O údajné polské čechofilii se občas mluví i v Česku. Podle průzkumu veřejného mínění mají Poláci Čechy velice v oblibě. Na důvody se nikdo neptá, ale pravděpodobně za ně může švejkovský stereotyp veselého, lehce ironického Čecha a české hospodské kultury. Tento pozitivní stereotyp – o němž zajímavě píše Mariusz Surosz ve svém sloupku pro polsko-české číslo Revue Prostor – se nepromítá do hlubokých znalostí české kultury, je to spíš soubor naivních představ, jejichž význam se pomalu vyprazdňuje. Na otázku, kdo je váš oblíbený český spisovatel, většina Poláků pravděpodobně odpoví, že Hašek, Hrabal nebo Kundera. U starší generace rozhodně vyhraje ten první. Na druhou stranu, češtinu lze studovat na téměř všech větších univerzitách, na většině jednooborově (mj. na Jagellonské univerzitě v Krakově, Slezské univerzitě v Katowicích, Vratislavské univerzitě či ve Varšavě v rámci české sekce Ústavu jižní a západní slavistiky), což znamená, že překladatelé a propagátoři české kultury by u severních sousedů neměli chybět.

Zmíněný pozitivní stereotyp má jednu velkou výhodu – může být využíván k propagaci živé české kultury. Bohužel má i nevýhodu – spotřebitel kultury se bude dožadovat obsahu, který naplní jeho představy o české kultuře. Naštěstí v posledních asi deseti letech se překladatelé a nakladatelství zaměřená na českou kulturu od výše zmíněné strategie odklánějí. Jak vlastně vypadá recepce české literatury v zemi vyhlášených čechofilů?
 
 

Současná česká próza v Polsku

 
Současná česká próza má v Polsku velmi specifické postavení, které, jak se domnívám, není zaručeno čtenářskou poptávkou, ale spíše zájmem silné překladatelské bohemistické generace (či spíše dvou generací, které jsou v době vzniku toho článku překladatelsky aktivní). Existuje tu hned několik nakladatelství, pro které představuje česká literatura jednu z priorit a ve kterých české knihy vycházejí v samostatných edicích. Chtěla bych zmínit zejména:

Nakladatelství Afera, které v roce 2011 založila vratislavská bohemistka a překladatelka Julia Różewicz. V rozhovorech říká, že literární překlad byl pro ni způsobem, jak zůstat v kontaktu s češtinou, kterou vystudovala. Zároveň ji velmi oslovila kniha Hovno hoří (1994) od Petra Šabacha, kterou chtěla představit polskému čtenáři. Jelikož se jí nedařilo najít nakladatele, knihu vydala sama a vytvořila tím značku, která je dnes nejen známá, ale i poměrně prestižní. V sérii Czeska Proza (Česká próza) vyšly mj. knihy Petry Soukupové, Marka Šindelky, Kateřiny Tučkové, Bianky Bellové, Petry Hůlové, Terezy Boučkové, Emila Hakla či Jana Balabána. Petr Šabach je dodnes vlajkovou lodí nakladatelství. Afera vydala již čtyři jeho knihy. Kromě edice Česká próza Afera nabízí mj. edice České krimi (Daniel Petr, Jiří Březina, Iva Procházková) a Česká pohádka, které vládnou Lichožrouti (2008) Pavla Šruta a Galiny Miklinové. Přestože Julia Różewicz založila nakladatelství, aby mohla publikovat svoje vlastní překlady, dnes spolupracuje i s jinými vynikajícími překladateli a překladatelkami mladé generace (mj. Agata Wróbel či Anna Radwan-Żbikowska).

Julia Różewicz. Foto: W. Czerniatowicz

Dalším zajímavým počinem je nakladatelství Książkowe klimaty. Stejně jako Afera sídlí ve Vratislavi, kde působí od roku 2013. V prvních letech nakladatelství vedla překladatelka a slovakistka Kamila Buchalska. Książkowe klimaty se zaměřují především na středoevropskou a balkánskou prózu, i když vydává i publikace odjinud. V edici Czeskie klimaty vyšly mj. knihy Jaroslava Rudiše, Radky Denemarkové, Markéty Pilátové, Jiřího Hájíčka, Antonína Bajaji, Matěje Hořavy, Jana Němce, Egona Hostovského, Anny Bolavé, Michala Ajvaze, Josefa Škvoreckého nebo Miloše Urbana. Nakladatelství spolupracuje s celou řadou znamenitých překladatelů a překladatelek, stačí zmínit taková jména jako Dorota Dobrew, Leszek Engelking či Andrzej Jagodziński. Nebojí se ale spolupracovat také s mladší překladatelskou generací, za zmínku stojí třeba Dějiny světla Jana Němce v překladu Katarzyny Bańky či Pálenka Matěje Hořavy v překladu Anny Radwan-Żbikowské.

Nakladatelství Amaltea se od roku 2016 věnuje dvou literaturám – české a rumunské. V české edici vyšly mj. knihy Aleny Mornštajnové, Vladimíra Macury či Radky Denemarkové (knihy Denemarkové vycházejí v Polsku v několika nakladatelstvích, ale vždy v překladu její dvorní překladatelky Olgy Czernikow).

V našem výčtu nesmí chybět Stara Szkoła, projekt, který se zaměřuje vyloženě na Česko (snad se dvěma výjimkami). Starou Szkołu vede Mirosław Śmigielski, který také překládá velkou část knih, které nakladatelství vydává. Śmigielski sazí hlavně na oddychovou literaturu, jeho vlajkovým autorem je Evžen Boček, ale nakladatelství vydalo i mj. Michala Viewegha, Petra Stančíka či Radku Třeštíkovou. Nabízí i detektivky (Michaela Klevisová). Svými nakladatelskými výběry doplňuje ambicióznější obraz současné české literatury vytvářený třemi výše popsanými nakladatelstvími a může oslovovat trochu jinou cílovou skupinu čtenářů a čtenářek.

V neposlední řadě přichází nakladatelství Dowody na Istnienie a jeho edice Stehlík, kterou založil významný propagátor české kultury v Polsku a reportér a spisovatel Mariusz Szczygieł, autor bestsellerů Gottland (2006, česky 2007) či Udělej si ráj (2011), jehož jméno je dobře známé na obou stranách hranice. Na stránkách edice píše, že její cílem je uvést na polský knižní trh české knihy, které považuje za kvalitní, od kterých se nemohl odtrhnout, a v překladu nejlepších překladatelů, které zná. Pod svým textem je podepsán jako Mariusz Stehlík, čechofil. Jaké knihy považuje Mariusz Szczygieł za nejlepší? Třeba Maličkost (2015) Markéty Baňkové, Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (2017) Ivany Myškové nebo také Továrna na absolutno (1922) Karla Čapka. V edici vyšlo zatím devět knih. Mezi jejich autory jsou už překládaní čeští klasici dvacátého století (Karel Čapek, Josef Škvorecký, Ota Pavel), i novinky (už zmíněná Myšková či Martin Vopěnka).

Nechtěla bych se ale v tomto článku omezit jen na nakladatelství, která se rozhodla pro čistě české edice. Záslužnou práci odvádí i hráči se širším regionálním záběrem. Mezi takové patří i nakladatelství Pogranicze z městečka Sejny v polsko-litevském pohraničí, které ve své středoevropské sérii Meridian vydává i české autory (Emil Hakl, Josef Škvorecký).

Po tomto výčtu se nabízí ještě jedna otázka: jak si překladatelé či nakladatelé vybírají autory a knihy? Rozhoduje trh? Osobní vkus? Čtenářská očekávání? Grantová politika?

Platí tak trochu všechno. U nakladatelství vedených překladateli bude určitě na předním místě osobní vkus, ale jistou roli musí hrát i komerční potenciál. Osvědčenou strategií je vydávat autora či žánr, který už má své čtenáře a pomůže nakladatelství vydělat i na experimenty – zavedení méně známých jmen, vydávání mladé generace, umělecké prózy či knih, které se dají z jiných ohledů považovat za náročné. Dobrým příkladem je Petr Šabach a nakladatelství Afera. Z komerčních důvodů jsou znevýhodněni autoři povídkových sbírek, které se v Polsku hůře prodávají, a proto se jich nakladatelé bojí. Naštěstí i tady jsou výjimky (např. Marek Šindelka, který v překladu Anny Wanik vychází v Afeře, či Ivana Myšková, kterou vydal v překladu Elżbiety Zimné Mariusz Szczygieł).

Samozřejmě tu jsou i vnější důvody. Za ty nejdůležitější bych označila české literární ceny a recepci české literární kritiky. Troufám si tvrdit, že Litera za prózu téměř automaticky zaručuje překlady do polštiny, a to většinou s expresní rychlostí. Vydání některých knih může iniciovat i česká strana, jak to je v případě knih překládaných v rámci soutěže určené začínajícím překladatelům Cena Susanny Roth, díky které v Polsku vyšla mj. kniha Anny Bolavé Do tmy (2015, polsky 2017) v překladu laureátky soutěže Agaty Wróbel, která se stále věnuje literárnímu překladu.

Je třeba zmínit i to, že všechna zmíněná nakladatelství využívají program podpory překladů Ministerstva kultury České republiky, bez kterého by alespoň část publikací pravděpodobně nebyla možná. Polská čechofilie nestačí. Bylo by zajímavé vědět, jaké jsou náklady, v jakých české knihy v Polsku vycházejí. Tyto údaje však nejsou veřejně dostupné – nakladatelství na svých stránkách tato čísla neuvádějí, nejsou uvedeny ani v tirážích knih, proto bohužel nelze přesně zjistit, jak velký je polský klub anonymních čechofilů.

Výše uvedené platí pro prózu. Jiné žánry se řídí úplně jinými pravidly za úplně jiných podmínek. Stručně řečeno, próza se má rozhodně nejlépe, ostatní žánry jsou v překladech zastoupeny jen okrajově a jsou určeny spíše pro fajnšmekry.
 
 

Současná česká poezie v Polsku

 
Česká poezie v Polsku knižně téměř nevychází, v posledních letech je omezená spíše na ukázky v časopisech a čtení na festivalech. Spíše než nezájem to odráží problémy malých nakladatelů zaměřených na poezii, kteří se kvůli své nejisté finanční situaci obávají žádat o podporu překladu v rámci programu Ministerstva kultury České republiky, ve kterém se celá částka přiznané dotace vyplácí až po vydání knihy. Tento systém, ač hojně využíván výše zmíněnými nakladatelstvími zaměřenými na prózu, není vhodný pro propagaci poezie, proto se nakladatelé poezie o tyto dotace ucházejí jen málokdy a alternativní možnosti financování překladových sbírek jsou velmi omezené. Naštěstí existují světlé výjimky.

Chtěla bych zde zmínit jednoho menšího nakladatele, který se už léta české poezii a české literatuře nevěnuje, ale v letech 2005 až 2008 to dělal velice pozoruhodným způsobem. Jedná se o vratislavské nakladatelství Atut, o jehož českou edici pečovaly Dorota Dobrew a Aleksandra Ziemlańska. Nakladatelství vydalo výbor z poezie Violy Fischerové Babia godzina (2007) a antologii nejnovější poezie Gdyby wiersze miały drzwi (2005), ve které se objevily české básně napsané na sklonku osmdesátých let a v letech devadesátých (mj. Pavel Kolmačka, J. H. Krchovský, Pavel Petr, Roman Telerovský, Tomáš Přidal, Vít Kremlička nebo Božena Správcová). Básně vybral český bohemista Dalibor Dobiáš a přeložil kolektiv překladatelů (mj. Dorota Dobrew, Dariusz Tkaczewski, Dorota Żygadło či Jarosław Malicki). O tři roky později ve stejném nakladatelství vyšla i žánrově pestřejší antologie českého undergroundu, kterou zpracoval Martin Machovec a přeložili mj. Dorota Dobrew, Leszek Engelking, Jan Stachowski, Dariusz Tkaczewski, Anna Car, Olga Czernikow a Maciej Domagalski.

Olga Czernikow. Foto: archiv autorky

Toto období očividně přálo odvážným počinům a velkým antologiím, objevila se totiž ještě jedna kniha, literárně asi nejvýznamnější. Jedná se o Maść przeciw poezii, autorskou antologii, kterou editorsky a překladatelsky připravil Leszek Engelking a kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Biuro Literackie. Kniha je výsledkem mnohaleté překladatelské práce a jsou v ní zastoupení Jaroslav Vrchlický, Jakub Deml, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Jiří Kolář, Josef Kainar, Jiřina Hauková, Ivan Blatný, Ludvík Kundera, Oldřich Wenzl, Jan Skácel, Miroslav Holub, Egon Bondy, Ivan Wernisch, Petr Mikeš, Michal Ajvaz a Jáchym Topol.

Středoevropskou poezii přibližuje polským čtenářům a čtenářkám mimo jiné slezské nakladatelství a kulturní Instytut Mikołowski, kde v posledním desetiletí vyšly dvě řadové sbírky Petra Hrušky, Obývací nepokoje (1995, polsky 2011) a Darmata (2012, polsky 2017), v překladu Franciszka Nastulczyka a výbor z poezie Pavla Řezníčka (Maszyna do robienia piekła, 2017, přeložili Jan Faber a Franciszek Nastulczyk, texty vybral Jan Faber).

Kromě Instytutu Mikołowského se momentálně žádné nakladatelství zaměřené na poezii nezabývá českou poezií soustavně a o tom, co v Polsku vyjde, rozhodují v případě poezie spíše osobní volby překladatelů a překladatelek a jejich schopnost jednotlivou knihu v daném nakladatelství prosadit, případně i pomoci se získáním finančních prostředků na její vydání.

Z knih vydaných v posledních letech stojí za zmínku překladatelská činnost Michala Tabaczyńského (výbor z poezie Jana Skácela Zakazany człowiek: 111 wierszy, vyd. Miejskie Centrum Kultury w Bydgoszczy, 2015, a kniha Bogdana Trojaka Stryj Kaich się żeni/Strýc Kaich se žení, WBPiCAK, Poznaň, 2018) a další překladatelské počiny Leszka Engelkinga, který v roce 2019 vydal v prestižním nakladatelství Znak obsáhlý výbor z tvorby Jaroslava Seiferta (Księga pocałunków).

Leszek Engelking. Foto: Mariusz Kubik, Wikipedia

Bohužel knižní prezentace české poezie v Polsku je velmi omezená a pro mladší generaci téměř nedostupná. Naštěstí polské literární časopisy zaměřené na nejnovější tvorbu rády zveřejňují ukázky z novinek. V posledních letech vznikla v Polsku celá řada pozoruhodných internetových časopiseckých titulů věnujících velkých prostor právě poezii, včetně té v překladu. Za poslední dva roky se česká poezie pravidelně objevovala v takových časopisech jako Kontent, Wizje, Mały Format či Helikopter. Jako jedna z překladatelek¹Kamil Bouška, básně ze sbírek Hemisféry a Inventura; Adam Borzič, básně ze sbírek Počasí v Evropě a Západo-východní zrcadla; Ondřej Buddeus, básně ze sbírky 55 007 znaků včetně mezer; Lenka Daňhelová, ukázka; Milan Děžinský, básně ze sbírky Obcházení ostrova; Jonáš Hájek, ukázka; Ondřej Hanus, básně ze sbírky Volné verše; Marie Iljašenko, básně ze sbírek Osip míří na jih a Sv. Outdoor; Wanda Heinrichova, básně ze sbírky Jehla sestupuje; Emma Kausc, básně ze sbírky Cykly; Kristina Láníková, ukázka; Zuzana Lazarová, básně ze sbírky Železná košile; Alžběta Michalová, ukázka; Jana Orlová, ukázka ze sbírky Újedě; Olga Pek, ukázka; Simona Racková, básně ze sbírky Tance; Kateřina Rudčenková, ukázka; Jakub Řehák, ukázka; Jitka N. Srbová, básně ze sbírek Les a Svět; Olga Stehlíková, básně ze sbírky Týdny a Vykřičník jak stožár; Petra Strá, ukázka; Jan Škrob, básně ze sbírky Real; Irena Šťastná, básně ze sbírky Sen o třetí plíci; Marie Šťastná, básně ze sbírky Interiéry a ukázka z nové tvorby; Alžběta Stančáková, básně ze sbírky Co s tím; Luboš Svoboda, básně ze sbírky Vypadáme, že máváme; Jan Těsnohlídek, básně ze sbírek Rakovina a Hlavně zachraň sebe; Daniela Vodáčková, ukázka; Ondřej Zajac, básně ze sbírky Kafegrafie; Jonáš Zbořil, básně ze sbírky Podolí. Momentálně připravuje antologii Sousedky. 10 českých básnířek, která vyjde na podzim ve vratislavském nakladatelství Warstwy. Překlady publikovala mj. v časopisech Wizje, Kontent, Tlen Literacki, Wakat, Odra, Pismo, Literatura na Świecie. pravidelně přispívajících do výše zmíněných časopisů doufám, že časem začnou vycházet i sbírky zástupců a zástupkyň mladší a nejmladší generace.
 
 

Jiné žánry

 
Přítomnost české literatury na polském knižním trhu ale beletrií a poezií nekončí. Překládají se i jiné žánry, například dětské knihy či historické publikace. Rozhodnutí připravit polské vydání je tady motivováno buď mezinárodním úspěchem (třeba v případě knih ekonoma Tomáše Sedlačka, kterého v Polsku vydává Studio EMKA), anebo potřebou obohacení historického či geopolitického kontextu o zkušenosti z regionu (vhodným příkladem je vydání překladu knihy Miloše Doležala o Josefu Toufarovi, kterou v Polsku vydal Ústav národní paměti, Instytut Pamięci Narodowej, Jakby nam już dzisiaj przyszło umrzeć. Dramat życia, kapłaństwa i męczeńskiej śmierci czyhoskiego proboszcza ks. Josefa Toufara, kniha vyšla v roce 2018 v překladu Andrzeje Babuchowského).

Dětskou literaturu vydávají jak česky zaměřená nakladatelství, tak nakladatelství, která se soustředí pouze na dětské knihy (např. Dwie Siostry). Dětskou edici Czeska Bajka má už mnohokrát zmíněné nakladatelství Afera (série o Lichožroutech od Pavla Šrůta a Galiny Miklínové, Iva Procházková či Petra Soukupová).
 
 

Literární ceny

 
Ve srovnání s Českem se v Polsku uděluje velké množství literárních cen. Udělují se za knihu roku, za poezii, za celoživotní dílo. Bohužel cen, které by zohledňovaly i překladovou literaturu, není mnoho. K těm důležitějším patří ceny udělované redakci věnované překladům krásné literatury Literatura na Świecie, literární cena Gdynia, literární cena Angelus a literární cena primátora města Gdaňska, která se uděluje za překladatelskou činnost a její předávání se tradičně koná během festivalu věnovanému překladové literatuře Odnalezione w tłumaczeniu (Nalezeno v překladu). Uvedené ceny se mezi sebou podstatně liší. Gdaňská cena je zaměřena pouze na překladatelskou činnost a je udělována překladateli. Cena Angelus je cenou pro autory, ale soustředí se především na překladovou literaturu ze střední Evropy (i když se na ni omezuje či ji definuje nesmírně široce, nominovanými byli i autoři z Ruska či Bulharska). Literární cena Gdynia a cena Literatura na Świecie je udělována v několika kategoriích, mezi které patří i překladové dílo roku. Mezi laureáty a nominovanými do výše zmíněných cen nalezneme i bohemisty a české autory. Cenu Literatury na Świecie získali v posledních letech Andrzej Jagodziński (2018, za překlady prózy), Zbigniew Machej (2017, za překlady poezie, překládá i ze slovenštiny), Julia Różewicz (2013), Renata Putzlacher-Buchtová (2012, poezie), Leszek Engelking (2008, poezie, 2002, próza). Pokud jde o cenu Angelus, v roce 2009 se jejím laureátem stal Josef Škvorecký (a jeho překladatel Andrzej Jagodziński). Ceny udělované bohemistům a jejich nominace potvrzují kvalitu jejich překladatelské činnosti a uznání, jakého se jí dostává. Je to důležitá zpětná vazba, částečně i z toho důvodu, že v polských časopisech věnuje kritice překladu velmi málo místa. Překladatel je v tomto smyslu ve své práci od začátku do konce osamělý běžec.
 
 

Festivaly a rezidenční pobyty

 
Přirozeným prostředím pro setkávání čtenářské obce a překladové literatury jsou mezinárodní festivaly. I tam se česká literatura objevuje, ale podle mého názoru v nedostatečném počtu, zejména pokud jde o básnické akce. Podrobnou statistiku nevedu, ale mám dojem, že nejčastěji hostí českou literaturu Vratislav, kde čeští spisovatelé v posledních letech pravidelně četli na povídkovém festivalu Opowiadania (mj. Ivana Myšková, Marek Šindelka či Bianca Bellová), ale také v rámci mezinárodního kočovného festivalu Měsíc autorského čtení a během básnického festivalu Silesius, kde bylo Česko v roce 2019 čestným hostem (představeni byli Petr Hruška, Milan Děžinský, Jitka N. Srbová, Ladislav Zedník a Jonáš Hajek).

Za zmínku dále stojí krakovské mezinárodní festivaly Miłosz Festiwal, kde byl uveden český překlad Darmat Petra Hrušky, jehož autorem je Franciszek Nastulczyk, a Conrad Festival, kde se v posledních letech představili mj. Michal Ajvaz, Radka Denemarková a Jáchym Topol.

Festivaly jsou skvělá příležitost pro propagaci překladu, ale zároveň mohou být omezující svou specifičností. V Polsku chybí prostory, které by mimo festivaly pořádaly cykly autorských čtení autorů ze zahraničí s celovečerním programem. Příčinou je nedostatek finančních prostředků na úhradu všech nákladů souvisejících s organizací podobných akcí. Alespoň částečnou náhradou mohou být čtení a jiné aktivity organizované v souvislosti s rezidenčními pobyty, které dávají autorům a autorkám příležitost poznat knižní kulturu jiné země a zároveň si zde najít své čtenáře. Ani tady se ale nesetkáme s bohatou nabídkou. Čeští autoři do Polska vyjíždějí hlavně v rámci regionálních Visegrádských literárních rezidencí, které koordinuje krakovská Villa Decius a pořádá Visegrádský fond.
 
 

Knihy o Česku a Češích

Mariusz Szczygieł. Foto: Paweł Volens Bobrowski

Knihy polských autorů o Češích a české kultuře se v Polsku těší velké oblibě už léta. Nejznámějším autorem, který se Česku věnuje, je už zmíněný reportér a spisovatel (a čechofil, jak se sám představuje) Mariusz Szczygieł, autor knih jako Gottland, Udělej si ráj či Není (2018, česky 2019), za kterou získal nejprestižnější polské literární ocenění, cenu Nike. Nesmíme opomenout ani Mariusze Surosze, autora knih Pepíci (2010, česky 2019) a Ach ty Češky (2015, česky 2017), a Michala Zabłockého, autora knihy s mnoho napovídajícím názvem To není ráj (2019, česky 2020), která představuje polemiku s Mariuszem Szczygiełem. Přijde mi velice zajímavé, že knihy, které vznikly s cílem přiblížit polským čtenářům a čtenářkám českou kulturu, jsou překládány do češtiny (Szczygieła překládá Helena Stachová, Surosze Anna Plasová). I tady je zájem o zrcadlo, které české společnosti nastavuje někdo jiný. Autoři jako Szczygieł či Surosz nepíší primárně o literatuře, ale v některých reportážích či esejích najdeme i zajímavý pohled na literární tvorbu. Zatím poslední knihu Mariusze Szczygieła otevírá dojímavá esej věnovaná Viole Fischerové, ve které autor píše o svém setkání s její básní v soupravě pražského metra. Takových okamžiků čtenářského nadšení nám na obou stranách hranice přeji co nejvíce. Zejména těch překladových. A bohemistům přeji hlavně odvahu a sílu, čtenářský zájem zcela jistě nechybí.