Soubor básní v sobě obsahuje posledních třicet let autorčina života. „Poezie je mi vrbou, takže v básních je můj autentický život protkaný staroříšskou krajinou,“ charakterizuje svou sbírku básní sama autorka.

Korekturu veršů dělal ještě za svého života básník, výtvarný kritik a představitel českého undergroundu - Ivan Martin Jirous, zvaný Magor. Celý jeden rok se prý autorka odhodlávala k tomu mu verše ukázat.

Kdy jste si řekla, že vedle malování a restaurování zkusíte ve své umělecké tvorbě i psané slovo?
Restaurovat jsem začala u táty Jana Floriana až v dospělosti. V dětství mě bavilo občas malovat ptáčky z atlasu, lodě a něco vydlabat do lina. První verše jsem napsala ve třinácti.

Co vás k tomu přivedlo?
Od dětství jsem silně vnímala nesvobodu komunistických let a diskriminující postavení naší rodiny. Pamatuji si silnou touhu po svobodě a rovnosti. Ta bezvýchodnost mi působila v duši hlubokou sklíčenost a já nevěděla co s tím. Jednou jsem snila při západu slunce o svobodném světě a zase jsem neuměla tu bolest vypovědět. Tenkrát mi bylo třináct let a já to poprvé svěřila papíru. A ono to pomohlo. Našla jsem ventil k přetlaku všech svých emocí. A je to tak dodnes.

Jak dlouho tato vaše sbírka básní „uzrávala“?
Ve sbírce je zahrnuto asi třicet let mého života. Je tu i výběr básní ze sbírky Kladina, kterou vydal v roce 2004 bratr Václav Florian v obnovené edici Dobré dílo. Kladina vyšla v soukromém tisku a v malém nákladu, tak jsem se nebála něco zařadit.

Kdo vám při tvorbě nejvíc pomohl?
Zmiňovaná první báseň byla o cestě do svobodné Ameriky. Ukázala jsem ji babičce Ludmile Křemečkové. Očividně měla radost a pobídla mě, ať píšu dál. Zpětně vidím, že toto bylo pro mě moc důležité. Povzbudila mě i ručně vydaná společná sbírka básní Protiklady se sestrou Karlou Nixovou z roku 1997. Maminka nám to zasponzorovala. Tiskly jsme to list po listu na ručním papíru. Ten rok jsme měly společnou výstavu obrazů v Říčanech u Prahy, vernisáž zahajoval pan Radovan Lukavský a sám navrhl, že by rád něco z Protikladů zarecitoval. Byla to pro nás pocta - a ten přednes, no paráda.

11 fotografií

A Ivan Martin Jirous? Jaký on měl vliv?
Bydleli jsme ve Staré Říši přes dům, se sourozenci chodili na jeho letní táboráky a on chodil k nám recitovat svoje novinky nebo jen tak na kus řeči. Dost jsme se s ním nasmáli. Přestože byl z rodiny, byl to manžel mé sestřenice Juliany, rok jsem se odhodlávala ukázat mu svoje verše. Několikrát jsem se s deskami pod paží u jejich vrátek otočila a odplížila domů. Myslela jsem, že mě třeba zničí. Ale nezničil. Podivil mě respektem k mému vnímání světa a citlivým přístupem. Jeho rady mi přirostly k srdci a dodnes z nich žiji. Jeho pomoc byla zásadní. Když jsem se s ním chtěla nějak vyrovnat, odpověděl: „To nemáš čím zaplatit. To ti hned tak někdo neřekne.“ Jako dík ale moji olejomalbu staroříšských veverek přijal rád.

Co přesně vám ke sbírce básní řekl ?
Ivan Martin Jirous si básně přečetl doma a pak ve slunečném odpoledni se u nás druhý den objevil, usadili jsme se v našem domečku v kuchyni a nahlas recitoval báseň po básni a ukazoval, co dělám špatně a co se mu líbí. I ta nejslabší báseň zarecitovaná jeho hlasem se mi rázem jevila geniální. Jeho přednes mi vždycky velmi imponoval. Dal mi první domácí úkol: vyškrtat „jak a jako“ a vyházet interpunkce. Doporučil mi, ať v básních nevysvětluju. Řekl, že když mi navrhne, ať báseň vyhodím, tak ať to udělám. Že se k ní vztahuje sice silný můj prožitek, ale že verše nejsou dobré a já to díky tomu citu nevidím. Přetlumočil několik myšlenek, které shrnovaly jedno. I psaní je řemeslo, které se musí člověk naučit, nestačí se dojímat a něco cítit.

Sbírku Měsíc nad Kladinou dotváří jednak předmluva Ivana Martina Jirouse a také jste tam nechala otisknout jeho rady, které vám napsal při prvním setkání na desky, ve kterých jste verše měla. Co tam stojí napsáno?
Domácí úkol: vyškrtej jak a jako. Básně se nepíší z pocitů, ale ze slov. Jiří Padrta: Pocity má každý kočí. Pablo Picasso: Úmysly jsou v umění bezcenné. V kartách: Kecy nemají cenu, ukázaná platí.

A jak moc jste se řídila jeho radami?
Já jsem poctivě vše přepracovávala. Opakovaně jsme se setkávali a procházeli každou báseň. Jeho doporučeními jsem se s radostí řídila. Bylo to blahodárné, uzdravující. Otevřel mi oči. Verše se mi tak nějak odlehčily a pročistily. Nikdy jsem neměla pocit, že mě tlačí k něčemu, co mi není vlastní. Líbil se mu můj posun, co prý dokážu dostat do čtyřverší, líbil se mu můj staroříšský kolorit a moje příměry. Na některé verše zakázal už sahat.

Jak jsem měla možnost „Magora“ Jirouse poznat, tak setkání asi nebyla příliš upjatá.
To rozhodně ne. Občas se setkání zvrhlo v bujarou zábavu. Chopil se nějakého čtyřverší a začal smysl překrucovat a dotvářet po svém. Legrace to byla, ale já věděla, že budu muset počkat zase nějaký týden nebo měsíce na další setkání, než pokročíme dál. Mezitím jsem napsala další soubor básní. K těm měl připomínky už minimální a vyjádřil se, že je rád, že jsem jeho žačka.

Kolik je v knize básní a jakého tématu se v nich držíte?
V knize je 64 básní. Nejsou nijak dlouhé. Poezie je mi vrbou, takže v básních je můj autentický život protkaný staroříšskou krajinou. I když jsou básně přikovány k jednomu místu, rodnému kraji, disponují prostorem s přesahem do věčnosti. Náhlá ztráta dcery mi prohloubila spirituální vnímání života a otevřela nevídaný prostor. Potěší mě, když verše z poslední doby někomu přinesou naději. Sbírku dotváří předmluva Ivana Martina Jirouse, dvě ilustrace jsou od dcery Michaely a návrh obálky je od mého syna Vojtěcha. Takže vlastně je to takový malý rodinný podnik. A z toho mám velkou radost.