Nosil
košile s pečlivě naškrobenými límečky, jinak se ovšem Hjalmar
Schacht pořádně ušpinil. Nesmazatelně na něm ulpěla ohavná
skvrna nacistické ideologie. Těžko soudit, do jaké míry si za to
mohl sám, jisté je, že jeho osud je jednou z mnoha variací na
známý příběh nesnesitelné lehkosti bytí talentů v totalitních
režimech.
Schacht, potomek německého otce a dánské baronky, měl talent
na ekonomii a po první světové válce restartoval zbídačené
hospodářství poražené velkoněmecké říše. Jeho kroky v
pozici říšského komisaře pro měnu pomohly zkrotit hyperinflaci
a muž s pedantským výrazem středoškolského profesora získal
pověst finančního génia.
Schacht bojoval proti válečným reparacím, které vítězné mocnosti Německu uložily v astronomické výši 33 miliard dolarů, čímž udělaly z dlužníka poníženého a vzteklého žebráka a zadělaly na další válku. Touha spatřit Německo znovu mezi silnými hráči, kteří hýbou mezinárodní scénou, hnala bankéře stále víc a víc do náručí nacistické strany (NSDAP), byť sám do ní nikdy nevstoupil.
Skrz nacisty, o jejichž schopnosti vládnout otevřeně
pochyboval, mínil Schacht uplatňoval vlastní ekonomické vize.
Zpětně viděno, podobal se chlapci s přílišným sebevědomím,
který míní, že má pod kontrolou hru se sirkami, ale nakonec se
ošklivě popálí.
Tím spíš muselo k popálení dojít, že Schacht vzplanul nadšením pro Adolfa Hitlera. „Vězí v něm strhující elán a silná vůle. Nezdržuje se teoretickými úvahami, ale své myšlenky hodlá realizovat praktickými skutky,“ vychvaloval finančník budoucího Führera, který se právě dral do čela NSDAP.
Hitler v té době zase vychvaloval finančníka. A když se roku
1933 chopil moci, udělal z něj prezidenta Říšské banky a
zároveň ministra hospodářství.
Vděčnější by ovšem snad byla i funkce ministra pro vzkříšení Pompejí. Ekonomická situace Německa byla zoufalá. Zásoby surovin byly vyčerpány, továrny a sklady zely prázdnotou a 6,5 milionu nezaměstnaných (25 procent pracovní síly) nemělo co jíst. Země byla navíc dál drcena dluhem a její devizové rezervy se blížily nule.
Schacht věděl, že k nakopnutí ekonomiky potřebuje peníze, ty
ale nebyly. Přišel tedy s nekonvenčním řešením; byl
kouzelníkem, kterému došli v klobouku králíci, a tak z něj
začal tahat křečky. Státní dodavatelé dostávali za realizované
zakázky směnky zvané MEFO, přičemž každá směnka byla přísně
vázána na přesné množství vyrobeného produktu.
Hjalmar Schacht | Foto Wikipedia
Reichsbank se zároveň zavázala, že směnky bude bez ohledu na jejich výši a počet vyměňovat za peníze. MEFO přitom měly charakter úročených peněz a banky, spořitelny i firmy je mohly držet a disponovat s nimi úplně stejně, jako by to peníze byly.
Státní nákupy přispěly k rostoucí poptávce po pracovní síle, firmy znovu zahájily prostřednictvím účtů MEFO investice, jež generovaly další a další pracovní příležitosti. V důsledku toho se zvýšily příjmy a úspory obyvatelstva, lidem se začalo dařit líp.
Zlepšení životní úrovně bylo tak výrazné, že to vážně vypadalo jako kouzlo: šestapůlmilionová armáda nezaměstnaných z roku 1933 do pěti let zcela zmizela a díky ambiciózně rozmáchlým státním projektům vzkvétala celá země – protkaly ji například tehdy pozoruhodné autobahnen čili dálnice.
Říšský vůdce byl čarováním svého ministra nadšen. „Hitler neměl o ekonomice ponětí, proto mě nechal konat a nikdy do mých kroků otevřeně nezasahoval,“ vzpomínal Schacht. Ke vzpomínkám však musel připojit dodatek: „Když ale Hitler zjistil, že umírněnost mé fiskální politiky překáží jeho zbrklým plánům, začal proti mně a za mými zády intrikovat.“
Hra
s ohněm, o níž se naivně domníval, že ji zvládne, se
Schachtovi vymkla
z rukou. Zákonitě,
protože ač nebyl
v NSDAP, vlál nad vším jeho počínáním hákový kříž. Symbol
režimu, v němž se vše včetně ekonomiky muselo podřídit
ideologii. Symbol režimu, který svět čím dál víc strkal do
nejničivější války všech dob.
Schacht vystoupil proti „nezákonným činnostem vůči židovské německé menšině“ a naléhal na Hitlera, aby snížil vojenské výdaje. Jenže z ohýnku, s nímž si sebevědomě hrál a jehož svit vesele ozařoval Německo, se staly plameny pekla. V jejich odlesku byl bankéř stále směšnější figurkou, karikaturou sama sebe, jež bezmocně přihlíží konání vrchního Lucifera.
Schachtovi a jemu nakloněným průmyslníkům se zdály požadavky na stále větší finance pro wehrmacht nesmyslné zejména proto, že nevěřili (alespoň v dohledné době ne) v jeho použití pro válečné účely. Přesně k tomu však Hitler směřoval a muž, který uzdravil ekonomiku, ale teď mu brzdil plány, mu byl čím dál víc na obtíž.
Hjalmar Schacht v Norimberku | Foto Wikipedia
Ministrovy kompetence proto byly zčásti převedeny na Hermanna Göringa, který si s Hitlerem naopak notoval tak, že téměř nebylo možné rozpoznat, který hlas je čí. Göringovo prohlášení na tajném zasedání vlády v září 1936 je toho věrným příkladem: „Veškerá hospodářská opatření musí vycházet z předpokladu, že válka může vypuknout každým okamžikem!“
Schacht se zřekl křesla ministra hospodářství, v roce 1939
byl sesazen z čela Říšské banky. Dál však byl ve vládě
ministrem bez portfeje se stejným platem, jako když velel
ekonomice. Hitler a jeho generálové zatím veleli vojsku ve snaze
ovládnout svět; Schacht byl fámulem režimu až do roku 1943.
Proti tomuto režimu Schacht aktivně žádnou činnost nevyvíjel,
pravdou však také je, že se dobře znal s muži z hnutí odporu.
Theodoru Strünckovi například umožnil bydlet ve vlastní vile,
přičemž Strünck byl jedním z organizátorů nezdařeného
atentátu na Hitlera z července 1944; tři dny po atentátu byl
finančník zatčen a zbytek války strávil v koncentračním
táboře.
Že byl Schacht v očích Hitlera podezřelý ze zločinů? V tom
se jeho pozice nezměnila ani v očích vítězných spojenců: ti ho
po válce postavili před Norimberský proces, který se vypořádával
s největšími nacistickými zločinci.
V Norimberku názory na Schachta oscilovaly v krajních polohách. Od názoru, že v podstatně cynicky přihlížel zvěrstvům, až po názory, že „žádný civilista nemohl udělat víc“. Soud každopádně rozhodl o jeho nevině a Schacht si v dalších letech založil v Německu vlastní bankovní dům, působil též jako poradce v rozvojových zemích.
Škraloup na jeho životě už ale nikdy nešlo přehlédnout. Platí-li pořekadlo, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, pak Schacht může být nejspíš označen za jednoho z největších dlaždičů. Třetího června uplynulo od jeho smrti přesně 50 let.
