Jak se zpětně díváte na dva měsíce, kdy pandemie zastavila ekonomiku? Byl postup vlády správný? Jaké důsledky budou mít opatření pro podniky? Co budou znamenat pro české hospodářství? A plyne z této situace nějaké ponaučení? Deník E15 požádal byznysmeny o pohled na téma pandemie v Česku.
Mým koníčkem je práce se sny. Zdá se mi například, že se potápím v moři bez přístrojů a přitom mohu volně dýchat. Během snění si uvědomím, že je to sen, a práce začíná. Jenže poslední dva měsíce se ne a ne probudit. Třeba se mi zdálo, že ministryně financí připustila schodek 500 miliard. Prohlížím si ruce, štípu se, jenže to vypadá, že se mi to nezdá.
V prosinci 2018 jsem na setkání partnerů ve Finepu vytáhl pár grafů, mezi nimi strmě klesající křivku ziskovosti globálních firem. Usoudili jsme, že recese klepe na dveře. Na rok 2019 jsme si proto dali cíl vytvořit hotovostní rezervy a zbavit se obchodních jednotek, které nejsou klíčové pro developerský byznys a zároveň nediverzifikují riziko spojené s nemovitostmi. O rok později jsem sice vyslechl poznámky o tom, že jsme pesimisté, ale mohli jsme klidně spát.
Infarkt virus nezpůsobí
Můj první dojem z dosavadního průběhu pandemie? Člověka, který zemřel na infarkt, protože kvůli koronaviru nedorazili záchranáři, nezahubil koronavir. Analogicky řadu firem nezničila karanténa. Zahubí je nájemní smlouvy, zaměstnanecké benefity, provozní úvěry a další uzavřené v době neutuchajícího optimismu a víry v nekonečný růst.
Tím nepopírám skutečné oběti karantény zejména z řad restauratérů, cestovního ruchu a podobně. Ekonomické cykly se se sedmi- až desetiletou pravidelností opakují snad sto let. Platí to samozřejmě i naopak, brzy nastane fáze nudného pesimismu, kdy pár let uslyšíme zejména „to nejde“.
Ochlazení šokem
Globální pandemii jsme ve Finepu nečekali. Šokové ochlazení však ano. Fakt, že jsme se rok připravovali, nám dal výsadu věnovat se přítomnosti, nehasit staré požáry. Naši lidé vymysleli během týdne digitální platformu na setkávání s klienty. Jiní šili roušky, sháněli na trhu ochranné pomůcky.
Dříve než byl v Česku první nakažený, měli všichni zaměstnanci na počítači nainstalovaný vzdálený přístup a většina prošla školením na videokonference. Znám konkurenty, kteří 12. března museli firmu vypnout, protože jejich lidé neměli ani notebooky. Mám rád česká přísloví. Štěstí přeje připraveným.
To nejhorší nás čeká
Druhým postřehem je celospolečenská neschopnost vnímání času. Dva měsíce byla brutálně omezena aktivita naší ekonomiky. Vláda schválila různá opatření, s trochou nadsázky bych to shrnul jako odložení dopadů o šest měsíců. Reálný vliv na hospodaření firem i domácností zatím můžeme jen věštit.
Dokonce i statistiky nezaměstnanosti začnou dávat smysl až po uplynutí výpovědních lhůt. Neděláme žádná klíčová rozhodnutí směřující k brutálním investicím nebo divesticím. Jsme přesvědčeni, že karty se budou rozdávat o něco později.
Pro vnímání času považuji za ještě důležitější nehroutit se z perspektivy několika měsíců nebo roku. Nezávidím globálním korporacím, jejichž manažeři mají roční bonusy. Takové společnosti podléhají akutním tržním tlakům. My se snažíme přizpůsobit dlouhodobým trendům, na trh se díváme s perspektivou deseti i více let. Zde patří „dík“ zdlouhavým schvalovacím procesům v Česku, které nás trpělivosti naučily.
Víme, že Praze chybějí desetitisíce bytů. Možná je budou kupovat fondy, možná se znovu otřepe hypoteční financování, oživí družstva nebo se najde inovátor, který vymyslí novou kombinaci nájmu a vlastnictví. Naším podnikáním je kupovat pozemky určené pro výstavbu, kreslit na nich, co klienti žádají, a brát na sebe riziko času, kdy se nějaký kupec objeví. Na desítky let práce nad hlavu.
Čtu noviny, tedy jsem
Koronavir taky odkryl sílu médií. Politici na to přišli dávno. Proto také došlo k odklonu od politických programů k politickému marketingu. Nerozhoduje společný záměr, ale marketingový průzkum. Jenže pandemie ukázala, že je v zemi někdo mocnější než politici, a to média samotná. Kdo nečte noviny, nemyje si ruce a zemře. Politici musejí být zděšeni, zvlášť ti, kteří nic nevlastní.
Ti, co vědí, že jediným lékem na krizi je tvůrčí práce, jedou už dva měsíce na plné obrátky. Ostatním pomalu končí prázdniny a budou muset přečkat kocovinu jako jeden můj bývalý kolega, který mi nedávno řekl: „Představ si, nejen že jsme byli na home office, ale oni nám i platili 100 procent platu.“ Dost mě uklidnil. Až první, druhá, další vlna pandemie odezní, i kanceláře bude třeba stavět.
Autor je ředitelem developerské společnosti Finep.
