Zvláštní čas, vzpomíná Billy Bragg. Před 30 lety přivezl do Olomouce frontmana R.E.M., hráli tam zdarma

Před třiceti lety, začátkem června 1990, zpěvák a skladatel Billy Bragg, frontman R.E.M. Michael Stipe a Natalie Merchant z kapely 10 000 Maniacs vystupovali v olomouckém letním kině. Koncert a celé turné, k němuž mohlo dojít zřejmě pouze v tom konkrétním historickém okamžiku, si mnozí účastníci stále velmi dobře pamatují.

Olomouc Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Billy Bragg a Michael Stipe v Olomoouci 1990

Billy Bragg a Michael Stipe v Olomoouci 1990 | Foto: Repro YouTube

Ve čtvrtek 7. června 1990 přecházel tehdy devatenáctiletý student Daniel Hrbek hlavní náměstí malebného moravského města Olomouc, když ho upoutalo několik cizinců.

„Na náměstí byli dva muži – Billy Bragg a Michael Stipe. Poznal jsem, že nejsou z Olomouce, protože jejich oblečení bylo barevné,“ směje se s odstupem let.

„Barva byla něco, co jsme na oblečení v socialismu neviděli – všechno bylo hnědé a šedé. Nevěděl jsem, o koho jde, tak jsem se jich zeptal, co dělají v Olomouci. A oni mi řekli: ‚Dnes večer tu budeme mít koncert, tak přijď.‘ Opravdu jsem nevěděl, kdo byl Billy Bragg, ale trochu jsem znal R.E.M. Že byl Michael Stipe v Olomouci, pro mě bylo jako zázrak.“

Vytvořil unikátní snímky soch na střechách. ‚Je to takový milostný dopis Praze,‘ říká umělec

Číst článek

Příběh o tom, jak tito dva hudebníci spolu s Natalií Merchant z 10 000 Maniacs, klavírním doprovodem Billyho Bragga Carou Tivey a doprovodnou kapelou The Coal Porters přijeli do Olomouce, vlastně začal už koncem předcházejícího roku, kdy v Československu skončila čtyři desetiletí komunistické vlády.

„Můj přítel Mark Andrews z anglického Wolverhamptonu, který v září 1989 přijel do Olomouce jako učitel angličtiny na vysoké škole, dostal hned po revoluci nápad pozvat nějaké západní umělce. Protože byl během sametové revoluce aktivní ve studentském hnutí, navíc v roce 1986 překládal pro Billyho Bragga v NDR a stále měl jeho telefonní číslo, dostal nápad mu zavolat. A Bragg řekl: ‚Jasně, proč ne?‘,“ vzpomíná pro Radio Prague International novinář Petr Nosálek, který v Olomouci vyrostl.

Bragg byl – coby levicový politicky aktivní zpěvák a skladatel – po většinu dekády velkým jménem britské nezávislé hudby. Vystupoval v mnoha státech východního bloku, ale nikdy v Československu.

Krátce před svou první zdejší návštěvou narazil v USA na pár přátel. „V dubnu 1990 jsem byl ve Washingtonu na prvních velkých oslavách Dne Země, do kterých se zapojili Michael Stipe i Natalie Merchant se svými 10 000 Maniacs. Přátelili jsme se už docela dlouho a byli nadšení z tehdejšího vývoje ve východní Evropě. Michael se divil, jak je možné, že letím do Berlína a že mám poté i několik koncertů v Československu. Tak jsem se ho zeptal, jestli má pas, že je to teď bezproblémové. Prostě nastoupíte do letadla a vystoupíte v Berlíně. Zeptali se, jestli mohou také. Byla to skvělá doba,“ líčí Bragg.

Zatímco on a Natalie Merchant byli známí mnoha fanouškům alternativní hudby, američtí R.E.M. plnili haly po celém světě. Jejich v té době aktuální desky Green se prodaly čtyři miliony kopií.

Krátké turné začalo v bývalém východním Berlíně a než se tato parta dostala do Československa, pokračovala do Chotěbuzi. Když se organizátoři olomouckého koncertu dozvěděli, kdo všechno Bragga doprovází, přidali po jednom vystoupení v Praze a v Bratislavě.

Problémová Internacionála

První koncert 6. června 1990 na pražském Výstavišti ale nebyl zcela úspěšný.

„Měl jsem zrovna venku album nazvané The Internationale a nahrál jsem jeho novou verzi s novými texty. Snažil jsem se tím říci, že zatímco rozpad Sovětského svazu a konec studené války znamenal, že můžeme přesunout totalitářství na smetiště dějin, byli tu stále lidé, kteří se tam snažili naši levicovou kulturu přesunout také. To ale samozřejmě mělo jiný kontext v Praze než v Londýně, což jsem si neuvědomoval,“ vzpomíná Bragg.

Joysticky z kalkulaček, Indiana Jones a Palachův týden. Československo byla země herních kutilů

Číst článek

Josef Podstata, nynější ředitel studií Českého rozhlasu v Olomouci a v Ostravě, byl v roce 1990 absolventem medicíny a přítelem Nosálka a Andrewse – celé turné navíc organizoval.

Připomíná, jak Braggovi vysvětloval, že mladí Češi si Internacionálu úzce spojovali s nenáviděným a teprve nedávno svrženým komunistickým režimem. „Řekl jsem mu, ať tu píseň v Olomouci nezpívá. A on na to, že nechce být pokrytec. Že je to píseň s historií a ví, proč ji zpívá. Nakonec ji ale v Olomouci nezazpíval,“ vypráví.

Muzikanti na tomto turné hráli zdarma a Podstata si pamatuje, že každý z nich dostal 100 korun na den, přičemž lístky na olomoucký koncert se prodávaly nejméně za 30 korun.

Podle Podstaty to bylo v souladu s velmi uvolněnou povahou celého turné: „Například tady v Olomouci v letním kině nebyla žádná backstage a ani jsme jim nebookovali hotel. Zůstali u nás doma v našich bytech. Nebylo to nic, co byste čekali od rockových hvězd, protože v tomto momentu vůbec v pozicích rockových hvězd nebyli.“

Podobně vzpomíná i Bragg: „Bylo to velmi nerock´n´rollové. Já a Stipey jsme sdíleli pokoj, což jsme na turné nikdy nedělali. Museli jsme ale nějak vymyslet, jak sdílet prostor. Nikdy jsem nebyl v Československu, takže to pro mě bylo hodně o poznávání. Mělo to úplně jinou atmosféru než NDR. Necítil jsem tu ty napjaté ‚Stasi‘ vibrace.“

Řada lidí ze Západu, kteří do této části světa přijížděli počátkem 90. let (včetně autora těchto řádků), byla fascinována socialistickým designem, který je dodnes všude k vidění.

Bragg říká, že pro něj i pro zpěváka R.E.M. to bylo stejné: „Všechno bylo zvláštní. Pamatuji si, že Michael zvedal věci, které nikdy dříve neviděl a které ho zaujaly. Byly to podivné věci jako pytlíky s cukrem, které dostanete s kávou – měl jich plnou kapsu. Architektonicky byl příjezd do Československa jako do nějakého kouzelného království. Spřízněnost s architekturou tu byla podobná, jakou jsem viděl ve Vídni a Budapešti. Cítili jsme tu pozdní 19. století, čehož se třeba NDR nedostávalo, jelikož tam bylo všechno za války srovnané se zemí.“

Mnoho nového znamenalo miniturné i pro mladé organizátory. Zahrnovalo například výrobu plakátů pro rockový koncert, jak vzpomíná Podstata: „Všechno bylo amatérské. Šest měsíců po pádu komunismu tu nebyl skoro žádný kapitalismus. S přáteli jsme částečně na počítači, částečně ručně vytvořili jednoduchý plakát, který mi kamarád pracující v novinové tiskárně v noci ilegálně vytiskl. Stejným způsobem – ilegálně – jsme plakáty po celém městě vylepili.“

Co se týče samotného olomouckého koncertu, začal – po předskokanech The Coal Porters – tím, že Bragg a Tivey zahráli dvě ze svých písní. Následoval Angličan, který s kytarou doprovázel Natalii Merchant a poté i Stipea.

Všichni tři následně zahráli nějaké písně ještě společně předtím, než všichni zúčastnění včetně předskokanů koncert ukončili divoce ztvárněnými písněmi The Only Ones’ Another Girl, Another Planet a Braggovou vlastní písní Waiting for the Great Leap Forward. Během velkého finále hrál populární český zpěvák Vladimír Merta na tamburínu.

Žasnu, jak se teď středoevropské státy navzdory vlastní historii stavějí k uprchlíkům, říká Albrightová

Číst článek

Již na začátku zmíněný fanoušek Daniel Hrbek tvrdí, že si v následujících 30 letech žádný koncert neužil tak jako tento. „Je mi skoro padesát a jsem opravdu šťastný, že jsem měl šanci tam tehdy být. Byl to nejlepší koncert v životě! Věděl jsem to okamžitě po koncertě a stále to platí. Viděl jsem spoustu koncertů a kapel. Viděl jsem i poté některé koncerty R.E.M., ale tohle bylo něco zcela jiného.“

Bragg sám přiznává, že jeho vzpomínky na samotný koncert nejsou tak intenzivní, ale jiné si z daného večera uchoval: „Skončili jsme v krásné restauraci s trochu cikánskými, romskými vibracemi. Vzpomínám na masivní sýrovou fontánu fondue. V jednu chvíli jsme s Michaelem vyklouzli pryč, abychom se prošli městem, protože je to krásné staré město. Bylo kolem půlnoci, všechno bylo zavřené. Na náměstí byl podstavec, ze kterého byla čerstvě sundaná socha. Pro oba to byl emotivní okamžik, nová zkušenost. Věřím, že i pro Michaela, nikdo ho tu tehdy neznal, mohl chodit, kam chtěl a nikdo ho nezastavoval. Myslím, že si tuto anonymitu opravdu užíval.“

Ani jeden z hudebníků nebyl znám starému muži, na kterého dříve toho dne narazili. Skvělá fotografie, kterou Bragg nedávno použil k ilustraci videa pro nevydanou píseň, již nahrál u Stipea, ukazuje dvojici s tímto mužem na lavičce před olomouckou radnicí se svým socialistickým orlojem.

„Mluvil anglicky, proto s ním mluvíme. Myslím, že nás slyšel mluvit anglicky, tak za námi přišel, protože už dlouho anglicky nemluvil. Proto s ním mluvíme o tom, co děláme, co se děje v Československu a co se děje tak vůbec. Nepamatuji si přesně, o čem jsme mluvili, ale vzpomínám si na vzrušení, že tam byli anglicky mluvící lidí jen tak se potulující kolem.“

Den po olomouckém koncertu celá skupina odjela do Bratislavy na poslední ze tří plánovaných koncertů. Ten však musel být kvůli silnému dešti zrušen.

První svobodné volby

Nešlo nicméně o marnou cestu. 8. a 9. června se v Československu konaly první svobodné volby po sametové revoluci a Josef Podstata se poprvé v životě zúčastnil hlasování. Roztřesené, ale dojemné video natočené Markem Andrewsem ukazuje, jak celé osazenstvo miniturné nadšeně tleská a jak dlouhovlasý Podstata volí a Bragg ho následně objímá.

„Někde v Bratislavě jsme našli volební místnost. Řekli jsme Billymu, Michaelovi a Natalii, že tam jdeme, a oni šli s námi. Celá společnosti i s The Coal Porters a Peterem Jennerem – asi 10 nebo 15 Britů a Američanů – šla se mnou a Petrem Nosálkem. Bylo to opravdu emotivní. Pamatuji, jak Natalie Merchant pláče a říká mi: ‚Josefe, tvoje první svobodné volby!‘“

Zatímco většina skupiny Československo poté opustila, Michael Stipe a Natalie Merchant zůstali o něco déle a využili Petra Nosálka coby průvodce.

„Další den jsme jeli do Znojma, odkud pochází má žena. Myslel jsem si, že by se jim tam mohlo líbit, což nakonec byla pravda. Zvláště Stipe byl Znojmem nadšený. Dokonce natolik, že rok nebo dva poté mi zavolal a zeptal se, jestli bych mohl doprovázet jeho přítelkyni Laurii Andersonovou, která měla tehdy koncert ve Vídni, která je jen 80 nebo 90 kilometrů od Znojma. Opravdu se do Znojma zamiloval,“ vypráví Nosálek.

O frontmanovi skupiny R.E.M. má ostatně i další zábavný příběh: „Když jsme navštívili Vranovskou přehradu, našli jsme velmi levné občerstvení. Stipe nejedl maso a samozřejmě jediným vegetariánským jídlem tam byl smažený sýr s brambory a tatarkou. Byl jsem opravdu ohromen, když jsem viděl, jak Stipe chtěl platit za smažák zlatou, nebo dokonce platinovou kartou. V Československu v roce 1990 nikdo neužíval žádné platební karty, ani jsme nevěděli, co to je.“

Nosálek byl také pověřen nalezením vegetariánské stravy pro Stipeovu snídani poslední den v Praze. Zpěváka vzal do mléčného baru v Mostecké ulici – co by kamenem od Karlova mostu dohodil.

„Vzal jsem ho do staré restaurace rychlého občerstvení, která byla před revolucí docela slavná. Servírovali krájený chléb s tvarohem nebo máslem a vařená vejce. K pití měli studené mléko nebo horké kakao s tlustým škraloupem. V této restauraci si Stipe začal něco broukat s tím, že ho něco napadlo. Poznal jsem jen tři slova: Losing My Religion. Dnes největší hit R.E.M.“

Nosálek dělal rozhovory s Davidem Bowiem či Brucem Springsteenem, ale lidé se ho nejvíce ptají na Michaela Stipea a červen 1990. Hlavní organizátor turné Josef Podstata říká, že tráveni času s touto partou mu pomohlo v osobním rozvoji. A samozřejmě to byla zábava.

„Vzpomínám na to jako na opravdu hezký výlet s fajn lidmi. Nemám z té doby žádné fotografie, soustředili jsme se na jiné věci. Při dnešním pohledu zpět jsem trochu nostalgický. Bylo opravdu fajn to prožít a je opravdu fajn si to pamatovat,“ vypráví.

Nyní dvaašedesátiletý Billy Bragg říká, že při pohledu do minulosti si uvědomíte, že k tomu došlo před 30 lety, před dalšími 30 lety ještě ani nebyl Jurij Gagarin ve vesmíru. Přestože jsou některé zpěvákovy vzpomínky nejasné, říká, že je rád, že do Československa přijel v roce 1990, v době velkých možností.

„Pro nás všechny to byl velmi zvláštní čas. Často, když se sejdeme, mluvíme o tom, že ta cesta byla něčím zvláštním. Že jsme si uvědomili, že dochází ke skutečné změně. Často nemáte tu čest být přítomen takové události, když jsou lidé povzbuzeni změnou. Na tento pocit nikdy nezapomenu.“

Ian Willoughby, jgr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme