Můj druhý a třetí trimestr

Můj první trimestr nebyl moc pozitivní a článek o něm vyvolal velký emoce a diskuze. Doteď mi k němu chodí dlouhý maily s tím, jak jste to měly podobně a bály jste se o tom mluvit, protože jste si připadaly divný. Nebo taky maily, že jsem úplně na hlavu, že jsem přeháněla a že jsem tím stresem tomu dítěti ubližovala. Jak říkám, hodně emocí ten článek vzbudil. A tím se krásně ukázalo, jak to máme opravdu každá jinak. Každopádně si stojím za tím, že nikdo z nás nechodí v botách toho druhýho (ať se jedná o cokoliv) a prostě nemůžeme soudit. Když se snažíte jenom trošku dýl o miminko, ten strach je podle mě automaticky nějak větší. Jinej. Každá jsme jiná.

Článek jsem si dneska přečetla znova, abych věděla, kde navázat a musím říct, že mě to do toho období vrátilo. Přijde mi to teda už jako dávná minulost, ale tu bezmoc, strach, únavu a nechuť, na to nikdy nezapomenu. Jestli mě na dalším těhotenství něco děsí, tak to je právě ten začátek. Nic víc.

Druhý trimestr

Začátek druhýho trimestru (myslím, že to byl nějak 13. nebo 14. týden těhotenství) byl hlavně o prvním velkým screeningu, kde se vyloučí v nějaký pravděpodobnosti případný vrozený vady. Šli jsme na něj společně s Adamem. V čekárně jsem dostala instrukce, že mám pít hodně vody a za chvíli jsme šli na řadu. Samozřejmě jsme byli oba trošku nervózní, ale věřili jsme, že bude všechno v pořádku. Moje doktorka mě taky připravovala na to, že to může trvat celkem dlouho (šla jsem do jiný ordinace, kde měli lepší ultrazvuk), protože se čeká na správnou polohu miminka atd. Paní doktorka na tomhle ultrazvuku byla ale hodně zkušená, miminko dobře otočený a vyšetření netrvalo snad ani deset minut. Oba dva jsme koukali na obrazovku a přikyvovali doktorce pokaždý, když říkala, kde miminko co má, i když jsme to ve většině případů vůbec nepoznali. Připadala jsem si trochu jako Rachel v Přátelích:D

Všechny části vyšetření nám dopadly nadmíru dobře, jak to shrnula paní doktorka a na závěr nám řekla, že vidí i pohlaví, jestli to chceme vědět. Vůbec jsme nečekali, že to jde zjistit takhle brzo, ale samozřejmě nás to zajímalo, tak jsme přikývli, že jo. Paní doktorka se nás zeptala, co si myslíme, že to bude a oba jsme řekli, že chlapeček. U Adama v rodině jsou jenom kluci a tak nějak jsem s tím prostě od začátku počítala, i když jsme si oba o malinko víc přáli holčičku. Proto když nám doktorka řekla, že to bude tak na 90% holčička, oba jsme se hned objali a totálně rozbrečeli štěstím. Byl to nádhernej a hodně dojemnej moment. Nikdy nezapomenu na Adama v tuhle chvíli. Jak mu vyhrkly slzy do očí. Bylo vidět, že je fakt šťastnej. A já byla taky. Moc.

Z ordinace jsme odcházeli hodně dobře naladěný a plný pozitivní energie. Výsledky dopadly dobře, s největší pravděpodobností čekáme holčičku a ještě jsme dostali krásnou fotku z ultrazvuku! Oba jsme věděli, co to znamená. Že to můžeme už s klidem oznámit rodině a všem kamarádům. Do týhle chvíle vědělo o těhotenství jenom našich pár úplně nejbližších kamarádů. První na řadě byli moji rodiče. Máma měla v tý době nějak svátek a já se rozhodla, že jí dám fotku z ultrazvuku do obálky s tím, že to je dárek k svátku. Rodičům Adama jsme dali fotku z ultrazvuku do knížky, kterou jsme jim dávali s tím, že tam maj i věnování na začátku. Radost na obou stranách byla obrovská. Překvapení, slzy, radost a následně oslavy a alkohol. Všechno proběhlo. Pak jsme postupně oznamovali všem ostatním a bylo krásný pozorovat, jak nám to všichni přejou a jak se všichni těší s náma.

Někdy kolem 16. týdne těhotenství mi začalo bejt o něco líp. Začala se mi vracet chuť k jídlu, energie a hlavně chuť cokoliv dělat. V kombinaci s tím, že už nemusím těhotenství tajit, se všechno obrátilo o 180 stupňů a já si těhotenství konečně začala užívat. Kolem 16. týdne jsem taky začala vnímat i pohyby, takže jsem se definitivně uklidnila a věděla, že je všechno v pořádku. Bylo krásný cejtit ten novej život v břiše. Dokonce jsem si párkrát zašla na těhotenskou jógu a začala si číst i nějaký knížky o těhotenství a porodu. Taky mi někdy v týhle době vyskočilo o dost břicho. Přišlo mi, že se to stalo přes noc. Takže jsem si užívala i to, že už jde bříško krásně vidět.

Zároveň jsem se ale rozhodla, že přece jenom zkusím vytvořit tu druhou kuchařku. Nedalo mi to spát. Byl květen, byla jsem na konci čtvrtýho měsíce a věděla jsem, že ve třetím trimestru bych to fotit a vařit už nechtěla. Takže mi z toho vyšly tři měsíce na práci. Místo plánovanýho půl roku. Řekla jsem si, že do toho půjdu, ale že to nebudu lámat přes koleno. Budu dělat tak, jak mi tělo dovolí a uvidíme. Pokud to nepůjde, kuchařka bude později. Taky jsem v tuhle chvíli nějak psala mojí porodní asistentce Janičce (víc se o Janičce rozepíšu později), kdy je vhodnej čas na to se vidět a říkat si nějaký věci o porodu atd. Napsala mi, že až ten čas bude, poznám to a napíšu jí. Tak jsem se zamyslela a zjistila jsem, že vnitřně nějakou potřebu ještě necejtim. Potřebovala jsem se asi jenom ujistit, že něco nepodceňuju.

Recepty jsem měla už sepsaný, tabulku na vaření vytvořenou, jediný, na co jsem čekala, bylo stěhování do novýho bytu. Absolutně jsem si nedokázala představit, že budu kuchařku tvořit v naší malý kuchyni na Smíchově. Jenže rekonstrukce bytu a s ní spojený problémy rozhodly, že nová kuchyň jen tak nebude. Takže mi nic jinýho nezbylo. Povolala jsem do akce mámu s tetou a začalo se vařit.

Byla jsem strašně překvapená, že to jde pěkně od ruky i v tý malý kuchyni. Některý recepty teda nevyšly tak, jak jsem si představovala, takže jsem během tvorby trošku měnila obsah, ale ve výsledku to šlo krásně hladce. Po tý skoro čtyřměsíční pauze mi fakt chyběla akce, takže jsem byla ráda, že můžu makat. Občas jsem si samozřejmě musela sednout a odpočinout, ale čekala jsem, že budu pomalejší a unavenější. Každej den jsme zvládly minimálně tři recepty, někdy i pět. Po večerech jsem sepisovala texty, třídila fotky a objednávala nákupy na další dny on-line. To strašně urychlovalo práci. Večer jsem teda padla vždycky únavou asi za pět minut, ale s pocitem, že jsme toho hodně zvládly.

Nejhorší na tom všem bylo to příšerný vedro. Plynová plotna nonstop zapnutá, otevírání vyhřátý trouby, slunce pařilo do oken každej den, žádná klimatizace a v bytě bylo často přes třicet stupňů. Namáčela jsem nám velký plážový šátky a dělala z nich na střídačku zábaly. Vedro bylo ukrutný, ale i tak se nějakým zázrakem stalo, že jsem v půlce srpna (na začátku třetího trimestru) měla nafocenou kuchařku. Včetně titulky a fotek do kapitol. Taky jsme stihli nějaký ty svatby, výlety, demonstrace, koncert, dobročinný sbírky a podobně. To zas aby to nevypadalo, že jsem se z tý kuchyně nehla.

Během druhýho trimestru jsem byla taky samozřejmě na několika kontrolách a vyšetřeních. Všechno bylo vždycky v pořádku, dokonce mi vůbec nevadil ani test na těhotenskou cukrovku, se kterým všichni strašili. Jediný, co mi na každý kontrole doktorka říkala bylo, že je miminko trošku menší, než by mělo bejt. Že zatím není důvod panikařit, ale že to budeme hlídat. Tak jsem nepanikařila a čekala na každou další kontrolu, co se bude dít. Každopádně v tuhle chvíli byla Fazole už otočená hlavou dolů, což jsem tam dole taky hodně cejtila.

Výběr porodnice a porodní asistentka

Tady v tý části si dovolím vsuvku o tom, proč jsem se rozhodla rodit v Podolí. Hned na začátku těhotenství jsem se dohodla s mojí kamarádkou Janičkou, která dělá porodní asistentku v Podolí, že mě bude mým těhotenstvím a porodem provázet. Tím bylo i rovnou rozhodnutý, kde budu rodit, takže jsem se tam hned, jak to bylo možný, zaregistrovala. Všichni mě hodně strašili s tím, že se do Podolí skoro nedá dostat, ale ráno jsem se tam po spuštění přihlásila (v Praze je to první den 14.týdne těhotenství) a hned mi přišlo potvrzení. Takže to žádnej problém nebyl. Jinak Podolí máme necelejch deset minut od baráku, takže by to pravděpodobně byla naše volba i tak.

Co se týče péče a práce porodní asistentky po celou dobu těhotenství, přála bych tuhle možnost opravdu každý ženě. Kdybych neznala Janičku, rozhodně bych si k sobě vzala nějakou dulu nebo prostě někoho zkušenýho, komu důvěřuju a budu vědět, že mi bude oporou v těhotenství, v samotnej den porodu i v šestinedělí. Myslím, že je to nesmírně důležitý k tomu, aby byla žena v klidu a mohla se až porod přijde soustředit jen sama na sebe. Hlavně když rodí v porodnici, což může bejt pro spoustu žen ne příliš ideální prostředí. Nebo alespoň já to takhle vnímala a taky mi to opravdu hodně pomohlo. Například v Německu je to naprostá samozřejmost a každá žena má svoji porodní asistentku od začátku těhotenství až do konce šestinedělí. Jako bonus všechno plně hrazeno pojišťovnou. Ach! Každopádně to předbíhám a určitě se o Janičky roli v následujících řádcích i v článku o porodu rozepíšu víc.

Třetí trimestr

Když jsem dofotila kuchařku, byla jsem už na začátku třetího trimestru a po tom pracovním maratonu mi došlo, že vlastně nejsem absolutně v módu „jsem těhotná a za chvíli rodím“. Neměla jsem nic koupenýho, neměla jsem toho moc načtenýho, prostě jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem to těhotenství trošku upozadila. Občas jsem si to upřímně i vyčítala. Že jsem si to od začátku focení kuchařky tolik neužívala. Respektive, že jsem se vědomě nevěnovala sobě ani miminku, ale práci. Zároveň je to jasnej důkaz toho, že druhej trimestr byl opravdu v pohodě.

Na základě mýho pocitu nepřipravenosti jsem napsala Janičce. Měla pravdu. Ta chvíle, kdy žena potřebuje nasát všechny informace a potřebuje se cítit připravená přijde na každýho v jinou dobu. A hlavně tu chvíli žena pozná. Domluvily jsme si schůzku a já byla hned o něco klidnější.

Povídaly jsme si dlouho. Nejenom o porodu a těhotenství. Moje porodní přání a všechno, na čem jsme byly s Janičkou dohodnutý napíšu v článku o porodu. Každopádně moc se mi líbí, že i když Janičce v Podolí říkaj „BATIKO“ a snaží se ctít co nejvíc přirozenost porodu, zároveň je realista (jako já) a nic nedělá růžovější, než to je. Například když jsem se jí zeptala, jestli by mi doporučila nějakej předporodní kurz (chtěla jsem něco směrem k jemnýmu zrození, hypnoporodu atd..) řekla mi, že je to určitě skvělá příprava a dozvím se tam spoustu zajímavostí o tom, jak se naladit na sebe a dítě, jak dýchat atd. Zároveň nevýhodou podobnejch kurzů často bývá to, že si ženy nepřipouští jinou variantu než tu, o který se na kurzu dozvěděly. V případě, že pak neproběhne porod tak, jak se učily na kurzu a jak si vysnily, můžou přijít poporodní deprese. Zároveň jsme se ale shodly na tom, že je moc důležitý se porodu nebát, umět se naladit na sebe a těšit se na něj, což tyhle kurzy určitě učí. Jen je potřeba pořád stát nohama na zemi a vědět, že přihodit se může vždycky cokoli. A že realita nemusí bejt taková, jaká je v knihách a kurzech popisovaná. A to připomínám, že všechny tyhle metody a kurzy jsou mi víc než blízký a moc sympatický. Nad kurzem jsem i tak hodně přemýšlela, ale jak už to tak bejvá, život rozhodl za nás. Nebyly volný termíny a navíc jsme se stěhovali, takže na něj nezbyl čas.

Zlomovej moment mýho těhotenství přišel ve chvíli, kdy jsem šla na další kontrolu ke svojí doktorce. Bylo to někdy ve 30. týdnu. Dělali klasický měření a ty hodnoty vyšly fakt špatně. Já už si ty čísla nepamatuju úplně přesně (tak omluvte, pokud tomu rozumíte a je to blbost), ale myslím, že mi paní doktorka řekla, že je nějakej percentil, kterej určuje, jak se miminko vyvíjí (měří se stehení kost, obvod hlavičky, bříška atd.). Ideální percentil se pohybuje někde mezi 10-90, přičemž 10 je ta nejnižší možná hranice, kterou ještě tolerujou jako správnej vývoj. Na týhle kontrole mi vyšel percentil 2. A tak mi po několika měsících pohodovýho těhotenství zase zatrnulo. Doktorka mě teda uklidňovala, že mají horší ultrazvuk a že to bude na tom lepším určitě jinak. Takže mi hned vypsala žádanku na měření do Podolí a řekla, ať si tam zavolám a objednám se. Ptala jsem se jí, jestli je to nějak akutní, ale řekla že ne, že mě vezmou tak do 14 dnů nejpozději. To mě uklidnilo. Říkala jsem si, že kdyby to byl nějakej velkej problém, určitě bych tam musela hned.

Do Podolí jsem samozřejmě hned zavolala, ale zrovna jim končila služba, tak mi sestra doporučila napsat e-mail s naskenovanou žádankou, že se mi ozvou. Tak jsem poslala mail a čekala na termín. No a další den jsem seděla v Kavárně co hledá jméno, psala jsem texty do kuchařky (teď tu sedím taky a píšu tenhle článek..) a zazvonil mi telefon. Volala sestra z Podolí, že s takovouhle žádankou mám přijít okamžitě a proč jsem jí to neřekla rovnou, že mám takhle malej percentil. Tak jsem jí vysvětlila situaci, ale výsledek byl jasnej. Okamžitě přijeďte do Podolí na ultrazvuk. Zaklapla jsem počítač, zavolala Adamovi celá vyklepaná, že se sejdem v Podolí, zavolala jsem si taxíka a za 15 minut jsem seděla v čekárně. No řeknu vám, v tu chvíli jsem měla pocit, že už si mě tam nechaj a budu rodit předčasně. A Adam taky nebyl úplně klidnej.

Na ultrazvuku v Podolí naměřili tenkrát percentil o něco vyšší, což bylo lepší než 2, ale pořád to nebylo ideální. Zároveň měřili průtoky a množství plodový vody a všechno vyšlo dobře. Vzali v potaz i to, že plod je sice menší, ale na pravidelnejch kontrolách svým tempem pravidelně přibývá na váze a roste. Výsledkem teda bylo, že musím chodit KAŽDEJ TEJDEN na kontroly na ultrazvuk do porodnice (každej tejden kontrola průtoků a plodový vody a jednou za 14 dní měření) a že pokud se situace nebude lepšit, bude se muset těhotenství ukončit předčasně.

Na jednu stranu se mi strašně ulevilo, že to není nic akutního, na druhou stranu se ve mně samozřejmě usadil zas takovej ten divnej strach. Tak jsem vlastně celej zbytek těhotenství chodila jenom na ultrazvuky (nebyla jsem z toho nadšená, protože není nikde moc dokázaný, do jaký míry to je nebo není škodlivý), ale aspoň bylo všechno pod kontrolou.

Na každý kontrole vycházelo něco jinýho, ale pořád jsme se motali v kruhu tý spodní hranice, často pod ní. Byla jsem z toho pořád v nervu a vlastně mi šlo hlavně o to, aby to takhle vydrželo do toho 36. týdne, kdy je miminko plně vyvinutý. Nejhorší bylo, že na každý kontrole byl jinej doktor nebo doktorka a každej to viděl trochu jinak. Každej taky trochu jinak komunikoval. Někdo mě uklidňoval, že je to v pohodě, další doktor pořád říkal, jak se mu to nelíbí a že to vypadá brzo na ukončení těhotenství. V těhle chvílích mi opravdu hodně pomohla psychicky právě Janička. Vždycky jsem jí posílala výsledky těch ultrazvuků a uklidňovala mě. Že Fazole roste pořád svým stejným (pomalejším) tempem a že problém by byl ve chvíli, kdy by se ten růst zastavil. Vždycky mi krásně všechno popsala, vysvětlila. Když bylo potřeba, zkonzultovala to ještě s nějakým doktorem, abych všemu rozuměla. Doktoři na ultrazvuku jsou s váma totiž celkem rychle hotový, protože tam je nonstop plná čekárna lidí. Byli tam samozřejmě i skvělí doktoři a všechno mi po měření vysvětlili, někdy to ale jenom změřili a poslali mě domů bez většího komentáře. Tahle péče od Janičky byla zásadní. Myslím, že kdybych ji neměla, byla bych na tom se strachem a stresem daleko hůř.

Někdy v tomhle mezičase jsme se taky přestěhovali. Byla jsem v 8. měsíci těhotenství a nebudu lhát, bylo to náročný. S balením věcí hodně pomáhal Adam, moje máma a teta, měli jsme stěhováky, ale i tak to bylo vysilující. Takovejch krámů, co člověk má! Chtěla jsem půlku vyházet než se přestěhujem. Řekla jsem, že nepůjde přes práh do novýho nic, co nepotřebujem, ale jaksi na třízení nebyl čas, takže šlo všechno. Ale to je zas úplně jinej příběh. Taky jsme na začátku devátýho měsíce doma v obýváku pokřtili moji druhou kuchařku a spustili její prodej. Měla jsem fakt krásnej pocit a nemohla jsem tomu uvěřit. Že jsem to stihla do porodu, že je krásná, že ji držím v ruce, že budete mít další nálož inspirace! Křtem a spuštěním prodeje druhý knížky jsem si v hlavě tak nějak uvědomila, že jsem naprosto uspokojila moji touhu po nějaký kariéře. Bylo mi jedno, jak to s knihou dopadne. Cítila jsem, že zavírám jedny dveře a otevírám druhý. Že už chci bejt “jenom” máma.

Co se týče fyzický stránky, cítila jsem se i ve třetím trimestru fakt dobře. Samozřejmě jsem se už hodně zadejchávala, měla jsem trochu oteklý ruce a nohy, ale jinak nic významnýho. Hodně jsem se bála popraskanýho břicha, protože jsem se skoro vůbec nemazala (počet namazání bych spočítala asi na prstech jedný ruky), ale jak mi bylo už několikrát řečeno, není to o mazání, ale dost o genetice. A vzhledem k tomu, že jsem byla vrchní nemazač a popráskání žádný, tak tuším, že na tom asi něco bude.

Nejhorší bylo ve třetím trimestru rozhodně spaní. Už se mi neleželo dobře vůbec v žádný pozici a já hodně nocí spíš tak nějak probděla. Asi to je přírodou vymyšlená příprava na ten deficit spánku s miminkem. Navíc jsem měla pocit, že naše holčička spí zásadně jenom ve chvílích, kdy já jsem vzhůru, protože se tam skoro celou noc tak vrtěla, že i kdybych si mohla pohodlně lehnout, spát mě to nenechá. V těhle chvílích jsem vždycky přemejšlela nad tím, jaký to bude, až bude Fazole venku. Že mi to asi ve finále bude dost chybět, ty její pohyby. Taky jsme neměli v bytě ještě postel a leželi jsme na zemi na starý matraci, takže vstávání z tý skoro země bylo dost výživný. A ulehání víc než komický.

No..Co vám budu povídat, v Podolí jsem byla už jak doma a vlastně jsem to brala už pak jako takovou rutinu. Měření, ozvy, průtoky a tak pořád dokola. Užívala jsem si, že Podolí je na krásným místě u Vltavy a dělala jsem si krásný zdravotní procházky. Už jsem se ani tolik nebála, protože byl za náma 36.týden a věřila, že to s tou Fazolí celý dobře dopadne. V mezičase jsme konečně byli vybrat i nějakou tu základní výbavičku a já si připravila tašku do porodnice. O těhle věcech budu psát možná nějakej článek zvlášť, až bude chvilka, ale kupovali jsem toho co nejmíň to šlo.

Každopádně na to, v jaký nejistotě ohledně porodu jsem od 30.týdne byla, jsem to základní měla připravený až někdy v půlce devátýho měsíce. Možná právě proto. Nějak jsem si říkala, že dokud to nebude připravený, tak určitě neporodím. Tak jsem to možná nějak intuitivně pořád posouvala.

Někdy kolem 38. týdne jsem z módu „ještě tam holka vydrž“ přešla do módu „holka klidně už pojď ven“. Tušila jsem totiž z toho, co doktoři naznačujou, že mi budou chtít porod vyvolat. A taky, že jo. Někdy ve 39. týdnu těhotenství mi na kontrole bylo řečeno, že je to poslední ultrazvuk a mám se jít dolů do ordinace objednat na indukci. Na vyvolání porodu. Tak jsem šla. A dostala termín porodu. Doktoři mě nechtěli nechat přenášet. Přesně tak, jak jsem nechtěla. Prostě jeden doktor, kterej měl zrovna službu, se podíval na moje papíry a čistě na základě hodnot, který tam viděl rozhodnul o tom, kdy se nám narodí dcera. Ani mě neviděl. Prostě tabulky mluví jasně. Ale já to pořád nějak nechápala.

Všechno bylo v pohodě, jenom byla celou dobu menší a vlastně v normě, protože odhad byl kolem 2,8-3 kg. Kromě toho pitomýho percentilu jí u mě v bříšku nic nechybělo. Měla jsem hodně smíšený pocity. Já se totiž cejtila dobře, výsledky nic tak strašnýho neříkaly, ale doktoři rozhodli jinak. Byla jsem mimo tabulku a tím pádem tam byla i nějaká pravděpodobnost komplikace. A tak začalo asi 14 dní, během kterejch jsme s Adamem udělali pár nejtěžších a zároveň nejlepších rozhodnutí v životě. O tom ale už v samotným článku o porodu.

PS: Fotek mám samozřejmě hodně, ale dám sem jenom pár ilustračních a vzpomínkovejch:)