Nádor se většinou objeví v mízních uzlinách. Už jsem absolvovala dvě operace, obě dopadly dobře, i když podruhé jsem utekla hrobníkovi z lopaty. Ale je to stále tam. Může se to kdykoliv znovu objevit. Nechci na to myslet.

Mám hrozně ráda život! Jsem sportovkyně, miluju hory. Zbožňuju vodu, plavání je mým druhým koníčkem. Mám tři vnoučata, se kterými si hraju a jezdím na výlety. A teď mě potkalo tohle…

Ne, nechci na to myslet. Pořád si říkám – všechno je přece v hlavě! A tak si donekonečna opakuji: Jsem zdravá, jsem zdravá! Zatím nemám žádné bolesti, jen málokdy se cítím unavená. A tak se chovám, jako by tu žádná nemoc nebyla. Sportuji, chodím do divadla, stýkám se s přáteli, starám se o domácnost, na zahradě pěstuju bylinky a všude mám kytky.

Manžel mě stále nabádá, abych se šetřila. Kamarádky se na mě zlobila, že jsem si koupila dvoutýdenní zájezd do Thajska. Co když tam onemocním? Vždyť mám oslabenou imunitu! Mám snad sedět doma a skuhrat?

Dělám všechno stejně jako dřív. Zatím to zvládám. Šetřit se budu, až to na mě přijde. Zatím je moje nemoc jen na číhané. Když na ni nebudu myslet, třeba se zastaví – všechno je přece v hlavě. Nebo ne?

Ve dne je to většinou úplně OK. Ale v noci se ke mně vloudí úzkostné sny. Zdává se mi, že umírám. Ležím sama v nemocniční posteli napojená na hadičky, ozývají se jen tiché kroky sester. Cítím strašlivou samotu! Probouzím se zpocená a s tlukoucím srdcem.

Tak rychle vstanu, nasnídám se a honem zpátky do života, zaplašit tu noční můru. Snažím se být veselá, ale někdy mě napadá, zda to tak trochu nehraju. Není-li to moje soukromá hra se smrtí.

Pokud mě úzkost přepadne ve dne, sednu na kolo a někam vyrazím. Šlapu jako ďas. Manžel o tom neví. Zlobil by se… To mám snad čekat doma v křesle, až si pro mě ta zubatá přijde?

Andrea, Lipník nad Bečvou

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka, psmolka@volny.cz

Vážená paní, přivádíte mne do rozpaků. Nikoli já vám, ale vy mně byste mohla pomáhat. Kdybych se rozhodl pořádat kurz přípravy na přechod do nežití, vzal bych si vás k ruce jako názornou učební pomůcku.

Častěji než smrti se obáváme umírání. Aby nebylo moc bolestivé, příliš dlouhé, abychom nebyli na obtíž svým bližním…

Vy však naštěstí patříte k těm, kdo se s tou zubatou sice nesnaží bojovat, ale přitom se jí nenechávají příliš omezovat.

Jakákoliv aktivita, která vás přivede na jiné myšlenky, je zdravá. Je přirozené, že o vás vaši blízcí mají strach. Byli by však sami proti sobě (i proti vám), kdyby vás donutili přijmout roli „na smrt nemocného pacienta“. Moc se mi líbil někdejší výrok jednoho našeho hodně nemocného umělce, že „do toho penálu půjde mnohem radši uhoněný, než rezavý a zaprášený“.