazy sleduje stejnou logiku: jelikož představuje velmi malé území s velmi vysokým počtem Palestinců (dva miliony), Izrael zvolil v roce 2005 „odkrojení“ namísto anexe, byť Gazu nadále drží pod kontrolou a blokádou zvenčí jako jednu specifickou enklávu.

Pokud je tedy odpověď na Petříčkovu otázku „Co bude s Palestinci?“ docela zřejmá, zbývá otázka, jak na tuto situaci budou Palestinci reagovat. Už před dvěma týdny přerušil prezident Abbás bezpečnostní spolupráci s Izraelem, zatím zřejmě jen jako varování. Pokud ji po anexi ukončí úplně, udrží se samotná Palestinská samospráva? Nebo dojde k vnitřnímu boji mezi různými palestinskými frakcemi? I pokud nedojde k žádné okamžité reakci, k čemu povede dlouhodobě vtěsnání Palestinců do enkláv, odříznutí od zemědělské půdy a zamezení rozvoje měst v kombinaci například s dopady klimatických změn? Podle odhadů OSN se má počet Palestinců do roku 2050 zvýšit na 4,7 milionu na Západním břehu a 4,8 milionu v Gaze. Někteří izraelští politici jako například Becalel Smotrič, výrazná postava mladší generace krajní pravice, navrhují vyvinout tlak na Palestince, aby „dobrovolně“ emigrovali. Tomu by měli věnovat pozornost ti čeští politici, kteří kladou důraz na předcházení migračním a uprchlickým vlnám.

Je na českých politicích, jak se k izraelské anexi postaví z hlediska českých zájmů a svých hodnot a přesvědčení. Měli by si však přinejmenším zjistit základní fakta o jejích dopadech.

Martin Konečný
Autor je ředitelem European Middle East Project (EuMEP).