V týmu kazatele a sociálního pracovníka Přemysla Pittra se pokusila o nemyslitelné. Po válce pečovala dohromady o židovské děti z koncentračních táborů a německé děti z internačních táborů.
Narodila se v roce 1926 a dětství prožila s mladší sestrou a rodiči ve starém rodinném domě v Praze na Břevnově, který patřil její babičce. Na začátku války jí bylo třináct let a navštěvovala měšťanskou školu. Po jejím dokončení se začala na přání maminky učit na švadlenu, ale po čase přemluvila rodiče, aby se mohla přihlásit na dvouletou soukromou obchodní školu v Železné ulici.
Svou budoucnost si představovala jako úřednice v kanceláři, ale po dokončení školy musela jako totálně nasazená nastoupit do továrny Ostmarkwerke v Kbelích (před válkou Vojenské telegrafní dílny, po válce PAL). Přes rok vydávala ve skladu součástky pro výrobu spojovací techniky. V továrně se pracovalo na plné obrátky i o nedělích, a Karla tak zažila velký nálet na Květnou neděli 25. března 1945.
Protektorátní zbrojovky chrlily výbavu pro německou armádu, a proto americké letectvo zaútočilo na průmyslovou oblast na severovýchodě Prahy a letiště v Kbelích a Letňanech. Asi ve čtvrt na dvanáct byl v Praze vyhlášen letecký poplach a Karla se běžela schovat do nedalekého lesíku. Továrna totiž neměla vlastní kryt, a tak se zaměstnanci schovávali ve sklepích v okolních budovách nebo v lese.
„Strašně to dunělo a pak jsme uviděli letadla. Někteří z těch, co byli se mnou venku, byli sice zraněni, zasáhly je úlomky střepin, ale nikomu se nic vážného nestalo. Smrti ale neušla moje kamarádka, která se šla schovat do nějakého krytu."
Ačkoli byla za den útoku zvolena Květná neděle, aby se minimalizovaly ztráty mezi českými dělníky, v Kbelích zemřelo 126 lidí, celkově v ten den 562 civilistů. „Šla jsem domů pěšky, a přestože nejsem věřící, měla jsem potřebu jít do kostela poděkovat, že jsem přežila.“
Setkání s Přemyslem Pittrem
Do Kbel se už nevrátila. Její život nabral úplně jiný směr. Po náletu začala chodit s Antonínem Moravcem. Bylo jí devatenáct, Antonínovi 26. Byl jejím bývalým učitelem z měšťanky a vzal ji na kázání Přemysla Pittra do Milíčova domu.
Milíčův dům otevřel laický kazatel a sociální pracovník Přemysl Pitter na Žižkově na Štědrý den roku 1933 díky darům příznivců. S Olgou Fierzovou, učitelkou a sociální pracovnicí ze Švýcarska, a dalšími kolegy v něm poskytovali mimoškolní péči pro děti ze sociálně slabých rodin. Každou neděli se zde konala kázání, která Karlu oslovila:
„Pitterův způsob výkladu Písma byl pro mě přístupnější než od farářů v kostele. Jeho oblíbeným tématem byla láska a citové vztahy mezi lidmi. Že si lidé nesmí žádným způsobem ubližovat a musí být k sobě vstřícní. Zdůrazňoval, že bez dobrých vztahů neexistuje dobré žití,“ vysvětlila Karla Moravcová s tím, že byl i velmi charismatický:
„Když se na vás podíval těma svýma modrýma očima a trochu se pousmál, tak to dobro z něj jen vyzařovalo.“
Jako zkušený sociální pracovník si uvědomoval, že je nutné okamžitě zajistit péči pro děti vracející se z koncentračních táborů. Hned 16. května získal zkonfiskované zámky po Němcích v okolí. Jednalo se o zámky barona Ringhoffera v Kamenici, Štiříně a Olešovicích a zámeček v Lojovicích, zabavený profesoru Knausovi. V říjnu 1945 k nim přibyl i penzion Bellevue v nedalekém Ládví.
Se svým týmem spolupracovníků, většinou z Milíčova domu, je připravil na příjezd prvních dětí. Krása prostředí a vlídnost pečovatelů jim opravdu pomohla zapomenout na hrůzy válečných let, jak dokládají početné vzpomínky židovských dětí, které „zámky“ prošly.
Vrátil dětem víru v dobro a lásku
„Ve Štiříně začal náš život znova. Přemysl Pitter nám vrátil víru, že na světě stále žijí i dobří lidé,“ vzpomínala Magda Bar Or, rozená Kopelovičová. Se sestrou Nelly strávila na Štiříně téměř půl roku a až do své smrti v roce 2015 si dopisovala s Karlou Moravcovou, která popsala, jak se se připojila k akci zámky:
„V březnu jsem ještě byla při náletu v Kbelích a v květnu už jsme byli na zámcích – manžel na Štiříně a já jsem nastoupila do Lojovic, kde byly děti předškolního věku. Naším úkolem bylo, aby se děti měly hezky a snáz se vzpamatovaly z válečných útrap. Tak jsme si celé dny hrály na zahradě, četly a jedly. Já jsem v Lojovicích měla deset dětí a starala jsem se o ně sama.“
V září Karla začala studovat roční školu pro pěstounky v Praze a o víkendech jezdila za manželem na Štiřín a dětem ve věku 14-19 let se věnovala jako dobrovolnice. Mohla tak sledovat nedělní kázání Přemysla Pittera, ve kterých dětem vracel víru v dobro a v lásku k bližnímu. Později je připravoval na příjezd německých dětí z internačních táborů, v nichž panovaly katastrofální podmínky.
Přemysl Pitter je navštěvoval jako člen sociální komise při Zemském národním výboru a z jeho iniciativy vydalo ministerstvo vnitra 18. října 1945 zákaz umísťovat v internačních táborech osoby do čtrnácti let.
„Teď si představte hned po válce židovské děti z koncentráku a vedle nás bývalí Hitlerjugend. A nic se nestalo,“ vzpomínal Jehuda Bacon, na kterého tento skutek Přemysla Pittra velmi silně zapůsobil a udělal ho lepším: „Já tvrdím, že děti i dospělí, kteří opravdu trpěli, mají mnohem větší porozumění pro ostatní, kteří také trpěli, i když jsou to Němci, než civilní obyvatelé, kteří tak netrpěli.“
K programu pro starší děti na zámku Štiřín patřily besídky, táboráky, recitace, tancování, velmi důležitou roli však samozřejmě hrálo jídlo, jak dokládají mnohé vzpomínky dětí v knize Pavla Kohna Zámky naděje. To bylo vegetariánské, neboť Přemysl Pitter byl vegetariánem od roku 1920.
Setkání po letech
Přemysl Pitter jako křesťanský humanista nedělal mezi dětmi rozdíl. Nechtěl připustit, aby byly trestány za činy, které spáchali jejich rodiče. Veřejnost ani Zemský národní výbor ale jeho humanitu neocenili. „V novinách proti těmto aktivitám brojili, vycházely články, že se starají o děti fašistů,“ vzpomínala pečovatelka Karla Moravcová.
Akce zámky se tím ocitla v ohrožení. Přemysl Pitter byl za pomoc německým dětem vyloučen ze sociální komise Zemského národního výboru. Podle Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové měl být Štiřín Zemským národním výborem pronajat Ministerstvu zemědělství jako zemědělský objekt. Naštěstí zasáhli lidé z Ministerstva ochrany práce a sociální péče, kteří rychle ozdravovny převedli pod svou přímou správu a Přemysla Pittra ponechali na místě správce.
Akce zámky trvala do roku 1947 a pomohla 810 dětem. Moravcovi měli na podzim 1946 svatbu. „Manžel začal učit na základní škole v Třebívlicích a dálkově studovat matematiku, fyziku, přírodovědu a chemii pro druhý stupeň. Když bylo mladší dceři rok a půl, začala jsem pracovat v mateřské škole v Třebívlicích.“
Stejně jako děti ze zámků ani Moravcovi neztratili kontakt s Olgou Fierzovou a Přemyslem Pitterem, kterého komunistický režim donutil v roce 1951 emigrovat. Setkali se s nimi v létě 1969 ve Švýcarsku, kde domluvili vyšetření v nemocnici pro Antonína Moravce. Ten začal přicházet o sluch, což ohrožovalo jeho práci učitele. Operaci ale nakonec úspěšně podstoupil v Čechách, kam se vrátili, aby nezameškali začátek školního roku.
Za životní štěstí považuje Karla Moravcová své spokojené manželství, hodné děti, díky jejichž pomoci může žít dál ve svém bytě v Lovosicích.