Vydáno 06.06.2020 | autor: Hana Bukáčková
Jako by se budoucnost v době sociální izolace na chvíli vypařila. Lidé se s nostalgií obraceli do bezpečné minulosti a vzpomínali na svět, který kdysi býval v pořádku. Internetem kolovalo nespočet výzev a seznamů zásadních knížek, obrazů, písní nebo alb. Tuzemských hudebníků jsme se proto zeptali na desku, případně hudební zážitek, který jejich život nasměroval k hudbě.
ANKETA #2: Která alba změnila život Tereze Černochové, Márdimu z Vypsané fiXy nebo Pokáčovi?
V druhé části ankety Czendál prozradil, že si jako malý při poslechu Guns N' Roses málem vyrazil oko, Tereza Černochová měla v oblibě Wendy & Lisu a Jiří Imlauf rád poslouchal Beatles. O svých oblíbených albech promluvili také David Pomahač, Martin Čupka, Pokáč, Marka Rybin a Márdi.
Za převratnou českou desku, která zahýbala mým hudebním světem, považuji Sexy Dancers. Byla jsem v pubertálním věku a učila se zpívat a vrstvit vokály po vzoru západních R/B skupin. Najednou to někdo uměl nahrát i v Čechách, navíc se špičkovou muzikou, za kterou by byla leckterá americká hvězda vděčná. Byla to pro mě naděje, že nemám házet flintu do žita a svému snu dál věřit.
Za převratnou zahraniční desku mého života považuji Fruit at the Bottom od Wendy & Lisa. Poprvé mi je pustil Pavel Mrázek, basista Monkey Business, tuším, že v roce 2005 v Ditrichový ulici, kde tenkrát bydlel. Vysvětlil mi, že tyhle ženy se po kapele The Revolution, která hrála s Princem v 80. letech, osamostatnily, začaly skládat svou muziku, a k tomu naprosto špičkovou. Wendy skvěle hraje na kytaru, Lisa na klávesy, obě zpívají.
VIDEOROZHOVOR: Monkey Business - Letos chystáme novou desku, oslavy dvacetin i koncerty s J.A.R.
Jejich desky jsou důkazem toho, že ženy v hudbě mají co říct. I když jsem tohle album slyšela tisíckrát, vždycky v něm najdu něco nového. Wendy & Lisa mě donutily začít skládat své vlastní písničky a objevovat svůj vlastní hudební svět. A taky mi dodaly kuráž, abych se to všechno nebála sdílet.
Když se vrátím úplně na začátek, řekl bych, že spouštěcím momentem mého zájmu o hudbu byla deska Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od the Beatles. Během mých dětských let zněla u nás doma často. Seděl jsem u gramofonu, fascinovaně sledoval točící se vinyl a koukal se na látkové potahy reprobeden, z kterých se linuly magické melodie.
"Je to tvrdý, ale nevzdáváme to," vzkázala Vypsaná fiXa z pódia a představila nový singl
Představoval jsem si, že v těch bednách je neuvěřitelně zajímavej svět vybudovanejch z písní z toho alba a žijou v něm všechny postavy, které jsou na obalu. Toužil jsem se dostat dovnitř reproduktorů, věřil jsem tomu, že se vzadu občas objevujou tajné dveře, a když jsem si představoval, jak tam vstupuju, cítil jsem zvláštní respekt. Je to naprosto dokonalá deska.
Ovlivnilo mě obrovský množství hudby, alba jako celek mě nikdy moc nezajímala. Spíš si mě přitáhly singly, to je jasný. Milovala jsem Rolling Stones, M People, Spice Girls, INXS, T Rex, Roxy Music, Daft Punk, Basement Jaxx, Patti Smith, Tina Turner. No prostě, bylo toho hodně. A to znamená, že poslouchám to, co má pro mě nějakou energickou nadstavbu. Teď jsou to třeba London Grammar, Benee, Paramore, fascinují mě zajímavý a oduševnělý hlasy. Ale mám také ráda vážnou hudbu, k níž jsem časem dospěla, takže mi v autě často frčí moji oblíbenci Čajkovskij a Dvořák. Hudbu z dětství poslouchám a miluju dodnes. Na mé nejoblíbenější písně mám z dětství i vlastní taneční sestavy!
Gaia Mesiah pokřtila v Lucerna Music Baru koncertní album, diváci šíleli
V první řadě musím říct, že mě hodně výrazně ovlivnila vážná hudba, ale tady bych jel spíš tu hard music linii. Nemám vyloženě jedno přelomový album, ale na druhou stranu existuje hodně různých alb, která mě svým způsobem formovala. K tvrdší muzice mě přivedli Guns N' Roses, ale to mi bylo asi 7 let a poprvé jsem slyšel zkreslený kytary a pecky jako Paradise City. Měly tah na bránu. Tehdy mě ale spíš, než muzika oslovil Slashův klobouk a černý vlasy. Zpíval jsem s nima do násady od koštěte a jednou jsem se tak rozvášnil, že jsem si málem vyrazil oko.
BLOG: Czendál z Cocotte Minute: Spíš bych čekal, že mi upadne ruka, než že nás zastaví pandemie
Pak už jsem začal brát hudbu vážně. V pubertě sem měl metalový období, hodně temný. Poslouchal jsem My Dying Bride a hlavně na podzim jsem chodil asociálně do lesa a poslouchal ty temný tracky třeba v dešti. Melancholickou muziku mám rád dodneška a v mé tvorbě je to znát. Při nástupu nu metalu už jsem byl drsnej teenager, ale zase to bylo období, který mě ovlivnilo. A zase hlavně ty neveselý temný klády jako Korn nebo Deftones. Velký vliv na mě měli určitě i době Rammstein. Fascinuje mě jejich precizní přístup k tvorbě skladeb.
Ale na konzervatoře jsem se naučil vnímat hudbu trochu jinak, ne přes interprety nebo díla. Ale to je zase jiný příběh. Zásadní alba za mě tedy jsou Guns N' Roses a jejich Use your Illusion I a II, The Angel and The Dark, potom The Angel and The Dark River od My Dying Bride, Korn se svými Issues a Rammstein s Mutter.
Nejvíc mě ovlivnil Jack Johnson a jeho In Between Dreams. poprvé jsem Jacka Johnsona, konkrétně klip na skladbu Sitting Waiting Wishing, zaregistroval v MTV na dovolené s rodičemi v Turecku. Tou dobou jsem poslouchal různé divnosti od metalu po reggae a když jsem slyšel Jacka, řekl jsem si, že by to mohlo být fajn na učení angličtiny, zpívá totiž hezky a srozumitelně.
Bizár týdne: Barbora Mottlova v textu od Pokáče žadoní: Udělej mi to
A do alba jsem se zaposlouchal tak, že jsem měl kvůli tomu potřebu naučit se na kytaru a otravovat okolí vlastními písněmi, což trvá do teď. Dodnes mi to přijde jako naprosto unikátní a skvělá muzika, ačkoli je v podstatě tak jednoduchá - typicky jen kytara hrající pěknou melodii a zpěv charismatickým příjemným hlasem. Ať si ty songy poslechnu kdykoli, pokaždé mě baví a jsem moc rád, že jsem Jacka Johnsona objevil.
Mám tři alba, která mě hudebně ovlivnila jako nic jiného a od té doby nic nepřekonalo. Jsou to Meteora od Linkin Park, American Idiot od Green Day a The Black Parade od My Chemical Romance. Pokud mám ale vybrat jedno, které pro mě bylo totální "game changer", bude to Meteora. Do té doby jsem s občasnou výjimkou v podobě Iné Kafe poslouchal v podstatě jen hudbu, která se ke mně dostávala přes mainstreamové rádio. K Linkin Park mě dostal můj bratranec Miro, s kterým jsem nejdřív založil kapelu Lostinmind. Bylo to plné silných emocí a kontrastů, nic takového jsem do té doby neslyšel.
Popové části střádala zkreslená kytara, jejíž zvuk na mimochodem dodnes považuju za nejlepší kytarový zvuk na světě. Andělský zpěv střídaný totálně procítěným řevem, z kterého se mi ježily všechny chlupy na těle. Nedokázal jsem pochopit, že to všechno vychází z jednoho člověka, a najednou mi všichni zpěváci začali připadat v porovnaní s Chesterem absolutně monotónní. Takže to bylo jasné - zamiloval jsem se.
VIDEOPREMIÉRA: Izolace jako výzva. John Wolfhooker vystřihli nový singl i s klipem za tři dny
Pamatuju si, že jsem tehdy ještě neměl ani vlastní CD přehrávač a to album mi bratranec nahrál na kazetu, kterou jsem si asi dva roky každý den pouštěl z walkmanu nebo z kazeťáku a s deodorantem místo mikrofonu v ruce jsem si představoval, že jsem Chester Bennigton. Koncerty bez publika, zato s deodorantem, začnou být po nějaké době lehce monotónní, a tak jsem si řekl, že nechám hraní na flétnu (opravdu jsem na ni hrál sedm let) a zkusím nástroj, který bych mohl využít v kapele, jíž jsem potřeboval nevyhnutně založit. Tak jsem se začal učit hrát na kytaru.
Zmíněné album spustilo sérii událostí, náhod a butterfly effect, zakládání kapel, rozpadání kapel a zakládání dalších. A jen tak mimochodem, nevím, zda je to těmi dvěma videoklipy, které tu Linkin Park točili, ale z toho alba strašně cítím noční Prahu. Možná i proto jsem si to město tak oblíbil.
Někdy ve druháku na gymplu jsem u svého tehdejšího spolužáka poprvé slyšel album Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me od The Cure a úplně mě položilo na lopatky. Hudbu jsem měl rád od malička, ale tady najednou někdo hrál a zpíval tak blízko tomu, co jsem cítil, že jsem se od toho nedokázal odtrhnout. Jako by to uvnitř rozeznělo všechny orgány, rozproudilo krev a já si připadal, že konečně někdo mluví jazykem, kterému rozumím. Obrazně řečeno, samozřejmě, protože má tehdejší znalost angličtiny byla minimální. Ale především kvůli tomu, abych textům porozuměl, jsem se anglicky začal sám učit. Zkrátka nic, co jsem do tý doby z hudby slyšel, mě nerozechvělo tak, jako tohle. A už mi to zůstalo.
Můj zájem k hudbě začaly stáčet spíš jednotlivý písně nebo různě (a nejčastěji z rádia) nahrávané mišmaše na kazetách. Hudební alba jsem tenkrát tolik nevnímal. Ta přišla až přibližně ve čtrnácti, patnácti, kdy se mezi pár jinými vylouplo v celý svý nádheře Abbey Road.
Kamarád mě vzal ke svýmu staršímu bráchovi do bytu ve starým domě někde v uličkách kolem žateckýho náměstí. Tam jsem poprvé slyšel to úvodní "shoo" a pak už to jelo. Desku jsem si pak půjčil z knihovny i s tou brožurou, kterou část českého vydání obsahovalo, ale svoji vlastní jsem si pořídil až dlouho potom. Nahrál jsem si ji na kazetu, žlutou maxellku devadesátku, takže deska se na jednu stranu nevešla celá a končila někde uprostřed sóla na bicí v předposlední skladbě The End. Beatles jsem tenkrát už znal, ale tohle bylo ještě něco jinýho.
Mohli bychom možná rozebírat, proč tomu tak bylo, ale když to zjednoduším, z toho období vykukuje taková zvláštní ošuntělá "máničkovská" elegance, ty košile, saka, vousy... Jsou tam vidět nenápadně začínající 70. léta, ve tvářích únava z mejdanů šedesátek, konec klukovskýho věku a začátek mužskýho, dospělýho a i další věci.
Houpací koně potěšili v Karlových Varech příznivce alternativního rocku
A tohle všechno vystihuje i hudbu samotnou. Směs na jedné straně syrového a studiově nezušlechtěného zvuku a na druhý straně jakýsi vzdušnosti lehkonohý elegance.
Nikdy se mi tahle deska neohrála, kdykoli z ní cokoli někde slyším, podivně to se mnou hodí do zvláštního stavu. Možná je tohle jediná deska Beatles, která zachycuje atmosféru doby, kdy vznikla, a zároveň jako by plula v bezčasí. Je to takový rockenrolový nebe. A dneska už mi připadá neuvěřitelný, že to tenkrát bylo jen nějakých deset let po jejím vydání.
Text: Hana Bukáčková, foto: archiv
Témata: Pokáč, Gaia Mesiah, Skyline, Vypsaná fiXa, John Wolfhooker, Cocotte Minute, Tereza Černochová, Monkey Business, David Pomahač
